Komiksoví fanoušci znají Davea McKeana (nar. 1963) nejspíše jako autora emblematických obálek fantaskně hororové série Sandman. Jeho další slavnou prací je komiksový román Arkham Asylum (1989), který do série o Batmanovi vnesl mnohé novátorské až podvratné rysy. McKean překvapil čtenáře (i scenáristu Granta Morrisona) tím, že v podstatě opustil klasickou komiksovou kresbu a většinu stránek vytvořil malířskými technikami. V tomto experimentování s obrazovou formou pokračoval i v průběhu devadesátých let, nejvíce v autorském komiksovém románu Klece, který původně vyšel v deseti sešitech v letech 1990–1996. S odstupem třiceti roků nyní vychází poprvé česky, přičemž jeho kouzlo za tu dobu nijak nevyvanulo.

Přesnější žánrové určení by namísto komiksového románu (nakladatelství Comics Centrum se ještě drží překonaného termínu grafický román, který možná zrovna u tohoto díla ojediněle dává smysl) patrně mířilo někam k poezii. Klece by se daly přirovnat k básnické skladbě, v níž se střídají lyrické pasáže s těmi epičtějšími a také různé básnické formy. Je to vážně míněný pokus vnést do komiksového vyprávění prvky a techniky současného výtvarného umění, obdivuhodný i ve své trochu donkichotské velkoleposti. A neplatí to jen po vizuální stránce: také jednotlivé děje a repliky patří spíš do žánru poezie než prózy. Postavy tu nejčastěji mluví velmi nekonkrétně, v obrazech, symbolech a metaforách, příběhu schází zápletka.

Vše začíná, když se do zašlého činžovního domu ve velkoměstě nastěhuje malíř zhruba ve středním věku. Trápí ho tvůrčí blok, sice stále tvoří, ale není se svou prací spokojený, což vyjadřuje verbálně (v monolozích k všudypřítomnému černému kocourovi i v dialozích s partnerkou) i činy (občas svá plátna ničí). Frustraci čas od času zapíjí v nedalekém jazzovém baru, kde vystupuje také jeho soused přezdívaný Anděl, černoch s kšticí dredů, který kromě mistrovské hry na různé hudební nástroje zvládá také alegorické a prorocké projevy a občas i menší čarování. Dále v domě žije roztržitá, ale sebejistá domácí, osamělá dáma, která marně vyčkává svého zemřelého muže, a spisovatel Rush, který se tu s manželkou před něčím nebo někým skrývá. Zde se samozřejmě nabízí analogie s McKeanovým krajanem Salmanem Rushdiem, který se právě počátkem devadesátých let ukrýval před možnými vražednými útoky islamistů kvůli údajnému rouhačství románu Satanské verše. Komiksový spisovatel však nečelí osamoceným fanatikům, nýbrž dvojici hřmotných mužů v buřinkách (u nichž není jasné, zda jsou jeho vězniteli, či ochránci) a občas také nenávistnému davu v ulicích.

Několik hlavních postav doplňují ještě mnohé postavy vedlejší: pouliční mluvkové, bezdomovec, barman, muzikanti či pomatenec (anebo božská entita?) s modelem sluneční soustavy na hlavě. Vedou spolu různé hovory, jejichž vyznění je velmi mlhavé a hádankovité, občas dojde k nějakému mírně nadpřirozenému jevu. Tón je nicméně civilní a místy až chladný, emoce tu postavy projevují dosti zdrženlivě. Ústřední děj je proložen několika kratšími vyprávěními, ještě o něco metaforičtějšími: od bezeslovné básně o nešťastné dívce, která se na rozkvetlé louce promění v nočního motýla, po pověst o dobrém, ale pošetilém králi, který chce ku prospěchu a slávě svého lidu postavit velkolepou věž.

S neuchopitelností a nedořečeností jednotlivých scén a příběhů se pojí také střídání výtvarných technik. Tou základní je kresba tuší na bílém papíře, občas doplněná světlou šedomodrou barvou. V několika pasážích pak kreslíř opouští černou a ve snových, vzpomínkových či halucinačních scénách pracuje jen s touto zamlženě působící barvou bez kontur. A podobně jako v Arkham Asylum dojde na různé techniky malby i na fotografii, jistěže všelijak zdeformovanou, rozostřenou či přeexponovanou (připomeňme, že komiks vznikal v letech, kdy se ještě fotografovalo na kinofilm a snímky se vyvolávaly v temné komoře).

Možná to občas zavání bezobsažnou výtvarnou exhibicí, přičemž tento dojem posiluje i ústřední postava malíře, který také bez ustání tvoří, i když je se svou prací opakovaně nespokojený. Je trochu znát, že McKean předtím ani potom scénáře nepsal. Ale verva, s jakou se pustil (navíc v devadesátých letech, kdy komiksové médium teprve začínalo dospívat a získávat sebevědomí!) do tak rozsáhlého a čtenářsky nepříliš vděčného projektu, je strhující. A vděk patří i českému nakladatelství, které se nebálo komiks vydat jako obří knihu, jež je sama o sobě výtvarným artefaktem.