Láska v troskách není srdcervoucí romance, jak by mohl titul napovídat, ale literární deník v českém prostředí dosud neznámé islandské spisovatelky. Krátké úvahy rozpínající se od ekologie, filozofie a feminismu až ke korporálnímu kapitalismu mají autobiografické východisko. Oddný Eir (1972) píše o sobě a svém životě, především o hledání nového domova a rovnocenného partnerského vztahu. Touto perspektivou kniha o trochu více, byť ne bezvýhradně, osloví ženské publikum.

Autorka působí na islandské kulturní i společenské scéně již řadu let. Kromě literatury se věnuje muzejnictví, má na kontě realizaci řady výstav, spolu s bratrem vlastní malé nakladatelství, angažuje se jako environmentální aktivistka a spolupracuje se zpěvačkou Björk, pro jejíž dvě alba Biophilia a Vulnicura napsala texty k několika písním (podobně jako u nás již známý spisovatel Sjón). Její v pořadí třetí titul Láska v troskách (Jarðnæði, islandsky 2011) získal Islandskou cenu za ženskou literaturu a o rok později cenu EU za literaturu, díky níž si našel cestu i na český trh.

Pryč je můj kraj severní, nikde již nejsem doma
Hlavní hrdinka, nedávno rozvedená spisovatelka, která se stěhuje po podnájmech a příbuzných, se v nedatovaných zápiscích zamýšlí nejen nad vlastním životem, ale i nad jeho vklíněním do širšího řádu světa. K přemítání ji vedou detaily všedních dní, rozhovory s bratrem archeologem a přítelem ornitologem, obhlídky volných pozemků a bytů, procházky po okolí míst, kde kdysi žili její předkové. Do různých směrů se rozbíhající reflexe jsou plné odboček do rodinné historie i do dějin či místopisu Islandu.

V době, kdy velká část Evropy intenzivně mluví o krizi bydlení, zkoumá Oddný Eir pojem domova v širších, ekologicko-filozofických souvislostech jako průsečík tradice, místa a sociálních vztahů. S nevolí pozoruje, jak islandské pláně skupují zahraniční investoři s nejasnými záměry. Klade si otázku, komu doopravdy patří prostor a kdo dal člověku právo ho prodávat a vlastnit.

Domov v pustině, na stromě i v jeskyni
Styl deníkových zápisků počítá se čtenářem, pracuje s nadsázkou, humorem a také svéráznou imaginací, odrážející autorčinu touhu být součástí vyššího řádu. Své blízké i známé označuje zvířecími jmény, různé lidské činnosti přirovnává k těm zvířecím a sebe samu k ptákům. Láska v troskách ale není próza aktivistická, i když její názorové vyznění je zřejmé. Autorka teskní po znovunavázání pouta i odpovědnosti k rodné půdě i k celé planetě, na druhou stranu už ale není ochotná akceptovat návrat k patriarchální společnosti a mužské dominanci.

Kniha v sobě snoubí hlavní témata současné nejen skandinávské literatury – obavy o stav naší planety a zkoumání nových forem mezilidských a rodinných vztahů v 21. století. Už nepochybujeme o tom, že jsme svým chováním k Zemi překročili únosnou mez, nestačí se zastavit, bude možná potřeba i pár kroků vzad, jenomže to není tak jednoduché, jak to zní. A právě o tom píše a přemýšlí i islandská autorka, která sama složitě hledá rovnováhu mezi minulostí, současností a budoucností, mezi nezávislostí a partnerstvím.