Francouzský spisovatel René Crevel se narodil v roce 1900. Mé tělo a já (Mon corps et moi) napsal jako svou druhou knihu v roce 1925, deset let předtím, než spáchal sebevraždu a nechal po sobě jen poslední krátký vzkaz „Prosím, spalte mě. Zhnusení!“ Od mládí byl členem surrealistické skupiny a přítelem André Bretona, právě v době, kdy psal svůj druhý text, se však od surrealistického hnutí na čas odloučil a přidal se k Tzarovu hnutí dada. Mé tělo a já tak představuje spletenec dadaistické anarchie a absolutní svobody umění, oproštěného od umělecké normy i společenského dosahu, ale zároveň i od důrazu na tělesnost, který je vlastní spíše surrealistům. Stejně tak se ovšem odlišuje i od dadaismu, a to tím, že obsahuje zrnko naděje, jímž Crevel ve svém textu nahrazuje dadaistický nihilismus. 

Moje tělo a já vychází v Česku jako druhá Crevelova kniha (po Diderotově klavíru, který přeložil Jan Vaněk a vydalo nakladatelství Dauphin v r. 1996 – pokud nepočítáme první české autorovo uvedení z r. 1929 dnes již nedostupným vydáním Těžké smrti v překladu V. Holzknechta). Propracovaný překlad Václava Jamka je, jak je v nakladatelství Rubato zvykem, opatřen také překladatelovými poznámkami, jež dovysvětlují nejen jazykové a literární souvislosti a odkazy na jiné texty, ale i Crevelovu tvorbu a názory obecně. V tomto případě rozhodně přijdou vhod. V rámci surrealisticko-dadaistických románových esejů, jež místy hraničí s básněmi v próze, místy s útočným pamfletem a místy s halucinacemi, se čtenáři hodí každý opěrný bod v realitě.

Lžou lidi, lže okolí, lže si autor sám sobě

Mladý francouzský autor na rozdíl od většiny svých kolegů neuznával princip automatického psaní a netíhl ani k básnickým formám. Místo toho sepsal románové eseje, v nichž kombinuje agresivní sebereflexi, meditativní úvahy o světě a politicky angažovaná tvrzení.

Celá jeho kniha je výrazem zoufalého hledání vnitřní pravdy. Před jejím napsáním se (reálně i románově) odebral do hor, aby se tu mohl osamoceně soustředit na ohledávání vlastního já, a především právě k tématu samoty se průběžně vrací. Přestože nejdřív překonává potřebu „rozpustit první úzkost, kterou působil styk se sebou samým“, noří se nakonec do samoty jako do prostředku, jak se dobrat pravdy. Text proplétá úzkostnou snahou izolovat se nejen od ostatních lidí (těl), ale úplně od všeho.

Lidé jsou mu pokřivenými zrcadly, která lžou o skutečnosti, vzpomínky působí jen znechucení a skrývají pravdu, tělo ho stahuje ke dnu a nakonec i sny, jež by mohly zdánlivě nabízet cestu do pravdivosti podvědomí, nabízejí jen umělé bezpečí. Jediným opravdovým východiskem se mu jeví sebevražda. A přestože úvahy o ukončení života v textu Moje tělo a já obhajuje zároveň jako vlastní pojistku proti tomu, aby se k sebevraždě uchýlil, stejně ho o deset let později už nezastavily.

Intelektuální text na poličku

Kniha Reného Crevela není příliš snadno stravitelné čtení. Vyžaduje plnou pozornost, ochotu vracet se k už přečteným pasážím i odhodlání přistoupit na dadaistickou hru, v níž se autor noří – ne vždy zcela srozumitelně – do vlastního podvědomí. A to vše jazykem, který připomíná spíše básnické texty („vykrojený dílek života je smutně zkrvavený cár mlhy“ – s. 83) a zároveň nešetří ani odkazy na jiné autory a filozofie, vlastními matematickými rovnicemi samoty nebo výrazy jako „epidermální blaho“. 

Přesto nemusí být Crevelova kniha jen ozdobou v knihovnách pár stovek českých intelektuálů. Nabízí jedinečný pohled do francouzské surrealisticko-dadaistické tvorby před sto lety i do úvah (a fantasmagorií) nepříliš u nás známého, ale přesto významného autora. Ať už právě pro rozšíření povědomí, nebo i čistě pro chvilkové zkoumání zcela specifického jazyka, zamotaného do složitých pletenců, se tak vyplatí nový překlad otevřít.