Letos na podzim si téměř všechny noviny a literární časopisy ve Francii všímají francouzsky píšících autorů z Afriky. Vyšlo totiž několik zajímavých titulů a novináři spolu s literárními kritiky pátrají, co nového jsou knihy z Afriky schopné přinést, čím obohatit čtenáře. Exotikou?

Africká frankofonní literatura, jak je vidět například v díle autora pocházejícího z Pobřeží Slonoviny, Ahmadou Kouroumy, nás může poučit o mnohém. Samozřejmě o geopolitické situaci v různých afrických zemích. V rozhovoru pro Quinzaine littéraire Kourouma například ochotně vysvětluje, co nakousl ve svém posledním románu, totiž rozdíl mezi "prostým bordelem", který panuje třeba v Libérii, kde zemi ovládli bandité, a "bordelu na druhou" v případě takové Sierra Leone, kde je situace naprosto nepřehledná: bandité (Foday Sankoh, Johnny Koroma a ještě všelijaké malé ryby), k tomu společnost lovců Kamajor, navíc ještě demokraté zastoupení Kabbahem... 

Kourouma je jedním z těch, kdo upozorňují i na pitoresknost situace jazykové: na tomto území se mísí francouzština tzv. toubabů, tedy bílých žijících v Africe, francouzština, jíž mluví Afričané, a "pidžin" anglofonních Afričanů. A pak ještě jazyk domorodců. Ahmadou Kourouma má už sedmdesátku za sebou, vydal zatím čtyři romány. Za námět letos vydaného románu, Allah nemusí (Allah n'est pas obligé, Seuil, 240 s.), mu posloužila historie konkrétních somálských dětí. Dokonce tvrdí, že ho děti samy požádaly, aby o nich napsal. Kourouma vyšel ze skutečných událostí, které čerpal z vyprávění dětí a hlavně z tisku, ale příběh dvanáctiletého chlapce Birahimy, jenž se ze školáka stává vojákem, zasadil na území Libérie a Sierry Leone devadesátých let. Románový Birahima užívá ke komunikaci se světem čtyři slovníky (Larousse, Le Petit Robert, Inventář lexikálních zvláštností francouzštiny v Černé Africe a Harrap's). S jejich pomocí zjednodušuje sobě i ostatním orientaci v jazykově zamotaném prostředí: vysvětluje jedněm i druhým, domorodcům i bílým, co vlastně chtěl říci. A tím vlastně dává lekci africkému i francouzskému čtenáři, každý v textu objeví nové (prapůvodní) či skryté významy známých slov, seznámí se s neznámým lexikem... Kupodivu tyto lingvistické odbočky nepůsobí jako přítěž, spíš jako odlehčení dokumentárnímu charakteru díla. Kourouma jako autor je sice humorný, popisuje však velice realisticky nepředstavitelně drsné události: surové, krvavé bojové scény, krutost válečníků, mučení, zabíjení, neuvěřitelné podmínky života vojáčků, small-soldiers. Osiřelých dětí s kalašnikovy v rukou, jejichž jediným věrným průvodcem je hlad. V časopise Les Inrockuptibles dokonce knihu označili za "jeden z nejkrutějších textů o Africe, pocházející z Afriky: exploze krve, kniha plná tak iracionálního násilí, jaké může nastat jen tam, kde lidský život nemá už žárnou cenu, kniha tak absurdní, vtahující čtenáře do světa halucinací, jimž těžko uvěřit..." Kourouma se hájí, že smyšlená může připadat jen tomu, kdo nečetl všechny dobové zprávy v novinách, tam se o těch zvěrstvech píše už dlouho... Jediná historka ze všech těch neuvěřitelných pro ilustraci: když je potřeba zabránit lidem, aby šli k volbám, prostě se jim nechají useknout ruce. A ještě si bandité budou vtipkovat o "dlouhých" a "krátkých" rukávech...

Roland Brival pochází z Martiniku, v knize Červené šaty (La robe rouge, Phébus, 208 s.) nás přivádí do džungle severoamerických měst, tak drsných pro černé emigranty, v tomto případě z Haiti, kteří se tu ocitají bez peněz, přicházejí o všechny iluze i o slunce, které by je mohlo ohřát. Román, kde neslýchané násilí doplňuje krutá poesie, drsný jazyk obohacuje působivá autorova obraznost.