Naše doba je hodně prozaická. Poezie většinou netvoří bezprostřední součást našeho života a tento stav pak odrážejí (nebo jsou přinejmenším jeho částečnou příčinou?) i marketingové strategie nakladatelů a knihkupců: jak moc dadaisticky by na vás působilo sousloví „masivní reklamní kampaň sbírky poezie“ či „bestsellerový lyrický debut švédského autora konečně v ČR“?

Problém částečně spočívá ve způsobu, jakým se lidé u nás učí (či spíše neučí) o poezii přemýšlet. Rozsekávání slov i myšlenek a jejich přepisování do čárek a obloučků nám sice poskytne jakous takous představu o tom, v čem tkví jeden ze základních rozdílů mezi řečí vázanou a „osvobozenou“, nenaučí nás však sledovat proměny významu, budovat hypotézy a být neustále ochotný je přepracovávat a – především – být připraven na interpretační nezdar. Obecná neobliba poezie (čest výjimkám!) se odráží i do studijních plánů vysokoškolského studia, kde bývá básním a diskusím o nich vyhrazen v lepším případě samostatný nepovinný seminář, v horším místo za dveřmi poslucháren.

Někdy přitom ani nemusí jít o zlý záměr protipoeticky orientovaného pedagoga – u méně frekventovaných filologických oborů v tom může sehrát roli i pouhá nemožnost předložit začínajícím studentům dostatečně kvalitní překlady. V tomto směru může nová antologie Bílé přeludy na vlnách sloužit jako kompendium textů určených studentům finštiny, které lze buď přímo podrobovat analýze a interpretaci, či k nim alespoň odkazovat coby k projevům proměn v „poetice národní“ či poetikách individuálních autorů.

Jakou roli sehrávala poezie v období, které antologie pokrývá? Vskutku mnohostrannou: ve Finsku se finsky či švédsky básnilo o náboženství, o bázni člověka před tváří Boží a o jeho vlastní pomíjivosti; verše doprovázely cinkání skleniček při přípitku i podporovaly patriotické cítění; poezie propůjčovala duši přírodě a jejím obyvatelům a zároveň vyjadřovala tu radost ze života, tu zmatení v jazyce, tu v takzvané skutečnosti. Tematická šíře zahrnutých básní odpovídá záměru antologie podat českým čtenářům pokud možno co nejreprezentativnější obraz poetické historie jednoho národa píšícího ve dvou jazycích.

Editor Michal Švec zahrnul do souboru plejádu autorů: někteří již byli českému prostředí představeni coby básníci (Paavo Haavikko, Eeva-Liisa Manner) či alespoň prozaici (Aleksis Kivi, Pentti Saarikoski), přičemž u některých může být jejich básnická tvorba i překvapením (u nás pro své historické romány populární Mika Waltari). Většina autorů se však v češtině představuje vůbec poprvé. Početný překladatelský tým pod Švecovým vedením tak částečně zaceluje mezery, které v reflexi tohoto tématu v našem kulturním prostoru dlouho přetrvávaly; a to nejen překladem konkrétních textů, ale také dalšími doprovodnými texty zahrnutými do antologie. Cenná je bibliografie, která postihuje soupis básní roztroušených po různých českých periodicích i – výjimečně – vydaných výborech či – pohříchu ještě výjimečněji – v celých samostatných sbírkách. Z tohoto soupisu lze například odvodit, že finská poezie k nám začala soustavněji pronikat díky Kalevale již od 70. let 19. století; posléze se k lidové poezii přidala v první polovině 20. století finská poezie psaná švédsky (Johan Ludvig Runeberg, Edith Södergran), avšak prvními finskojazyčnými básníky, kterým se v Československu dostalo výraznějšího přijetí, byli až ve druhé polovině 60. let modernisté Paavo Haavikko (knižní výbor Cesta známou rečou nicméně vyšel až roku 1980 a pouze slovensky) a spolu s ním Eeva-Liisa Manner. Kromě překladové bibliografie Švec antologii doprovodil i úvodní studií, čímž zaplňuje další výraznou mezeru v české recepci poezie země tisíce jezer – doposud totiž takto obsáhlý text, který by se věnoval výhradně finské lyrice a snažil se postihnout alespoň hlavní linie jejího vývoje v delším časovém horizontu, zcela chyběl.

Jakkoli je tedy Švecův text v mnohosti osobností, které zahrnuje a umisťuje na osu vývoje finské lyriky, důležitý a zcela jistě si najde místo v doporučené literatuře několika univerzitních kurzů, je nutno se ptát, zda může kniha plnit i jiný než pedagogický účel. Ne že by ten sám o sobě nepředstavoval solidní hodnotu, jelikož kniha jistě zjednoduší či alespoň zpříjemní studia finštiny nejednomu studentovi. Co ale přinese čtenáři, který se zajímá „jenom“ o poezii?

Domnívám se, že dost. Kromě výše zmíněné úvodní kontextualizační studie je totiž devízou antologie to, že zahrnuje texty dvojího typu: jednak ty, které dosáhly „určité kanoničnosti“, jsou „hojně citované ve finských literárněhistorických příručkách, učebnicích a antologiích“ a „analyzované v literárněvědných studiích“ (s. 20), jednak vybrané – jak Michal Švec přiznal v on-line rozhovoru pro Skandinávský dům – na základě ryze subjektivních estetických kritérií. V tomto ohledu si troufám říct, že se na editorův vkus lze v zásadě spolehnout, i když subjektivní výběr samozřejmě nevyhnutelně implikuje i fakt, že ne všechno bude po chuti všem. Nicméně to, že se kromě kanoničnosti přihlíželo i k potenciálu básní oslovit širší čtenářstvo, činí antologii přece jen obecně přístupnější.

Ostatně posuďte sami:

Jyri Schreck: Proč natahovat… (přel. Michal Švec)
Proč natahovat
mezi sebou
     ostnatý drát slov
když máme načatou láhev vína, načatý večer

ty se zlobíš,
že píšu jen o raccích
a ne o vážných věcech,

trochu přeháníš,
ale uznávám, že ptáci
jsou pro mě radostné zprávy,
Picassovy holubice

a copak obraz
zachycený v letu
neodemyká celý svět:
     hejno racků

Závěrem jen stručná poznámka o překladech, na nichž u poezie záleží přece jen ještě více než u prózy. Jak již bylo řečeno, tato antologie je překladatelské mnohohlasí, avšak faktem, že se do procesu zapojili jak překladatelé zkušenější, tak začátečníci, sbírka nijak zásadně netrpí – překlad básní zůstává v dobrém slova smyslu neviditelný.

Švecova antologie Bílé přeludy na vlnách je tedy poctivě provedené dílo, které pravděpodobně natrvalo zakotví v seznamu povinné četby na univerzitách, avšak svým pojetím má ambici oslovit i „poetické všežravce“, pro něž je obsáhlou – avšak ne v obou smyslech slova vyčerpávající – příležitostí seznámit se s básnickým dědictvím země Kalevaly.