Pandemie covidu-19 je s námi už skoro rok a zprávy o jejích dopadech se na nás hrnou čtyřiadvacet hodin denně. Každý proto s radostí na chvíli zapomene na svět kolem a těžko najít lepší prostředek než dobrý román. Jenže po jakém sáhnout? Co takhle po nějakém o… pandemii. Na první pohled to možná zní jako zaručený způsob, jak uvrhnout do deprese i ty, kteří jí dosud vzdorovali. Nemusí však být zase tak zle, jak dokládá kniha Na konci října (The End of October) amerického spisovatele, publicisty a nositele řady literárních ocenění, včetně Pulitzerovy ceny za literaturu faktu, Lawrence Wrighta (nar. 1947). Vyšla za oceánem uprostřed první vlny covidu-19 v dubnu 2020 a uprostřed té druhé se v překladu dostává i k českým čtenářům.

Hlavním hrdinou je uznávaný americký epidemiolog Henry Parsons, který se kvůli víceméně rutinnímu odebrání vzorků vydává do indonéského internačního tábora pro muslimské homosexuály, kde propukla krvácivá horečka neznámého původu. Po příjezdu ovšem zjišťuje, že situace je daleko horší, než se zdálo, a na místo okamžitě vyrážejí další zdravotníci, kteří mají vypátrat, proč je neznámá nemoc tak nakažlivá a proč má tak vysokou smrtnost, a především zajistit, aby se nerozšířila za hranice tábora. Jenže na to už je pozdě, protože jeden nakažený výzkumníkům stejně proklouzl, a co čert nechtěl, stihl se mezitím společně s několika miliony dalších muslimů vydat na pouť do Mekky.

Henry se po dvou týdnech v karanténě okamžitě vydává do Saúdské Arábie, aby varoval královskou rodinu před nebezpečím a přiměl ji izolovat posvátné místo i se všemi poutníky od zbytku světa, což je jediný způsob, jak odvrátit nebo alespoň zbrzdit hrozící pandemii. I přes dočasný úspěch je záhy jasné, že virus už se zastavit nedá a nákaza se nezadržitelně šíří do celého světa. Zavírají se školy, obchody i letiště, ekonomika kolabuje, lidé přicházejí o své nejbližší a začínají bojovat o vlastní přežití. K otázkám zdravotní bezpečnosti se navíc přidávají i problémy politické a náboženské. Státy, které už dlouho balancovaly na hraně konfliktu, se navzájem obviňují z úmyslného rozšíření kogoli, jak se nová nemoc jmenuje, a k už tak pustošivým dopadům viru se přidává stále reálnější hrozba války. Henry, jenž uvízl v Saúdské Arábii, se touží dostat zpátky do Ameriky, kde nechal svou rodinu, avšak vzhledem k uzavřeným hranicím, řádění nákazy a přerušení letecké dopravy to nebude úkol snadný ani bezpečný.

Vzhledem ke zkušenostem, jež jsme načerpali v roce 2020 „díky“ covidu, na Wrightově „prorockém thrilleru“ (dle slov nakladatele) okamžitě zaujme velmi přesný odhad situace, která po prvním výskytu viru a jeho následném šíření nastane, a tím nemíním jen omezování společenských kontaktů, ale i urputnou snahu najít viníka, a to ideálně v řadách odvěkých nepřátel. Někteří tak začnou nemoci přezdívat muslimská chřipka, což je ideální záminka pro napadání muslimských obyvatel amerických měst. Jiní ji považují za dílo židovských spiklenců. A další, zejména američtí vládní představitelé poukazují na překvapivě nízké počty nakažených v Rusku, z čehož usoudí, že byl virus možná vypuštěn záměrně jako biologická zbraň, což si žádá odpovědět stejnou mincí. Pozdější fáze vývoje „knižní“ pandemie sice již nemají úplně přesný odraz v té skutečné, nicméně covid-19 je oproti kogoli mírný jako beránek a je otázka, jak by společnost skončila, kdyby smrtnost obou nemocí byla srovnatelná.

Na konci října je však pozoruhodná kniha i bez paralel s dnešní situací, které ji příjemně okořeňují. Vyniká notně dramatickým, celkem drsným a přiměřeně akčním dějem s několika nápaditými zvraty. Hlavní hrdina se na prvních pár desítkách stran jeví jako každým coulem kladná, skoro až nudně nekomplikovaná postava, leč posléze se ukazuje, že i on musí bojovat s démony minulosti. Vzhledem k Wrightovým zkušenostem s literaturou faktu nepřekvapí, že román nepojal jako čistě oddechovou literaturu, ale využil jej také jako příležitost, jak čtenáři nenásilnou formou přiblížit základní biologické poznatky o bakteriích či virech a jejich fungování v těle i o tom, jakými prostředky s nimi imunitní systém bojuje a proč to občas nezvládne. Kromě toho autor podnikne několik výprav do dávné i méně dávné minulosti a připomene třeba doby, kdy svět sužovaly morové epidemie, nebo slavný příběh o tom, jak Edward Jenner koncem 18. století připravil a otestoval vakcínu (tento termín vymyslel právě on) proti pravým neštovicím, které tehdy platily za jednu z nejděsivějších nemocí vůbec. A podobných perliček je v knize víc než dost, což jen dokládá, že Wright si musel udělat velmi poctivou rešerši. Jeho styl i práce s informacemi dává trochu vzpomenout na již zesnulého Michaela Crichtona.

Autor se nicméně nevěnuje pouze dávným konfrontacím člověka s patogeny, nýbrž i těm takřka současným. Příkladem může být líčení, jak se lidstvo vypořádalo s virovým onemocněním SARS, které jako první identifikoval italský lékař Carlo Urbani, jenž na něj později také zemřel. Wright však podobné informace neuvádí jen pro zajímavost, ale snaží se je přímo zakomponovat do děje. V tomto případě tím, že Urbani zde figuruje jako kdysi velmi dobrý přítel Henryho Parsonse. Autor tudíž sice svůj fiktivní příběh šikovně vplétá do skutečného světa. To ostatně platí i o jiných než lékařských či biologických záležitostech, ať už jde o nahlédnutí do vztahu mezi Saúdskou Arábií, Spojenými státy a Íránem, představení Putina coby strůjce všeho zla nebo upozornění na zranitelnost základní infrastruktury hackerskými útoky. Objevují se tu i obecnější otázky o přírodě a společnosti, například jak se člověku může vymstít neúcta k planetě a drancování přírodních zdrojů či podceňování schopnosti mikroorganismů zcela měnit běh dějin. Wright připomíná i naši vrozenou sebedestruktivní tendenci, s níž podle něj nic nenadělá ani společný nepřítel v podobě smrtícího viru: „Bylo hrozné uvažovat o tom, že by vypukla další pandemie, možná ještě horší než ta první, jenže teď byly na pořadu dne důležitější věci. Třeba válka.“

Na konci října je řemeslně zdařilý katastrofický thriller, který si čtenáře nezíská pouze dobrou zápletkou a výtečnou, byť možná trochu bezútěšnou pointou, nýbrž i přesahem, díky němuž vedle pár hodin kvalitní zábavy nabídne řadu námětů k zamyšlení a zajímavé vědecké poznatky naservírované lépe, než by to zvládl kdejaký popularizátor.