Románem Anomálie v překladu Sáry Vybíralové se českému čtenáři poprvé představuje francouzský spisovatel Hervé Le Tellier, vzděláním matematik a lingvista, autor románů a povídek, divadelních her, poezie i esejí. Celé jeho dílo je zřetelně prostoupeno zájmem o experimentální literaturu, založenou na hře s jazykem a strukturou textu. Ta má svou tradici ve francouzské skupině OuLiPo (OUvroir de la LIittérature POtentielle, tj. Dílna potenciální literatury); Le Tellier je ostatně jejím již čtvrtým předsedou. Skupinu v roce 1960 založili Raymond Queneau a François Le Lionnais, mezi její členy se počítali například Italo Calvino nebo Georges Perec. Le Tellier na tato velká jména navazuje a ve svých dílech – Anomálii nevyjímaje – pomrkává na zasvěceného čtenáře skrytými aluzemi na jejich tvorbu.

Do povědomí širší veřejnosti Le Tellier vstoupil v roce 1998 humorným textem Les amnésiques n’ont rien vécu d’inoubliable (Lidé se ztrátou paměti nezažili nic nezapomenutelného), souborem tisícovky myšlenek, z nichž každá začíná slovy: „Je pense que…“ („Myslím, že…“). Autor tak navazuje na Perecův text Je me souviens (Vzpomínám si) z r. 1978. Románem Le voleur de nostalgie (Zloděj nostalgie) z roku 1992 Le Tellier zase vzdává hold Italu Calvinovi.

Ryan Gosling, Star Trek a Trump
Intertextualita je nepochybně výrazným rysem také posledního Le Tellierova románu Anomálie. Autor v něm však zdaleka neodkazuje pouze k umělecké literatuře. Dílo je doslova napěchované aluzemi na popkulturu, film i brakovou literaturu. Dotýká se aktuální společensko-politické situace a objeví se v něm i několik politických osobností, mimo jiné poněkud nelichotivě vykreslený (teď už bývalý) americký prezident. Takto se románovému Trumpovi pokouší pár matematiků vysvětlit existenci hyperprostoru, díky němuž došlo ke zdvojení letadla Boeing 787 někde mezi Paříží a New Yorkem:

„Respektuje to pravidla klasické fyziky. V našem einsteinovském prostoru nelze překročit mez rychlosti světla. Ale když otevřeme vír v hyperprostoru, můžeme se přenést mezi galaxiemi ve zlomku vteřiny.“
„Tato myšlenka je velmi rozšířená v románech,“ doplní Adrian, jemuž se zdá, že se Meredith vyjadřuje příliš abstraktně. „V Duně od Franka Herberta a dalších. Použita byla ve filmech, jako je Nolanův Interstellar. Nebo u korábu USS Enterprise ve Star Treku.“
„Star Trek! Jo, to jsem viděl,“ zvolá náhle prezident.

Popkulturní a jiné reference v Anomálii nestojí samoúčelně, ani aby naplnily očekávání čtenářů libujících si v postmoderních postupech. Fungují jako součást Le Tellierova humoru a zakotvují román v současném světě. Hervé Le Tellier věří, že má smysl psát knihy, které jsou obrazem doby, v níž vznikly. Anomálie má být – a je – aktuální. Prostor, do něhož při čtení vstupujeme, není prostor bezčasí, jakési odtržené reality, je to náš svět, svět internetu, klimatické krize a všudypřítomné americké popkultury. Setkáme se v něm s takovými fenomény, jako je kalifornský hudební festival Coachella nebo show Stephena Colberta. Románový matematik Adrian má zvláštní schopnost různým lidem připomenout pokaždé jiného amerického herce – kolegyni Meredith Ryana Goslinga, prezidentovi Spojených států zase Toma Hankse. Smyšlená postava nigerijského kytaristy Slimboye dokládá svůj úspěch tím, že zpívá s Beyoncé a Eminemem. Použití těchto referencí dává smysl, protože se román částečně odehrává v Americe, porozumí jim ale většina čtenářů z celého světa. V době kulturní a společenské globalizace se s těmito jmény setkává i Francouz nebo Čech. Le Tellier tak píše francouzský román vyrůstající z francouzské literární tradice, tematizuje v něm však společnost, jejíž kultura je silně prodchnutá americkými vlivy. Autorovi se tak daří vystihnout charakteristický rys dnešního světa, a možná i proto si Anomálie našla cestu k tolika čtenářům.

Intertextovost nicméně není jedinou hrou, k níž autor zve čtenáře Anomálie. Oulipovský zájem o formální stránku díla se odráží v jeho celkové kompozici a obzvlášť vnímavý čtenář ho odhalí i v jemných detailech.

První část: expozice aneb příběhy osmi pasažérů, pilota a dvou matematiků
Le Tellier román kompozičně rozdělil na tři části. V první představuje většinu z jedenácti hlavních hrdinů a podněcuje čtenáře k indetifikaci s jejich příběhy. Každá kapitola této expoziční části se věnuje jedné postavě a formálně se jí přizpůsobuje. První kapitolu, v níž se poprvé setkáváme s nájemným vrahem Blakem, spisovatel pojal jako detektivní noirovku a tomuto žánru přizpůsobil i vypravěčův slovník. Naproti tomu příběh o vztahu filmové střihačky a architekta čteme jako sentimentální drama – nejprve z pohledu Lucie, podruhé tak, jak to vidí André. Tyto postupy nám připomenou Calvinovo rafinované dílo Když jedné zimní noci cestující (u nás poprvé vyšlo v r. 1998), tvořené úvodními kapitolami deseti románů rozličných prozaických žánrů. Le Tellier tento vliv nezapře, jeho román je však spojen jedním vypravěčským hlasem, jehož slovník se sice přizpůsobuje postavám, tón však zůstává stejný a Anomálii čteme jedním dechem jako ucelené dílo.

Vypravěčova hra s formou čtenáře potěší, když ji postřehne, ale nijak nenarušuje plynulost vyprávění. Le Tellier zdůrazňuje, že jeho oulipovské techniky (žertovně je nazývá „oulipisme light“) jsou spíše způsob, jakým pracuje jako autor, než že by se pokoušel předepsat způsob, jímž by měli jeho čtenáři Anomálii číst.

Třetí část románu je ostatně uvedena citátem: „Žádný autor nepíše čtenářovu knihu, žádný čtenář nečte knihu autorovu. Možná tak závěrečná tečka je může spojovat.“ Jedná se o citát z fiktivní knihy Victora Miesela, jedné z postav románu, nepochybně v mnohém inspirované Hervém Le Tellierem. Fiktivní Miesel i skutečný Le Tellier jsou kritikou oceňovaní spisovatelé, kteří nemají mnoho čtenářů, dokud nenapíší veleúspěšný text, jenž v prvním i druhém případě nese stejný název: Anomálie. Můžeme se jen domýšlet, jak moc v Mieselovi autor zpodobnil sám sebe. Víme ale, že tak jako v knize Život návod k použití (1998) ukryl George Perec jména svých přátel, aby je potěšil, najdeme v Le Tellierově románu scénu, kde Miesel přesvědčuje svou redaktorku o tom, že jedenáct hlavních postav není pro čtenáře jeho románu příliš, což působí jako Le Tellierův žertovný vzkaz redaktorce z nakladatelství Gallimard, která údajně měla podobné námitky.

Vedle vraha Blakea, střihačky Lucie, architekta Andrého a spisovatele Victora Miesela se v první části knihy představí ještě pilot Boeingu 787 David Markel, malá americká holčička Sophie, její maminka April, právnička černé pleti Joanna, nigerijský hudebník – homosexuál Slimboy a stydlivý matematik Adrian se svou o dost smělejší kolegyní Meredith. Až na oba matematiky se všechny tyto postavy v osudný den 10. března 2021 setkaly na palubě letounu Air France 006 na lince mezi Paříží a New Yorkem. Letadlo se toho dne dostalo do dešťového mraku, který je na dlouhé minuty uvrhl do hrozivých turbulencí. Nyní je červen, v životech pasažérů se od března leccos změnilo a každý z nich je na konci „své“ kapitoly vyhledán agentem FBI…

Druhá část: trochu sci-fi, trochu esej a spuštění protokolu 42
Druhá část Anomálie je věnována událostem, jež následovaly v několika dnech po 24. červnu 2021, tedy po přistání letadla Air France 006. Stejné letadlo, které přistálo v březnu – s tímtéž referenčním kódem a totožnými cestujícími –, totiž přistálo podruhé. Vynořilo se z mraků o 106 dní později než první, má podobné škrábance z bouře, jíž proletělo, a nacházejí se v něm naprosto totožní cestující, pilot i kopilot. FBI tak spouští krizový plán pro letecké katastrofy, vytvořený matematikem Adrianem Millerem. Součástí tohoto plánu je i protokol 42, určený pro situace vyznačující se iracionálním charakterem událostí, při jehož tvorbě se Adrian Miller z legrace inspiroval Spielbergerovým filmem Blízká setkání třetího druhu, protože nečekal, že by k jeho spuštění kdy mohlo dojít. Cestující z letadla jsou tak přesunuti do hangáru poblíž letiště, a zatímco jsou vyhledáni jejich o 106 dní starší dvojníci a je ověřována jejich DNA, FBI jim s vážnou tváří klade otázky jako „Slýcháte v uších příjemné, melodické zvuky?“ a „Cítíte svědění nebo pálení na obličeji?“

Uprostřed noci jsou zburcováni držitelé Nobelovy ceny za fyziku, filozofové, prezident Spojených států i zástupci všech světových náboženství od pravoslavného popa přes mormonského apoštola až po vadžrajánského budhistického mnicha. Všichni mají společně vyřešit záhadu zdvojeného letadla a etické problémy plynoucí z existence lidských dvojníků. Fyzikové spolu s politiky probírají ty nejdivočejší konspirační teorie a zvažují, jak lidstvo připravit na zprávu, že jsme možná jen pouhou simulací vyšší inteligence a ve skutečnosti nejsme opravdoví lidé, ale jen stroje.

Tato část románu se místy blíží filozofické eseji, lekci fyziky i románu z žánru sci-fi. Vzhledem k tomu, že je pojata nesmírně humorně, čtenář se dobře baví a napjatě očekává vyústění příběhu, jímž je setkání dvojníků z březnového a červnového letu.

Třetí část: konfrontace dvojníků
Téma dvojníka se v literatuře a filmu neobjevuje zdaleka poprvé, zabývali se jím mj. E. A. Poe nebo F. M. Dostojevskij. Připomeňme také polsko-francouzský film Krzysztofa Kieślowského Dvojí život Veroniky. Sám Le Tellier tento motiv již zkoumal v povídce Mon frère David (Můj bratr David) z roku 1998, v níž si hrdina v extrémních situacích vymýšlí dvojníka, který mu pomáhá přežít.

Také v Anomálii Le Tellier prokazuje, že je to téma plodné a že vybízí k zajímavým otázkám. Jeho filozofický potenciál nicméně využívá jen částečně a nevěnuje se např. pocitům člověka, který stanul tváří v tvář sobě samému – a zakouší sám sebe očima druhého. Spíše si klade otázky typu: co by se stalo, kdybychom potkali někoho, kdo by byl stejný jako my, měl stejné vzpomínky (po odečtení 106 dní), stejnou tvář a stejně vřelý vztah k rodině? Dokázali bychom se s ním o tuto rodinu dělit? Co je v našem životě podstatné? O čem můžeme vyjednávat a o čem ne?

Autor také důsledně popisuje osudy všech postav představených v první části knihy a nechává velmi málo prostoru pro čtenářovu fantazii. Je znát důraz na symetrii první a třetí části a potřeba náležitě uzavřít každý „nakousnutý“ příběh, někdy trochu „za každou cenu“. Zde by možná neškodilo nechat čtenáře více na vahách… Uvěřitelně a trefně naopak působí odpověď veřejnosti na zprávu o tom, že jsme jen projekcí vyšší inteligence. Připomene film K zemi hleď (2021), v němž lidé zcela ignorují blížící se katastrofu, která má zasáhnout naši planetu, protože jak píše Le Tellier: my lidé vždycky „hledáme způsob, jak uvažovat o světě a nezpochybnit přitom své hodnoty, emoce a činy“.

Anomálie se čte jedním dechem. Je to hravý román, vybízející k důležitým otázkám, je plný laskavého humoru a sympaticky se v něm mísí vysoké s nízkým. Najdeme tu všechno, co se vejde do (pop)kulturní encyklopedie průměrného Evropana. Narážky na kultovní filmy, vtip o ruských špionech i bezpáteřních advokátech, feminismus, Simone de Beauvoir, Oprah Winfrey, 11. září i Čaroděje ze země Oz. Není proto překvapením, že oslovil tolik čtenářů, a nejen ve Francii. Velké množství hlavních postav poskytuje autorovi prostor pro hru s jejich rozličnými příběhy a osobitými způsoby řešení situací. Na prostoru jednoho románu se setkáme s nejrůznějšími místy, lidmi a tématy. Některým postavám zákonitě může chybět hloubka, určitá témata zůstanou jen naznačená. Pokud autor popisuje korupci a homofobii v Nigérii, je to proto, že potřebuje vysvětlit, z jakého prostředí pochází jeho hrdina Slimboy, nikoli aby se tomuto tématu do hloubky věnoval. Le Tellierův způsob vyprávění má neustále nádech lehkosti a humoru. Sám autor přiznává, že oulipovské techniky, hra s jazykem a humor jsou jeho způsob, jak se v tvorbě vyhnout vážnosti a patosu. Podařilo se mu napsat román, který není vážný, ale ani povrchní.