Deník Anne Frankové je jedna ze zásadních knih o holocaustu, povinná četba ve většině evropských a amerických škol, cosi nezpochybnitelného. Ale zároveň je možné, že narůstající ikoničnost a „oficiálnost“ začíná od jeho čtení odrazovat ty, kteří by jej měli číst především, tedy dospívající. I proto se zřejmě Fond Anne Frankové, který založil její otec, jenž jako jediný z rodiny válku přežil, obrátil na izraelského filmového režiséra Ariho Folmana, aby Deníku dal podobu animovaného filmu a také komiksu. Folman je dobře známý i u nás, promítaly se tu oba jeho skvělé animované filmy, jak osobní dokument Valčík s Bašírem (2008) o válce v Bejrútu, tak zčásti hraná, zčásti animovaná psychedelická sci-fi Futurologický kongres (2013) podle předlohy Stanisława Lema.

Těžko samozřejmě předvídat, jak dopadne filmová verze Deníku, přece jen předtím Folman pracoval s materiálem kontroverznějším, osobnějším, ne tak posvátným. Ale přístup, jaký zvolil k adaptaci komiksové, dává naději, že se povede i ta filmová. Folman totiž s pokorou přistupuje jak k textu třinácti- až patnáctileté dívky, tak ke komiksovému médiu jako takovému. Uvědomuje si, že komiks má tendenci literární text zjednodušovat, ba trivializovat, ale zároveň dokáže být silný ve zkratce a nadsázce, v obrazových metaforách a atmosféře. Tendenci k trivializaci se Folman vyhýbá jednak razantním zkrácením úvodních pasáží textu, které se věnují běžnému životu v době, než se Frankovic rodina skryla v tajném domě, dále pak zařazením celých pasáží z deníku v psané formě. Folman v doslovu uvádí, že tak učinil proto, aby byl patrný intelektuální i literární vývoj Anne Frankové, důvodem druhým může být výrazná introspektivnost těchto pasáží, do komiksové formy obtížněji převoditelná. Jinak se ale drží toho podstatného: totiž ukázat, že pronásledovaní Židé nebyli nějaké bytosti z jiného světa, že žili všední život stejně jako všichni jejich spoluobčané, než jeden šílenec jejich národ zneužil k politickému vzestupu. A že ten život, alespoň v případě náctileté dívky, nebyl zas o tolik jiný než životy jejích současných vrstevnic. Tedy že kromě starostí o jídlo, ponorkové nemoci a strachu před odhalením úkrytu řešila také jejímu věku případnější věci jako poznávání vlastní ženskosti včetně anatomických detailů či pubertální vymezování se uvnitř rodiny, zde komplikované ještě tím, že na malém prostoru s nimi bydlela rodina další.

Folman citlivě střídá situace všední, místy humorné, s všudypřítomným ohrožením a frustrací. Vychází samozřejmě z pozice Anne, z jejích sarkastických charakteristik zejména „madam“ van Daanové, ale i z občasného útočení na matku a starší sestru. Zároveň je to asi jediné úskalí komiksu, protože ten chtě nechtě nemá tu sugestivitu přímého osobního sdělení (zvláště když pracuje také se standardními obrázky bez komentářů, jen s dialogovými bublinami), a místy tedy působí objektivněji, než by bylo záhodno a než by bylo spravedlivé k ostatním aktérům „záznamu“ skutečných událostí a koneckonců i k samotné Anne. Je rozdíl, když čteme o tom, jaká je neužitečná, nepořádná či náladová oproti své sestře, z Anniných vlastních zaujatých zápisků, a když to sledujeme zachycené v obrázkové zkratce, zcela bez komentáře. Folman tu od adaptace deníku sklouzává ke komiksu o Anně Frankové a její rodině. Není to naštěstí vada zásadní, a aby Folmanovo komiksové dílo splnilo svůj účel (tedy oživit, zpřístupnit Deník), jinak nejspíš ani postupovat nemohl.

Cenný a osvěžující je také přístup Davida Polonského, Folmanova krajana a dvorního kreslíře, který je autorem vizuálu jak Valčíku s Bašírem, tak Futurologického kongresu. Ale zatímco pro oba zmíněné filmy připravil realistickou kresbu, v prvním případě dramatickou, v druhém fantaskní a hravou, tentokrát pracuje s kresbou mírně karikaturní, inspirovanou Hergého ligne claire, jen pochopitelně rafinovanější. Je zjevně poučený komiksovým vývojem posledních dvaceti let, takže se nebojí atypicky skládat panely, přiznaně a na velkém rozsahu citovat Muncha, Klimta nebo egyptské nástěnné kresby, a to převážně invenčně a nečekaně (Židé jako otroci při stavbě nacistické pyramidy). Zajímavým prvkem je parafrázování dětských (resp. pubertálních) kreseb při líčení Anniny zamýšlené ironické knihy o životě paní van Daanové. Samozřejmostí jsou působivá stránková nebo dvoustránková okna, četná metaforická zobrazení, portréty Anne jako krásné a úspěšné ženy v představách o její dospělosti a tak dále. Především díky Polonského kreslířské vynalézavosti má komiksový Deník Anne Frankové potenciál zaujmout i současnou digitální generaci. A v lepším případě ji podnítit k přečtení knihy, v tom horším alespoň k pochopení toho, co Anne Franková zažívala a co chtěla sdělit.