Gustav Erhart (nar. 1951) se krom poezie věnuje i literární a výtvarné esejistice. Je autorem nespočtu doslovů, předmluv a studií k monografiím nejrůznějších výtvarných umělců. Jako básník oficiálně debutoval v roce 1996 sbírkou Purgatorium (Dauphin). V loňském roce vydal desátkou sbírku pod názvem Přeludy pozdního podzimu. Autor ze svého stylu nic neztratil, i nadále prozkoumává esenci světa okolo nás, a to v rozličných časech a prostorech.

Po zhlédnutí názvu sbírky čtenáři vytane na mysl, že ho nečeká zrovna lehká četba. Náročnost však nespočívá v oblasti tematické, nýbrž jazykové, a tím pádem i významové. Od útlé knížečky se nelze dočkat existenciálního poplakávání lyrického subjektu ani záblesků odcházejícího podzimu, které by jej v přeludech a halucinacích týraly. Na čtenáře čeká esenciální prožitek, naplněný symboly a aluzemi na mytologické postavy a příběhy. Motiv pozdního podzimu neodkazuje ke stárnutí a chatrnosti, spíše evokuje pocity melancholie, jež lyrický mluvčí důmyslně vetkává do téměř každé básně. Těch je celkem třicet sedm ve dvou oddílech. První nemá podtitul, druhý se jmenuje Led(n)ové imprese.

Básníkova poetika je minimalistická, a přesto významově bohatá, navíc Erhart čerpá nejenom z jazyka dnešního, ale používá i archaismy, odborné výrazy či latinu. Lyrický mluvčí pravidelně odkazuje na minulé civilizace – zdroje poučení. Jako by se svět Erhartových básní odehrával na magickém, začarovaném místě, kde se mísí časy a prostory, které postupně utvářejí jeden celek, jenž postupně vyplouvá na povrch. Tak koneckonců fungují i texty samotné. Význam se pomalinku vynořuje a jazyk k němu čtenáře vede. „V mrákotné němotě / mrtvý s mrtvým / navěky o samotě“ (Starcova seduktorka, s. 27). Čtenář nemá hledat expresivitu, ale esenci situace, obrazu. Jen tak může vidět mlhu v podobě neviditelného pláště, co každého zahalí (Tarnkappe, s. 15), případně „strom, který neví / že dávno patří / jinam“ (Jinan, s. 25). Podobně může objevit lyriku přírodní i reflexivní. Témata ovšem nejsou nejdůležitější. Podstatné je to, co lyrický mluvčí postupně zobrazuje: jazykově vyzrálý svět, plný proměňujícího se času bez jediné překážky. Žádná interpunkce, žádná zbytečná gesta. „Pokaždé / něco někde / dorůstá / a ty pouze / bezbolestně / hloupneš“ (Abi viator!, s. 29).

Volný verš místy vystřídá vázaný, nicméně po formální stránce je vše podřízeno významu, sdělení. Jednotlivými texty prostupují nejrůznější postavy, zprostředkovatelé prožitku, vzpomínky, případně příběhu. Lyrický mluvčí nejčastěji čerpá z řecké mytologie: „Brzy budeme právě my / marně vzdychat / po Charitkách / tmy / a / ticha“ (Suspirium, s. 20). Inspiruje se také judaismem či mýty starověké Mezopotámie. Autor však minulost jen slepě neoprašuje, naopak z ní vytahuje artefakty, které mají schopnost významně promlouvat k dnešnímu člověku. Může jít o přelud, zdvižený prst, upozornění. Lyrický mluvčí stojí nad veškerými ději a obrazy a minulost promíchává se současností. Využívá k tomu i biologii člověka (Z pamětí Amygdaly). Mýtus sám o sobě umí přiživovat realitu, rozmělňovat reálný čas. Proto i zde je čas personifikován a lyrický mluvčí k němu několikrát promlouvá. Čtenář tak může najednou vidět, kolik příběhů se kolem něj odehrává – v každém oparu, na každé zasněžené větvi může nahmatávat a poznávat, i když je jeho pohled někdy zamlžený. „Jak slepí / sunem se / k neznámým vodám“ (VIII, s. 44).

Symboličnost díla dá čtenáři skutečně zabrat, avšak právě tím ho obohatí. Tím, že jsou verše osekané takříkajíc na kost, žádné slovo nepřebývá a čtenář v rukou drží pohár s čistou poezií. I přes všechny mytické bytosti, k jejichž odhalení bude muset čtenář použít třeba Google, lyrický mluvčí tematizuje osobní rovinu – například v básni Matčin pokoj (s. 22), kde „V pantech těch dveří / (jak pověrčiví věří) / zamrzlá slza / vězí.“ Gustav Erhart umí napsat báseň, která je symbolická a konkrétní zároveň. Dokáže poukazovat na tajemné dálky antického Řecka stejně jako vtipně tematizovat setkání s matematikem Kurtem Gödelem (Horor, s. 31). A mezi tím vším prorůstá příroda, místy promrzlá a zasněžená, jinde smyslně se kroutící, ale téměř vždy ryze symbolická. „Vítr / sám sobě / taky rozcuchá / vlasy“ (V, s. 41).

Přeludy pozdního podzimu jsou melancholická sbírka, která je rozkročená mezi minulostí a přítomností a současně zasahuje do budoucnosti. Soubor esenciálních textů o tom, že vše souvisí se vším; a také obohacující četba.