Před třemi lety spustilo nakladatelství Vyšehrad edici současné české prózy s názvem Tvář, která je na knihkupeckých pultech spolehlivě rozpoznatelná díky jednotnému malému formátu a grafickému zpracování, jež dává podstatný prostor ilustracím různých umělců. Autorkou nejnovějšího titulu Poupátka je spisovatelka a literární redaktorka Hana D. Lehečková (nar. 1990), která v této edici vydala rovněž novelu Svatá hlava (2019), za niž obdržela cenu Jiřího Ortena. Ilustrátorem obou těchto titulů (a další novely edice Tvář Café Groll Jana Štiftera) je její manžel Ondřej Dolejší, s nímž spolupracovala také na dvou svých knihách pro děti – Co se děje v Podpostelí (2018) a Vesmírné putování komety Julie (2020). Autorka se textům pro děti a o dětech věnuje dlouhodobě, ať už v rámci své redaktorské profese, či rozhlasové tvorby. Tyto zkušenosti ostatně využívá i v nejnovějším románu, jehož hrdinkou a zároveň vypravěčkou je jedenáctiletá Františka (jakkoliv zrovna Poupátka jsou určena pokud ne přímo dospělému, pak alespoň poučenému čtenáři). Obrazový doprovod, tvořený fragmenty fotografií doplněnými kresbou inspirovanou čmáráním po školních lavicích, potom atmosféru světa školních dětí výstižně dokresluje.

Přestože se oba hrdinové autorčiných próz zdánlivě nemohou lišit více (v případě Svaté hlavy byl vypravěčem dospělý slaboduchý muž), oba texty spojuje formální experimentování s textem, snadná manipulovatelnost hlavních postav, nedostatek zázemí na jejich domácí půdě a umístění děje do prostředí maloměsta. V Poupátkách hraje toto prostředí podstatnou roli, protože právě lhostejná a pasivní maloměstská komunita se spolupodílí na chování vedoucího divadelního kroužku k mladým dívkám. Pro Františku je „divadelňák“ doslova vším, částečně i proto, že v něm zdánlivě získává zázemí, které nenachází doma. Stejně důležité je pro ni přátelství se spolužačkou Magdou, jemuž ale právě situace spojené s kroužkem kladou čím dál větší překážky.

Nutno podotknout, že v české próze příliš sexuálních predátorů či pedofilů nenajdeme. Napadá mě snad jen pan Láb z meziválečné novely Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová a ten byl v tomto směru dlouho odkázán k osamělosti. S vedoucím divadelního spolku Mirkem ho nicméně spojuje zaměření na dítě z lhostejného rodinného zázemí a schopnost v případě potřeby okouzlit osobu za dítě odpovědnou. Lhostejného či nekonajícího rodiče ale najdeme i v překladových prózách týkajících se tohoto tématu. V roce 2019 vyšel román americké debutantky Má temná Vanessa o vztahu studentky a učitele angličtiny; loni pak vyšla autobiografická výpověď Svolení francouzské autorky Vanessy Springory, která ve své domovině způsobila senzaci. Oba tyto texty se nicméně od Poupátek zásadně liší v tom, že spojují dvě prizmata, jimiž události nahlížejí. Obě Vanessy totiž vedle hlediska dítěte bezprostředně prožívajícího toto dění nabízejí hledisko dospělé ženy, která na události svého mládí pohlíží s odstupem. A zatímco Springora už má o celé situaci jasno a ve své autobiografické výpovědi má vytyčené jasné cíle, na fiktivní temnou Vanessu ono prozření ve druhé rovině románu teprve (možná) čeká. Hana D. Lehečková ovšem svým čtenářům nabízí jenom aktuální prožívání jedenáctileté Františky, popisující situace na kroužku, které na rozdíl od čtenáře nedokáže rozklíčovat. Celý text by po této stránce mohl působit neuzavřeně či nedořečeně – kdyby do něj silně nevstupovala jeho deklarovaná autobiografičnost.

Autobiografické motivy uvádí autorčin medailonek na předsádce a Hana D. Lehečková je svým vystupováním spojeným s knihou stvrzuje – zcela cíleně tu pomocí umění otevírá téma, které dotváří i v mimoliterární sféře. V tomto ohledu je opět na místě vzpomenout na Svolení – Vanessa Springora aktem psaní přebírá zpět kontrolu nad svým životem, který byl ovládán a interpretován slavným spisovatelem. Stejně tak Hana D. Lehečková v Liberatuře svoje psaní popisuje jako přechod z pasivní role do aktivní. V dalších rozhovorech pak otevřeně mluví o víře v důležitost tohoto sdělení a jeho potenciálu pomáhat případným obětem. Poupátka tak touto přiznanou autobiografičností získávají rozměr angažovanosti, po které se koneckonců ve vodách literární publicistiky čas od času volá.

Rozhodně to ale neznamená, že by text Hany D. Lehečkové bez mimoliterárních okolností nefungoval. Lehečková je jistá vypravěčka, která dokáže velmi dobře pracovat s psychologií dítěte; formálním oddělením dětských konverzací od zbytku textu (jsou zapisovány, jako se obvykle zapisuje divadelní hra) navíc poukazuje na výlučnost dětského světa. Největší devízou jejího textu je nicméně autentické zachycení rétoriky a mechanismů moci uplatňovaných privilegovaným jedincem, který ovládá dětskou skupinu, aniž by si to její členové nebo jejich okolí uvědomovali (či připustili). Protože nebezpečí přece představují feťáci, nikoli vážení členové komunity nebo umělci, jimž je navíc třeba leccos prominout.

Františka je sice pečlivě budovaná jedinečná postava, ale kdyby byla Poupátka zprávou v novinách, pravděpodobně by tato dívka po velkou část příběhu zůstávala bezejmennou členkou skupiny – díky tomu se ale rozšiřuje pole čtenářek i čtenářů schopných se s hrdinkou ztotožnit, protože i oni se mohou prizmatem své současné dospělosti ohlédnout nazpět na nejrůznější situace, jichž byli svědky během vlastního dětství. A pokud patří do stejné generace jako autorka, bude je v tom podporovat i řada atributů spojených s vyrůstáním v devadesátých letech. Odvažuji se ale tvrdit, že není potřeba být dnešním třicátníkem, aby k vám Poupátka mohla promlouvat.