Na konci léta 2017 vyšel v nakladatelství Rubato překlad esejů Stanisława Ignacygo Witkiewicze (1885–1939) s názvem Narkotika. Z díla klasika polské avantgardy (známého pod pseudonymem Witkacy) jsme si v českém překladu zatím mohli přečíst pouze divadelní hry: v roce 1985 Odeon vydal soubor Hry (edice Světová četba), obsahující mj. klíčový Witkacyho text Ševci, v roce 2002 se pak ve Votobii objevilo pokračování s názvem Hry II. Tento stěžejní představitel moderní polské literatury ale nebyl pouze dramatikem, stejně významně se představil jako malíř. Založil mimo jiné vlastní portrétní firmu, která byla do jisté míry jeho zdrojem obživy. V neposlední řadě byl také prozaikem a filozofem, dramatická a malířská profese však převažovaly. Jeho jméno nese např. slavné divadlo-kavárna v Zakopaném, které bychom i dnes mohli označit za avantgardní.

Witkacy se netajil svou zálibou v užívání drog, experimentoval s nimi zejména při malířské tvorbě. V Narkotikách proto čtenáře seznamuje formou jakýchsi dýchánků se sebou samým s účinky těchto omamných látek, snaží se však, až na jednu výjimku, společnost od jejich užívání odradit. Samotnou knihu začal psát „ze zoufalství“, když se po otravě nikotinem nemohl věnovat „něčemu lepšímu“, jak sám píše v předmluvě.

Velkou pozornost věnuje tabáku. Ani po několika pokusech se nedokázal závislosti na kouření zbavit, velmi důkladně proto rozebírá působení této drogy. Za povznášející považuje pouze počáteční chvíle kouření, všechno následující už je dle něj nepřekonatelný odpor. Nebojí se užívat drsných výrazů, přímočaře se strefuje do kuřáků (a tedy i do sebe), kteří se vymlouvají na uklidňující či inspirující účinky drogy. Bohužel mě ale příliš obšírná pasáž věnovaná nikotinu nedonutila přestat s kouřením, což bylo zjevně autorovým cílem. Neustálé variování identických argumentů a mnohdy zbytečně moralizující, břitký styl psaní v důsledku působí dojmem přehnaným a prázdným zároveň. Podobný efekt vyvstane po přečtení kapitoly o alkoholu: všechno už tak nějak známe, pokud někdy pijeme. A pokud ne, doporučení nezačínat s pitím je poměrně vetché. Ani popis Kretschmerovy typologie člověka nepomůže.

„Tak tedy: kdo nezná podivnost prvních chvil, během nichž se seznamujeme s alkoholem. Nebudu se tu pouštět do analýzy těchto momentů, abych v někom nevzbudil chuť je zakusit. Alkoholismus nás pohlcuje daleko rychleji než návyk na nikotin. Byl jsem opilcem teprve začínajícím, ale něco o tom vím. Alkohol působí silněji než nikotin – mysli i citům dodává tzv. křídla. Všechno se zdá být jednoduché a blízké, zdá se, že i po tom nejobtížnějším stačí jen sáhnout. Saháme, a poprvé, podruhé nám dokonce i cosi zůstává v rukou. Saháme potřetí, počtvrté – a zůstává pořád méně.“

Oproti zdlouhavým pasážím o nikotinu a alkoholu, tedy běžně užívaných společenských drogách, působí stať o kokainu jaksi příliš stručně, přestože právě zde bychom se chtěli dovědět něco zajímavého. Witkacy to ospravedlňuje tím, že o „příjemných účincích“ jedu se můžeme dočíst v jeho románu Pożegnanie jesieni. Je přitom zřejmé, že autor se pohybuje v  dobře známé oblasti, vždyť samotné slovo „kokain“ nahrazuje několika pozoruhodnými přezdívkami.

Změna nastupuje v kapitole o peyotlu: užívání původně mexické indiánské drogy, kaktusu z rodu lofofora, Witkacy vřele doporučuje. Stejně jako v předešlých částech knihy se autor snažil podrobit styl psaní účinkům jednotlivých drog, což se právě zde plně rozvíjí.

„2:35 – Obří svatyně z červeného kamene. Na pozadí zataženého nebe jsou sloupy o zhruba dvou tisících metrech. Dole na červených schodech je černý pyl – to je celé lidstvo. Okolní hory se proměnily v obludné živé vnitřnosti z průzračného kamene. Na délku mají několik stovek metrů. Přímo do tváří mi z nich tryská fialová kapalina. Dotykové halucinace se neobjevují. 2:45 – S divokým, zvířecím apetitem jím grahamový rohlík s máslem. Zpoza záclony se dívám ven. Je už skoro jasno. Dům naproti na mě působí velmi skličujícím dojmem. Zdálo se mi, že skutečnost neexistuje. […] 6:38 – Jsem v Zakopaném, na verandě vily Zośka. Venku je přívalový déšť. Listí chvějící se pod náporem dešťových kapek a bláto na ulici vidím s takovou přesností, jako bych tam byl. Peyotl mi však neumožňuje dívat se z okna. (Později se mi potvrdilo, že onoho dne ráno byly skutečně přívalové deště.) Jsem v pokoji u spící X., ale nemohu ji vzbudit.“

V zaznamenávaných časových intervalech se postupně rozvíjí peyotlové vize, plné metamorfujících ještěrů, sošek, kostlivců, francouzských důstojníků, starověkých průvodů atd.… Působení drogy pomáhá Witkacymu malovat i psát: „Mně se zdá, že každý by měl psát co nejintenzivněji, nakolik je toho jen schopen, a to jak o věcech křehkých, tak i brutálních. […] Jde mi o vypětí, jak andělské, tak i ďábelské – a to v naší literatuře chybí.“

Knihu uzavírá část s názvem Apendix, kde spisovatel pronáší své názory na tělesnou hygienu, holení nebo gymnastiku, ale také radí, jak se svépomocí zbavit hemoroidů. Konec tedy působí nečekaně, odlehčeně. „Nekuřte, nepijte, neberte kokain – v případě potřeby zkuste peyotl. Pořádně se myjte a cvičte, holte se mou metodou, nenaparujte se […].“

Narkotika rozhodně nejsou reprezentativním Witkacyho dílem, avšak zajímavě upomínají na esejistickou tvorbu polského avantgardisty. Pozornost si zaslouží práce redakce, např. barevné grafické značení poznámek pod čarou, přestože mnohdy není jasné, pochází-li daná poznámka z pera Witkacyho, či redaktorů.