Úsvit dějin světa a lidstva je pro nás zahalen závojem času. Snad jen legendy a bájné příběhy nám tento závoj dovolují poodhalit. Starobylý svět, jaký se nám jejich prostřednictvím otevírá, je plný nadpřirozených bytostí, božstev a Bohů, démonů, duchů, lidí i zvířat obdařených nadpřirozenými schopnostmi. V dobách, kdy člověk žil v těsném spojení s přírodou a byl na ní závislý, mnohem více vnímal vrtochy přírody. Snažil se tedy o harmonické soužití s přírodou a jejími božstvy, aby byl co nejméně sužován katastrofami. Animistické a šamanistické kulty vyjadřovaly víru tehdejších lidí, že věci a přírodní jevy jsou ovládány duchy a nadpřirozenými silami a že je dokonce možné se s nimi spojit prostřednictvím vyvolené osoby. Lidé si tak vytvářeli svůj svět skutečnosti, v jehož středu byla božstva, duchové předků i zvířat a rozličné nadpřirozené bytosti. I dnes, kdy si myslíme, že jsme již odhalili taje tohoto světa, kdy máme za to, že když něco víme o biologických, fyzikálních a chemických zákonitostech, už nás na Zemi nemůže nic překvapit, existují „primitivní“ přírodní kmeny, které vidí náš společný svět úplně jinýma očima. Je tedy jisté, že skutečnost je věcí vnímání a to nám dává prostor k uplatnění lidské touhy po tajemnu.

Pohled do tajuplného světa japonských strašidel, strašidelných zjevení a rozmanitých duchů, nám ve svém díle přibližují spisovatelé, kteří po celém Japonsku nasbírali, či znovuobjevili podivné příběhy – kaidany, jež se většinou tradovaly z generace na generaci nebo byly zapsány ve starých sbírkách. Lafcadio Hearn je jistě jako jeden z mála těchto autorů nejaponského původu, určitě však je jediný, kdo si získal takovou oblibu u japonských čtenářů. Snad cítili, jak vřelý cit chová k Japonsku a jeho lidu. Sám roku 1890 napsal: „Miluji ten chudý prostičký lid zdejší. Je božský. Nic na světě nedostupuje naivního přirozeného půvabu jeho… A miluji i jejich bohy, jejich zvyky, jejich oděv, jejich písně po ptácích trylkující, jejich domy, jejich pověry, jejich vady.“

Lafcadio Hearn se narodil roku 1850 na jednom z řeckých ostrovů, matka byla Řekyně a otec britský vojenský lékař. Když mu bylo sedm let, jeho rodiče se rozešli a on byl dán na výchovu ke své tetě do Irska. Později ho, mimo jiné, do Japonska přivedla jeho slabost pro mýty a podivné příběhy. V předmluvě k Hearnově knize Průhledy v neznámý Japan píše o původu tohoto jeho zájmu J. David: „Sklon k výstřednosti, pomíšením plemen hochovi vrozený, posilován byl výchovou, vlastně nedostatkem výchovy. Malý poběhlík zůstaven byl zprvu sám sobě, takže po čase nábožný bratranec hrůzou trnul nad tím, že Lafcadio nezná smysl slov Bůh, nebe, peklo. Chlapci dán katolický vychovatel, ale hoch byl si již vytvořil svůj vlastní svět duchovní. Ve zlomku svém životopisném sděluje, že věřil v duchy a skřítky z nejlepších důvodů – neboť je vídal ve dne i v noci.“

V devatenácti letech, když mu zemřela teta, se vydal do Ameriky, kde se uchytil jako novinář v New Orleansu. Díky této profesi se dostal do tropů „… a tu se ocitl Hearn ve svém živlu, tu mohl studovati záhadné, neznámé kraje a národy, zahloubávati se v netušené, zhusta groteskní světy myšlenkové.“ Roku 1904 se ještě vyznává: „Ach tropy, ty mi posud srdce rozechvívají. Božínku, tam bylo mé pravé pole …mým snem bylo potulovati se starými drobícími se městy portugalskými a španělskými a plouti po Amazonce i Orinoku a sbírati báje, jakých by se nikdo nedopídil.“

Roku 1880 byl jako korespondent vyslán do Japonska. Avšak novinařiny brzy zanechal a začal se živit jako učitel angličtiny. To mu umožnilo nejen lepší poznání tehdejší japonské mládeže, ale také zvyků, kultury a běžného japonského života. Později se v Japonsku také oženil. Manželkou se mu stala Secu Koizumi, původem ze samurajské rodiny. Hearn byl její rodinou adoptován, přijal jméno Jakumo Koizumi a dokonale se přizpůsobil japonskému životu, který mu tak učaroval. „Japan … ukájel přehojně jeho žízeň po záhadných mythech, tajemných místech i třídách obyvatelstva, podával mu za každým krokem něco neprozkoumaného, neznámého, čarovného, poetického.“
V roce 1885 se stal profesorem Císařské univerzity v Tokiu, kde se mu dostalo nabídky přednášet anglickou literaturu. Záhy si u studentů získal obrovskou oblibu ( po něm zde přednášel např. i Sóseki Nacume, ale ten si zdaleka takovou oblibu nezískal).

Za svého působení na Císařské univerzitě se i nadále věnoval poznávání japonské kultury a publikoval řadu zajímavých prací – např. Glimpses of Unfamiliar Japan, 1894 (Pohledy na neznámé Japonsko), Kokoro, 1896 (Srdce), Gleaning in Buddha´s Fields, 1897 (Paběrky z Buddhových polí), kde osvětluje západnímu čtenáři různé aspekty japonského života. Také ve své sbírce Kaidan přibližuje západnímu čtenáři jednu z oblastí života Japonců. A to jejich svět duchovní, který se utvářel nejprve pod vlivem původního šintoismu a později také pod vlivem přejatého buddhismu. V době, kdy byla Hearnova sbírka kaidanů vydána, to byl pro Západ svět neznámý a ještě ne zcela objevený. Avšak lidé po celém světě mají hluboko ve svém nitru zakořeněnu touhu po tajemnu a tajemných příbězích a také v jejich kulturách existují takovéto příběhy. Kořeny této touhy můžeme hledat snad již v dobách, kdy běžnou součástí lidského života byly rituály uctívající božstva, která však vždy zůstala tajemná a nedotknutelná. Poskytovala tak člověku jistou protiváhu jeho všedního života a zároveň vyšší moc, na kterou se lze obrátit. Hearnova sbírka kaidanů tak jistě zapůsobila na tuto prvotní lidskou potřebu a proto upoutala i nejaponského čtenáře.

Hearn sám byl zaujat východními náboženstvími. Zejména proto, že, jak sám píše ve své úvaze o šintoismu nazvané Několik myšlenek o uctívání předků, „… méně odporují našim lidským představám o spravedlnosti, a podobně jako buddhistické učení o karmě poskytují několik velice překvapujících analogií s vědeckými fakty dědičnosti – analogií, jež dokazují, že šintóism obsahuje hluboký prvek pravdy… Nejzajímavější sub – theorie tohoto starodávného spiritismu je ta, která vysvětluje popudy a skutky lidské jako způsobované vlivem zemřelých. Tento předpoklad nemůže žádný moderní myslitel prohlásiti protimyslným, neboť možno mu osobiti si oprávněnost z vědecké nauky o psychologickém vývoji, podle které každý živoucí mozek představuje soustavné dílo nespočetných mrtvých životů – každá povaha více či méně nedokonale vyrovnaný součet nesčíslných zkušeností o dobru i zlu. Obrazně můžeme říci, že každá mysl jest světem duchů – duchů nepřirovnatelně četnějších nežli uznávané miliony vyšších šintóských Kami … Vědecky víme, že v jediné malounké živoucí buňce může se krýti celý život plemene – soujem všeho minulého cítění milionů let…“

Není divu, že Hearnova láska k tajemnému, jeho přístup k vnímání světa a v pravdě objevitelská povaha daly vzniknout sbírce podivuhodných příběhů starého Japonska. Našim předkům, stejně tak jako i nám dnes, byl tajemným nejen svět záhrobí, ale také mlčenlivý svět zvířat i rostlin. Ve strašidelných příbězích se setkáváme s lidskou bytostí v konfrontaci s duchy zemřelých, a to v podobě přízraku jako je tomu v povídce Mimi naši Hóiči aneb Příběh mnicha Bezoušky nebo jako tzv. júrei, kteří obyčejně mají zřetelně vidět jen hlavu a od pasu dolů se rozplývají v mlžný opar, „… se představují s …vlasy volnými a dlouhými, strašidelně přes obličej padajícími. Vrba pak, nepochybně pro melancholickou suggestivnost svých schlípených větví, pokládá se za oblíbený strom duchů. Pod ní truchlívají za noci, mísíce své přízrakové vlasy s dlouhými rozvlálými kadeřemi stromu.“ Takoví duchové se často zjevují, neměl – li člověk před svou smrtí náležitě urovnány své pozemské záležitosti či existuje-li něco, co ho znovu přivádí do tohoto světa, jako v příběhu Mrtvé tajemství.
Nutno však podotknout, že spojení s tichým světem mrtvých není jednostranné, tedy že duchové zemřelých se zjevují živým, ale existuje také čarodějný obřad zvaný toricu – banaši, ve kterém je možno na chviličku zavolat duši milovaného člověka prostřednictvím šintoistického mnicha. Předcházejí mu všeliké očistné rituály a po jejich vykonání vstupuje duše mrtvého do těla mnichova a ten také promlouvá jejím hlasem. V tuto chvíli je možno v rychlosti klást otázky. Avšak „… není přivolávání mrtvých nic dobrého. Neboť přivoláváním nazpět se jejich stav zhoršuje. Vrátivše se do podsvětí, musejí zaujímati místo nižší, než mívali prve.“

Dávná spojitost vrb s duchy nám snad také pomůže vysvětlit Příběh dívky Aojagi, kde dívka a její rodiče jsou vlastně dušemi vrb a jejich životy jsou s nimi spjaty.
Duše se však převtělují i do zvířat jako je tomu v příběhu Kachničky ošidori. Často se také setkáme, tak jako i v tomto příběhu a v příběhu Akinosukeho sen, s komunikací člověka se světem zvířat ve snu. Odhaluje se tak lidská touha jen trochu pohlédnout do světa zvířat, který nám i nadále zůstává tajemným a nezbývá nám než o něm spekulovat.

Příběh Hloupý Riki nám dává naději, že i člověk, jehož současné karmické zrození není šťastné, může si svým čistým životem zajistit napříště zrození lepší. Stejně tak, že možná i „… činy a myšlenky lidí (v tomto případě mám na mysli Rikiho matku, která se vroucně modlila za jeho lepší zrození) napomáhají již teď při vytváření povahy světů budoucích…“ Na druhou stranu pak životem špatným, vypočítavým, si duše zaslouží zrození přímo děsivé, např. jako mnich z příběhu Džikininki, který byl za života sobecký, a tak se po smrti narodil jako démon odsouzený požírati lidských mrtvol.

Víra v sílu mileneckého slibu, který překoná i smrt a víra v následné setkání v dalším životě, je obsažena v Příběhu dívky O – Tei. Avšak nejen milenecký slib, ale také lidský pocit zloby a křivdy má obrovskou sílu. „Říká se, že poslední přání toho, kdo umírá rozzloben, nebo kdo ve zlobě spáchá sebevraždu, má nadpřirozenou sílu.“ Jak se vyhnout hněvu takového ducha se dovídáme v dalším z příběhů, nazvaném Diplomacie.

Zajímavým prvkem, často se objevujícím v těchto podivných příbězích, je prvek zastoupení. Setkáváme se s ním v příběhu Ubazakura neboli Třešeň kojné chůvy, kde kojná zemře v zastoupení za svoji malou chráněnkyni, a v příběhu Džúrokuzakura aneb Třešeň šestnáctého dne, kde stařeček obětoval svůj život za život milované sakury. „Japonci věří, že člověk skutečně může s pomocí bohů dát vlastní život jiné osobě či bytosti, dokonce i stromu.“ Tomuto zastoupení říkají „jednat jako náhradník“ – migawari ni tacu. S variantou prvku zastoupení se setkáváme i v příběhu O zrcadle a zvonu. Zde se zastoupení týká předmětů nebo činů a používají pro ně výrazu nazoraeru, což „… znamená nahradit v představě jeden předmět nebo čin jiným za účelem magického nebo zázračného výsledku.“

Mezi příběhy, ve kterých vystupují většinou duše mrtvých, jsou i tři příběhy o tradičních japonských strašidlech. Prvním z nich je Mudžina, zjevení, jež má kulatou hlavu, hladkou jako vejce a nemá očí, nosu, úst ani uší. Většinou zahalena v roucho, straší pocestné. Oproti tomu strašidlo Rokurokubi je na první pohled zjevu lidského. Joe Hloucha ho v knize Pohádky japonských dětí popisuje takto „… Rokuro – kubi jsou lidé žijící daleko na půlnoční straně Číny ve skalních slujích a děrách. Živí se plazy a obojživelníky. Mají zázračnou vlastnost, že mohou prodloužiti svůj krk na mnoho metrů délky a pohybovat jím jako had svým tělem. Také mohou hlavu svoji odloučit docela od těla a poslat na zvědy nebo za potravou, kam jim libo.“ Avšak v podání Hearnově se toto strašidlo nejeví tak mírumilovně, jakým se zdá být z popisu Hlouchova. Jde spíše o strašidlo záludné, lákající pocestné do svého příbytku a mající velkou chuť na lidské maso. Zajímavý je příběh vyprávěný Hearnem v knize Průhledy v neznámý Japan, kde vidíme jednu z možností, jak také některé podivné příběhy mohly vzniknout. Je to příběh dívky Koto – kadeřnice, která měla zpočátku své živnostní dráhy soupeřku Džin – také kadeřnici. Džin byla zlé povahy a záviděla jí. Koto měla odevždy kolem šíje tři jemné hezké čáry. Džin chtěla ublížit její pověsti, a tak o ní začala rozšiřovat, že má nuke – kubi. „Míti nuke – kubi jest míti hlavu, která se od těla odděluje a v noci samotna obchází.“ Koto byla dvakrát vdaná. První manžel ji opustil pro jinou, ale Džin si vymyslila strašidelný příběh o jeho zmizení. „Říkala, že opustil Koto proto, ježto probudiv se jedné noci, viděl, jak se hlava jeho mladé ženy s polštáře zdvíhá a její krk se prodlužuje jako veliký bílý had, kdežto ostatek jejího těla zůstával bez pohnutí. Viděl, jak hlava podporovaná krkem, pořád se prodlužujícím, vchází do vedlejší místnosti a vypíjí z lamp všechen olej, a potom zvolna se vrací na polštář – přičemž krk se smršťoval. Tu povstal a u velkém zděšení z domu uprchl.“ Tak o Koto začaly kolovat podivné povídačky a dokonce byla jedné noci spatřena její hlava bez těla, jak okusuje ovoce. S Koto nakonec vše dobře dopadlo, protože se za ni zaručil vlivný člověk a nikdo si tuto záruku nedovolil zpochybnit. V jiném případě mohl být dán základ strašidelnému příběhu o podivné kadeřnici.

Strašidlem, které povstává ze sněhu, je Juki Onna čili sněžná žena. Lidem činí jen to, co je může potkat v kruté zimě nebo při sněhové vánici. Lidé tedy mohou jejím působením umrznout nebo ve sněhové bouři zahlédnout její obrovskou tvář a tak se polekat. V některých částech Japonska se však má za to, že Juki Onna je krásný přelud, který láká mladíky na osamělá místa, aby jim vysál krev. Juki Onna je prý k vidění během svátku konaného ve starobylém chrámu Jabu džindža, chrámu boha zim, který se koná vždy 10. a 11. února. „A za těch dní lze viděti podivné věci. Neboť ten, kdo má tuze zlou rýmu, modlí se k božstvu v Jabu džindža, aby ji vyléčilo, i činí slib, že v čas macuri vykoná nahý pouť do chrámu. … poutníci nosí toliko waradži a kousek látky kolem beder … každý muž nese svazek gohei a tasený meč jakožto dary pro chrám a každá žena nese kovové zrcadlo. A v chrámu vítají je kněží, konajíce prapodivné obřady. Neboť se tehdy kněží po starodávném obyčeji obléknou jako nemocní lidé, uléhají a sténají a pijí odvary připravené z bylin po čínském způsobu."

V tajuplném světě japonských nadpřirozených bytostí, existuje nepřeberné množství dalších druhů duchů, třeba v podobě ohnivých koulí, plápolajících namodralých plamenů, a nejrozmanitějších strašidel a skřítků. Pro zajímavost připojuji charakteristiku těch nejstrašidelnějších a nejzajímavějších:

Jamauba – podle pověstí vychovala oblíbeného dětského hrdinu Sakatu Kintokiho poté, co jej rodiče ztratili v horách. Ujala se ho a spřátelila ho se všemi zvířaty a lesními skřítky. Podle jiných vyprávění Jamauba chytá malé děti, chvíli je opatruje a nakonec je sežere. Na obličeji nemá ústa, ale má hubu na vrchu hlavy pod vlasy.
Toriakuma – fantom s ohromnou hlavou a zářícíma očima. V noci poletuje nad lidskými příbytky, a když se mu podaří do nějakého vniknout, budí svár a rozbroje.
Jamaiči – šedé mátohy přicházející z hor, aby lidem ve spánku vysávali dech.
Janagibaba – mátožné zjevení, kolébající se ve větvích smutečních vrb a děsící tak toulavé děti.
Ringecu – jsou příšery vzhlížející jako chlupaté opice. Za noci se plíží na půdy domů, lomozí tam a přinášejí děsivé sny lidem v domě spícím.
Katawa Guruma – babice za noci projíždějící ulicemi na ohnivém kole. Chytá neposlušné děti, které se toulají za noci mimo dům a vysává jim krev.
Cušigumo – obrovský chundelatý pavouk se zlobnýma, žlutě zářícíma očima, vyzbrojen mohutnými kusadly. Po rozpárání jeho břicha, se v něm určitě najde spousta lidských lebek.
Šutendodži – strašný lidožravý ďábel
Skřítci z přírodní říše mají různou podobu – od zvířat obvyklého zjevu s magickými schopnostmi (had, jeřáb, krysa, kanec, atd.) až po ta, která mají zvláštní podobu i vlastnosti. Mezi ně patří třeba bájný jednorožec Kirin, tisíciletý stříbrný tygr žijící na Mléčné dráze, mystický pták Ho, japonský vodník Kappa, okřídlený skřítek Tengu. Avšak nejobávanějšími jsou liška a jezevec, kteří si s lidmi rádi pohrávají.
Jezevec – Tanuki je obávaným proto, že může člověka posednout jako zlý duch až z toho člověk těžce onemocní. Může na sebe bráti lidskou podobu a podvádět tak lidi. Nejraději na sebe bere podobu lovce nebo mnicha ( pak se mu říká Tanuki Bózu ). Stal se symbolem zla a jeho křik je považován za předzvěst nešťastných událostí.
Liška – Kicune je zvíře obdařené kouzelnými a magickými silami. Je povahy démonické a dožívá se vysokého stáří. Když dosáhne věku padesáti let, proměňuje se v sedláka, lovce nebo mnicha, ve věku sta let může být spanilým mládencem nebo krásnou ženou. Říká se o ní také, že vidí a slyší všechno, ať je to jakkoli daleko, že může lidem vzít paměť i vládu nad tělem a že plameny, které umí vydechovat, může podpálit dům. Pozná ji jen pes, ať má jakoukoli podobu.

Tyto a jiné prapodivné bytosti se objevují ve starých vyprávěních tradovaných z generace na generaci. Svojí existencí, třeba jen v lidské fantazii, vyjadřují onu lidskou potřebu po vícevrstvém vnímání světa s jasným řádem, ve kterém je jasné, že za špatnost je trest (a to i posmrtný) a za dobrotu a vnitřní čistotu je odměna (i když třeba až po smrti, formou lepšího karmického zrození). Dávaly tak lidem naději a vůli vydržet strádání s vírou v lepší časy v tomto životě nebo životě následujícím. Zároveň sloužily k výchově dětí, které tak byly obklopeny jasnou představou dobrého a špatného jednání a za vzory jim mohli být hrdinové, kteří vždy vítězí nad zlem, spodobněným strašným démonem. Vedly lidi také k úctě, kterou si zaslouží příroda, protože se v těchto příbězích často objevují např. lidé s duší stromu, stromy do nichž vešla lidská duše, lidé převtělení do zvířat a podobně. Jestli ve skutečnosti žádné putování duší po různých formách existence není, minimálně člověku – většinou sobeckému, přibližují rostliny a zvířata tak, aby je bral jako lidské bytosti a zacházel tak s nimi.

Z východních nauk, jejichž kořeny sahají hluboko do dob před Kristem, víme, jak dokonalé představy o řádu světa a kosmu měli naši prapředci. Důležitým prvkem v nich bylo nazírání na smrt jako na dočasné rozptýlení složek lidské osobnosti. Její podstatou je podle nich neměnné já – božská podstata, obklopená hmotným tělem ve kterém je tělo astrální , složené z mnoha obalů. Jedním z nich je i kauzální tělo, které je nositelem záznamů činů – karma a typických znaků charakteru pro budoucí životy. Když člověk zemře, jednotlivé složky lidské osobnosti, jež jsou svou povahou kosmické síly, se rozprchnou a splynou s kosmickými elementy. Hned se ale vrátí „… do ohrady osobnosti v novém seskupení na jiném světě, člověk takto pokračuje dále sledem životů.“ Můžeme se jen dohadovat, kde zmíněné „jiné světy“ jsou, doufejme však, že mezi ně nepatří třeba svět démonů a strašidel, protože kdo ví, jak to na světě doopravdy chodí.