Van Gerreweyův románový debut z roku 2012 s českým názvem Abys věděla má podobu dopisu, v němž se anonymní pisatel po půlroce snaží bilancovat ukončený vztah a zpravit taktéž bezejmennou bývalou přítelkyni o svém pohledu na věc. K napsání ho podnítí pobyt v domě přátel, o jejichž kocoura Myšáka se stará v době, kdy jsou oni na dovolené – stejně jako o rok dřív, jen s tím rozdílem, že tehdy tu ještě byl s přítelkyní. Dozvídáme se, že on žije v Gentu, kdežto ona v Antverpách (dělí je tedy zhruba 60 km) a podobná táboření v dočasně volných bytech různých přátel byla v mnohaletém vztahu těchto dvou sólistů jedinou příležitostí ke hře na společnou domácnost, ač v cizím domě. Takové „oddělené soužití“ (living apart together – LAT) je přinejmenším v nizozemských končinách už po dlouhá desetiletí poměrně běžný fenomén: pokus o zachování nezávislosti v partnerském vztahu a o obranu před vzájemným zevšedněním však neposkytuje záruku trvalosti.

Takže rekonstrukce rozpadlého milostného poměru – znamená to, že máme před sebou zase jeden pokus zhrzeného milence získat milovanou zpět, jakých se v české i světové literatuře najde dost? I taková interpretace je možná, ale s důležitou výhradou: žádné vášnivé výlevy, výčitky ani zapřísahání nás nečekají. Hlavní hrdina se dokáže rozčílit nad úrovní kulturního zpravodajství deníku De Standaard či nad plaností současné knižní produkce, podřízené zákonům trhu, ale vztah s adresátkou svého románového dopisu líčí „notářským tónem“ (jak to vyjádřil jeden recenzent), s pedantskou přesností. Šťastné společné chvilky jsou skryté hlavně mezi řádky, výsledný dojem vyvolává spíš klasickou otázku přátel, rodičů, sourozenců atd.: „Jak to ti dva spolu vůbec mohli tak dlouho vydržet?“ (případně: „S tím / tou bych nevydržel/a ani den“). Tedy typickou reakci pozorovatele zvenčí. Při troše sebereflexe však ta otázka uvázne glosátorovi v hrdle v okamžiku, kdy si uvědomí, že i jeho partnerský vztah se navenek možná jeví podobně. Z poněkud povýšeného či škodolibého pobavení se stane pohled do zrcadla.

Psát o lásce zakázáno

Přitažlivost Van Gerreweyova románu spočívá v tom, že čtenáře průběžně nutí k posouvání optiky, že se svou nejednoznačností otvírá nejrůznějším interpretacím a vybízí k dalším a dalším úvahám – nejen o vztahu této románové dvojice či o partnerských vztazích obecně, ale i o tom, že je těžké vyznat se v sobě, natož v tom druhém. Jak Van Gerrewey poznamenal v jednom rozhovoru: kontakt mezi živými lidmi je iluze, kdežto literatura nabízí sice fiktivní, zato hluboký kontakt, a to mezi čtenářem a dílem. Tam je třeba hledat motiv, proč se hlavní hrdina na svou bývalou přítelkyni obrací ze všech možností právě románovým dopisem. A jak tu nevzpomenout Šklovského ZOO aneb Dopisy nikoli o lásce (Van Gerrewey je sice nezmiňuje, ale je pravděpodobné, že ruský formalismus byl také součástí jeho studia literární vědy), jejichž síla a přesvědčivost spočívá v tom, co zůstává nevysloveno – autor si zakázal psát o lásce –, ale právě proto je to všudypřítomné. Stejně jako je zatraceně opravdová bolest ze ztráty, byť potlačovaná či (u Van Gerreweye) převáděná třeba na vyklenutou meziobratlovou ploténku nebo na nelítostné kázání přítelkyně na téma, jak rozmazleného kocoura Myšáka navyknout na samotu.

Bylo to vůbec tak hezké?

Van Gerrewey hraje se čtenářem rafinovanou hru, a to na více rovinách. Ukončený vztah se pisateli dopisu zpětně zredukuje na podrobný výčet banalit všedního dne (zablešený dočasný domov, porucha výtahu ve chvíli, kdy je třeba dopravit do devátého patra stůl z IKEA, vláčení palmy v květináči po městě apod.), z nichž se v mikrosvětě partnerského vztahu stávají z nedostatku světobornějších událostí učiněné pohromy. Místy komický (nebo spíš tragikomický) účinek však nevzniká tím, že by hlavní hrdina zvolil satirický tón, nýbrž jaksi bezděky, zdánlivě kouzlem nechtěného. Ostýchavý, bolestínský, a proto v reálu asi dost nesnesitelný hlavní hrdina připomíná postavy, do jakých se ve svých písních i filmech rád stylizoval belgický šansoniér Jacques Brel (mimochodem po otci Vlám). Brelovi antihrdinové jsou dojemní, poddajní zoufalci, kteří si nepřipouštějí, že by se jejich pokusy o (znovu)sblížení mohly míjet účinkem. Zároveň tušíme, že stačí málo, aby jejich neopětovaný cit přerostl do umanutosti nebo stalkerství či snad vyústil ve výbuch agrese. Směs groteskna a zlověstnosti vyvolává napětí. Brelovi zhrzení milenci budí soucit i shovívavý úsměv, ale stačí se jen na okamžik vžít do pozice jejich vytoužené, abychom odmítavý nebo přehlíživý postoj objektu jejich zájmu docela chápali.

Van Gerreweyův pisatel dopisu však připomíná Brelovy zamilované nešiky jen zpočátku: postupně se ukáže, že ve vztahu k přítelkyni balancuje mezi podřízeností a dominancí, protože přinejmenším z hlediska profesní úspěšnosti nad ní má jasnou převahu. Představa pasivního a submisivního partnera se také promění, když si uvědomíme, že čteme subjektivní líčení jednoho ze dvou aktérů, který tím pádem bere režii do svých rukou a určuje, jakým dojmem bude druhá polovina dvojice na čtenáře působit. Výčet bolístek nejistého, ukřivděného a poněkud hypochondrického introverta se tak rázem dostává do jiného světla. Všechny ty maléry možná pisatel pro svou rekapitulaci let strávených s přítelkyní vybral záměrně, aby se s ukončením vztahu snáz vyrovnal (v duchu úsloví „kyselé jsou ty hrozny“). Nebo je to snad dokonce sladká pomsta v podobě veřejného, byť anonymního zúčtování? Skrývá se pod maskou ušlápnutého mouly zdatný manipulátor?

Nekonečné zrcadlení

Všechny tyto varianty zmiňuje i hlavní hrdina. Jeho nejistota se totiž projevuje také tím, že si chce udržet maximální kontrolu, a tak si předem promýšlí nejrůznější reakce, které jeho kniha může vyvolat – jako by chtěl všem případným kritikům z řad čtenářů preventivně vyrazit zbraň z ruky. A tak si také předem představuje reakce své adresátky, a dokonce je v uvozovkách, jako její přímou řeč, v textu uvádí. Hra se čtenářem spočívá v tom, že při čtení dlouhých rozhořčených pasáží pozapomínáme, že i tyto tirády vkládá přítelkyni do úst on. Dokud nám to sám nepřipomene – v mnohastránkovém (ale samozřejmě opět imaginárním) sólovém finále se přítelkyně proti jejich tónu i formě, jaké jí v nich přisoudil hlavní hrdina, důrazně ohradí. Pisatel tuto do sebe zavinutou situaci přirovnává k dávné kabaretní scénce, v níž se komik marně pokouší nahrát na záznamník svého telefonu vzkaz, že momentálně není přítomen, protože se zaplete do neřešitelného rozporu mezi obsahem vzkazu a skutečností v okamžiku nahrávky. Podobně posiluje hlavní hrdina dojem autentičnosti (tedy dojem, že aktéři jsou žijící osoby) sdělením, že sexuální stránku vztahu považuje za natolik soukromou záležitost, že ji v této knize nehodlá rozebírat. Méně lichotivou pasáž o rodičích přítelkyně přeruší obavou, co tomu asi dotyční řeknou, pokud se jim kniha dostane do rukou. Jinde píše, že do textu vložil drobné narážky, které jsou srozumitelné jen přítelkyni. A takových připomínek, které nás mají ubezpečit o autentičnosti čteného, se v knize vyskytuje řada.

Je to autobiografický příběh?

Autenticita je tu ovšem jen jiné slovo pro autobiografičnost. I toho autor umně využívá: některé životní okolnosti hlavního hrdiny se shodují s autorovými (bydliště v Gentu, profese teoretika architektury a urbanistiky, záliba v literatuře – hrdina předčítá přítelkyni před spaním z klasického románu Henryho Jamese Zlatá mísa). V jednom rozhovoru takové tušení Van Gerrewey nepřímo posílil sdělením, že knihu napsal relativně rychle a nakladatel ji okamžitě přijal, zatímco jiný text, na kterém pracoval už deset let, mu nakladatel stále vracel s různými připomínkami k přepracování. Máme tedy v rukou dílo podnícené bezprostředním osobním zážitkem? Také zmínka o vlámském básníkovi a spisovateli Maurici Gilliamsovi (1900–1982), proslulém vyloženě autobiografickou tvorbou, a o jeho románu Gregoria, v němž zpracoval krach svého manželství, může být významná. Rozhovory s Van Gerreweyem proto často připomínají chození okolo horké kaše: tazatel se neodvažuje zeptat přímo a Van Gerrewey, když je řeč o motivech k sepsání tohoto příběhu, důsledně zachovává od románového subjektu odstup a střeží si soukromí. Za sebe vysvětluje jen zvolenou formu dopisu (inspirovanou románem J. M. Coetzeeho Doba železná), která má ve čtenáři vyvolat voyeurský požitek, že čte něco, co není určeno jeho očím. Jako vyznavač Barthesova konceptu o autonomii díla a „smrti autora“ sice rozhovory (s viditelným sebezapřením) poskytuje, ale zásadně odmítá ze svých knih veřejně předčítat, aby tím nevstupoval mezi čtenáře a dílo.

Velké vzory

Van Gerrewey tedy nezapře studium literární vědy ani čtenářskou vášeň – sám se považuje dokonce víc za čtenáře než za spisovatele. Jedním z jeho idolů je nizozemský klasik 20. století W. F. Hermans, mistrovský kronikář životního nezdaru a zklamaných nadějí, známý i z českého překladu, s nímž ostatně Van Gerreweye spojuje také vyhraněný názor na to, jaké nároky by mělo hodnotné literární dílo splňovat. Podobně jako svého času Hermans ho uplatňuje Van Gerrewey v pronikavých recenzích, přičemž zejména s mainstreamovými autory, jako jsou i u nás překládané Griet Op de Beeck či Annelies Verbeke, nemá slitování.

Stejně promyšleně přistupuje i k vlastní tvorbě. Začíná to názvem: spojení slov Op de hoogte, doslova „na výši / ve výšce“, si autor údajně vypůjčil z románu Thomase Bernharda In der Höhe (česky Na výšinách). Především si však pohrává s různými významy tohoto spojení v nizozemštině: „op de hoogte zijn“ nebo „(iemand) op de hoogte brengen“ je jen o něco formálnější vyjádření pro „vědět“ nebo „dát (někomu něco) vědět“ (stylově to odpovídá zmíněnému „notářskému tónu“ této knihy). Pisatel dopisu chce tedy adresátce něco sdělit (op de hoogte brengen), aby to věděla (op de hoogte zijn). Zároveň se toto spojení pravidelně vynořuje v dalších situacích i významech: třeba když ústřední dvojice zvažuje, zda a kdy uvědomit přátele, že kocour Myšák zablešil celý dům, nebo když hlavní hrdina konstatuje, že po rozchodu už dvojice nikdy nesladí svůj pohled na společnou minulost, takže už navždy budou „op andere hoogtes“ (v rozdílných výškách). Tento prvek se v překladu – ne vždy nevyhnutelně – ztrácí.

Jsou tu však i jiná slova, spojení nebo větné konstrukce, které autor záměrně opakuje: pedantské sklony vyvolané nejistotou se projevují snahou o co nejpřesnější, neprůstřelné vyjádření se zahrnutím nejrůznějších eventualit (s přípustkovým hoewel – „ačkoli“, slučovacím tegelijkertijd – „zároveň“ apod.), ale i věčným relativizováním určitého výroku (althans / of althans, v překladu obvykle hovorovější „minimálně / nebo minimálně“), jen aby formulace byla „nenapadnutelná“. Všechna ta dlouhá souvětí s různými vložkami a dovětky jsou tedy zcela funkční a organickou součástí textu. Imaginární monology přítelkyně k nim tvoří rázný a kategorický kontrast, ale rozhodně to není žádný pokus o realistický, „živý“ záznam v hovorovém tónu: přítelkyně poukazuje v energickém finále na to, že tak dlouho jí pisatel slovo nikdy nenechal a že jí připisuje větší výřečnost a erudici, než ve skutečnosti má. V knize také nenajdeme jediný dialog, jako by se komunikace těch dvou odbývala jen střídavými monology. V jednom rozhovoru k tomu Van Gerrewey říká: „Použitím příliš přímočarého jazyka vzniká jistá každodennost, která snadno sklouzne k sentimentalitě. Román vyžaduje spíš jakýsi velmi zvláštní jazyk, jak kdysi řekl Proust: ,Dobré knihy jsou napsané v cizím jazyce.‘ Je třeba vynalézt jazyk přímo v knize, vytvořit vypravěče, který píše nebo vypráví způsobem znějícím známě, ale na straně druhé v sobě přece jen má i něco, co nenajdeme nikde jinde, co má zcizující účinek.“ Máme před sebou tedy skrz naskrz promyšlený, jazykově prokomponovaný celek, kde záleží na každém slově.

Český překlad se nečte špatně, ale chybí mu přesnost a pečlivý přístup – ať už jde o vyjádření významu (co všechno můžou způsobit jedny posunuté uvozovky!), nebo o vystižení stylu. Zajímavé srovnání nabízí anglická verze předního překladatele z nizozemštiny Davida Colmera v úryvku přeloženém pro web Ceny EU za literaturu (dvacetistránková ukázka z českého překladu se najde na webu nakladatele).

Granty, granty, granty

Nakladatelství Větrné mlýny zakoupilo překladatelská práva vzápětí poté, co se autor na jaře 2016 s tímto titulem stal belgickým laureátem Ceny EU pro literaturu. Když se kniha začátkem roku 2020 (s vročením 2019) konečně objevila v českých knihkupectvích, byla to tedy doslova dlouho očekávaná událost (viz také seznamy plánovaných titulů v ročenkách nizozemsky psané literatury na tomto webu za uplynulé tři roky). O důvodech se lze jen dohadovat, ale vzhledem k tomu, že Adéla Elbel v mezičase vyprodukovala několik jiných překladů, nezdá se, že by dlouhá lhůta souvisela se zvlášť pečlivou přípravou právě tohoto vydání. V rozhovoru z listopadu 2019 dokonce Elbel oznamuje, že po zhruba pětileté překladatelské epizodě (během níž, když už je řeč o grantech, absolvovala dva mentoráty a pobyty v překladatelských domech v Amsterodamu i Antverpách) s tímto oborem končí: „Roky jsem se věnovala překládání knih z nizozemštiny do češtiny, takže šlo hodně i o lásku k češtině. Ale pak jsem čím dál víc cítila, že čeština převládá a že se chci zabývat vlastními myšlenkami, ne převádět myšlenky jiných.“

V krátkém rozhovoru na webu Ceny EU pro literaturu Van Gerrewey svou typickou váhavou dikcí říká: „Získání té ceny vedlo k šesti překladům v převážně východoevropských zemích. Připadá mi to trošičku absurdní, ale mám z toho samozřejmě radost, ale přesto je to trošičku absurdní, protože nemám pocit, že by tu knihu už přečetli všichni lidé, kteří ovládají nizozemštinu. Tak to určitě není. Takže si nemyslím, že se ta kniha má teď překládat, když ji ještě nečetli všichni ve výchozím jazyce.“ Svou rezervovanost vůči překladům zdůvodňuje sice trochu svérázně, ale jinak na ní v kontextu této ceny, kde grant často hraje pro nakladatele větší roli než opravdový zájem o autora a dílo, jistě něco je. Na tabuli za sebou píše Van Gerrewey ve filmovém medailonku jako vzkaz o svých pocitech jediné slovo: Help! České vydání podpořil jak projekt Kreativní Evropa (jako všechny tituly laureátů Ceny EU pro literaturu), tak vlámský literární fond FL.