Nakolik se člověk může spolehnout na svou morálku a svobodnou vůli? To ve svých proslulých experimentech důkladně zkoumali dva američtí sociální vědci, Philip Zimbardo (nar. 1933) a Stanley Milgram (1933–1984). Byli stejně staří: spolužáci ze střední školy. A oba se stali klasiky oboru, avšak kritizovanými za možnou neetičnost svých pokusů. Když prý Zimbardo poprvé referoval o stanfordském vězeňském experimentu, v němž ze studentů udělal vězně a věznitele a zkoumal, co to s nimi udělá, Milgram prý přijal s radostnou úlevou, že mu kolega sňal část etického břemene z ramen, jelikož vězeňský experiment byl ještě méně etický než ten jeho…

Zatímco Zimbardovi česky vyšly už tři knihy, dostal zde cenu a jeho tvář zná z televizního vysílání leckdo, o Milgramovi, jenž zemřel před více než čtvrtstoletím na infarkt myokardu, nic z toho dlouho neplatilo. Nyní se však konečně objevila kniha, v níž celou svou zásadní studii detailně popisuje a přibližuje její teoretické pozadí (s předmluvou Philipa Zimbarda a doslovem Zbyňka Vybírala): Poslušnost vůči autoritě: Experiment, který zpochybnil lidskou přirozenost (Obedience to Authority, první knižní verze 1974).

Učitelem až do konce

Milgramovým hlavním zjištěním bylo, že lidé jsou ochotní a svolní týrat druhé, když jim to přikáže autorita. Experiment byl prováděn na Yaleově univerzitě. Pokusným osobám bylo (nepravdivě) sděleno, že bude zkoumán vliv bolesti na učení. Pak jim byla přidělena role učitele, který žákovi dává při špatných odpovědích elektrické rány. V místnosti byl s „učitelem“ i údajný vedoucí pokusu, který jej instruoval a povzbuzoval větami typu „Prosím pokračujte“, „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“ a jejich případné námitky odbýval tvrzením „Je nezbytné, abyste pokračoval“, či nakonec „Nemáte jinou volbu, musíte pokračovat“. Milgram očekával, že většina účastníků se nelidským příkazům vzepře. Místo toho však 63 procent z nich došlo až ke konci stupnice, tedy k 450 voltům, třebaže souběžně protestovalo a vyjadřovalo obavy, že žák může zemřít. (Jeho původní otázka zněla, zda by v USA potenciální ničemná vláda našla dostatek idiotů, kteří by hlídali ve vyhlazovacích táborech podobných těm německým. Po pokusech se začal domnívat, že by se jich dost našlo i v samotném New Havenu.)

Experiment byl následně opakován v různých variacích. Pokud „žák“ po celou dobu nevydával žádný zvuk, pokračovali až do konce všichni. Pokud byli „žák“ i „učitel“ v jedné místnosti, počet těch, kteří chtěli pokračovat, se snížil na 40 procent, pokud byl prováděn v nepříliš důvěryhodném prostoru kanceláře (a nikoli na půdě slovutné univerzity), pokračovalo jen 48 procent. A pokud „učitel“ držel ruku „oběti“ na elektrodě, takže její utrpení vnímal bezprostředněji, kleslo množství pokračujících na 30 třicet. Když byli experimentu přítomni dva vědci a jeden se začal s kolegou hádat, pokračovala do konce jen desetina lidí.

Vidím živé lidi

Leccos z toho je minimálně mezi studenty psychologie v zásadních rysech známé z učebnic a z internetu. Co ale zjistil Milgram dále? Se všemi účastníky posléze vedl rozhovory, které jsou velice poučné. Z lidí, kteří se vzepřeli, byl pozoruhodný například hlas jistého učitele Starého zákona, jenž vypověděl, že neodmítl prostě plnit rozkazy, ale pouze se rozhodl vyslyšet příkazy oběti, nikoli vědátora. S nadřízeným vědcem mluvil – vzhledem k situaci nikoli neprávem – jako s hloupým technikem, který nechápe důsledky svého jednání. (To připomíná reakci Christiny Maslachové, budoucí Zimbardovy manželky, na návštěvu jeho „vězení“, kdy jej hlasitě upozornila, že tam neviděla žádné „experimentální subjekty“, ale živé lidi, chlapce, kteří jsou dehumanizováni a ponižováni.) Jistá žena, původem německá emigrantka, jež rovněž brzy odmítla dávat další rány, své chování vysvětlila i vlastními zážitky z nacistického Německa: „Viděli jsme příliš mnoho bolesti.“

Naopak žena, která se na odpor nezmohla, o svém jednání později mluvila zvláštně: domnívala se, že někoho zabíjí, ale používala slovník, jako by byla na odpolední kávě. Další se posléze člověku, kterého domněle mučila, omlouvala a tvrdila, že mu to nechtěla udělat. Když pak po měsících znovu odpovídala na otázky, jak experiment prožívala, zpětně své vzpomínky upravila a tvrdila, že její zdravý a „dobře vzdělaný mozek“ od počátku nevěřil, že rozdává opravdové šoky.

Pro jednoho z účastníků, povoláním technika, byla zkušenost s Milgramem natolik zásadní, že se vědci nabídl, že by s ním nadále rád spolupracoval. A navzdory své profesi prý dospěl k přesvědčení, že společenské vědy jsou v dnešním světě mnohem důležitější než technika.

Balzámy a úskoky

Autor přiznává, že pokusné osoby byly pod dvojím tlakem: vědecké autority a přítomnosti druhého člověka, jemuž (domněle) způsobovaly utrpení. Jmenuje řadu způsobů, jak pokusné osoby odmítaly vzít plně na vědomí situaci, v níž se ocitly. Někteří „učitelé“ odvraceli hlavu, aby utrpení oběti neviděli. Jiní četli zadání silným, pronikavým hlasem, aby přehlušili „žákovy“ protesty. „Tito lidé nedopustí, aby je zasáhly podněty související s utrpením oběti,“ říká k tomu Milgram. Méně nápadným způsobem vyhýbání se odpovědnosti je odvracení pozornosti: „Účastníci experimentu se často vědomě soustředí na metodiku postupu a díky tomu nevěnují pozornost příčině svého neklidu. Působí dojmem bezvýznamného úředníka, který horlivě přesouvá papíry z místa na místo a vůbec si nevšímá toho, co se děje kolem.“

Další účastníci pro klid vlastní duše popírali, že udílené elektrické šoky jsou bolestivé a že oběť trpí. Jiní sice pracovali podle pravidel daných autoritou, tedy poslušně provedli požadovanou činnost, ale dělali to „jen zlehka“. Doba trvání každého šoku totiž byla proměnlivá a zcela v jejich rukou. Pokusné osoby obvykle aktivovaly generátor šoků na 500 milisekund, ale někteří účastníci tuto dobu zkrátili na desetinu. Dotkli se spínače velmi zlehka a zvukový signál označující šok zněl jako pípnutí oproti běžnému půlvteřinovému bzučáku. Při následném rozhovoru tito účastníci zdůraznili, že „prokázali svou lidskost“ udělením toho nejkratšího možného šoku. Vyrovnat se s napětím tímto způsobem bylo snazší než se otevřeně vzepřít. Jak autor říká: „Tento postup dovoluje maximální projev individuální laskavosti v mezích utlačovatelského systému.“ Milgram ale upozornil, že v tomto typu minimální poslušnosti je obsažen i jistý prvek sebeklamu: „Nijak nezpochybňuje autoritu. Vůli autority naplňuje ve zmenšené míře, ale neodmítá poslušnost a je důležitý hlavně jako balzám na svědomí subjektu.“ Potenciálně větší význam měly drobné úskoky, k nimž se některé subjekty uchýlily, aby zmírnily krutost experimentu. Při čtení slovních dvojic například vyslovovaly správnou odpověď s přehnaným důrazem a naznačovaly tak oběti, jak má odpovědět.

Pro všechny pokusné osoby byla základní otázka zodpovědnosti. Pokud se dozorujícího vědce zeptaly „Berete si to na svou odpovědnost?“ a on odpověděl kladně, což činil, měly větší ochotu pokračovat. Někdy se také odpovědnosti zbavovaly tak, že ji přesunuly na oběť a tvrdily, že si za potrestání může sama. Buď v tom smyslu, že se do experimentu přihlásila dobrovolně, nebo jí byla přičítána hloupost a zatvrzelost v učení. „Od přesouvání odpovědnosti se dostáváme k bezdůvodnému znevažování oběti. Psychologický mechanismus je zřejmý: je-li obětí bezcenný člověk, není třeba dělat si starosti s tím, že mu působíme bolest,“ komentoval to vedoucí experimentu.

Falešné představy

Milgramův pokus později potvrdily i další experimenty, zasazené do jiných situací. Když například cizí lékař zavolal zdravotní sestře, aby dala pacientovi lék v nepřípustně vysokém množství, 95 procent z nich se chystalo povel vykonat. I když přitom bylo porušeno několik základních pravidel, nejen povolená dávka, ale i to, že pokyny ohledně léků nesmějí být dávány telefonicky, a už vůbec ne neznámou osobou. Příznačné ovšem je, že když se vědci ptali skupiny jiných sester, jak by se v takové situaci zachovaly, 83 procent řeklo, že by lék nepodaly ony samy ani většina jejich spolupracovnic. Což ukazuje, že stejně jako původně Milgram, všichni přeceňujeme schopnost člověka jednat samostatně a podle vlastních morálních směrnic, v tomto smyslu si stále vytváříme o sobě i o ostatních velmi škodlivé iluze.

Zapojení do Milgramova experimentu pro účastníky pochopitelně nebylo příjemné: v jeho průběhu se potili, kousali se do rtů, zarývali si nehty do masa, nervózně se smáli; v jednom případě prý byl smích tak křečovitý, že pokus raději přerušili. Při závěrečném hodnocení ale navzdory tomu 84 procent z nich uvedlo, že participovali rádi, a 74 procent ocenilo, že se díky tomu o sobě dozvěděli něco nového a osobně důležitého.

Pozdější výzkumy osudů účastníků však vyznívají nejednoznačně. Dva z nich později vyhledala americká psycholožka Lauren Slaterová. Setkání popsala v oceňované, ale i hojně diskutované a kritizované knize Pandořina skříňka: Největší psychologické experimenty 20. století (Argo, Dokořán 2008). Z muže, který se Milgramovým příkazům podřídil, se pod dojmem tohoto zážitku stal člověk, který chtěl napříště bojovat proti vlastní poddajnosti. Což vedlo k tomu, že přijal roli gay aktivisty vyučujícího děti v chudinských školách. Naopak muž, který se vzepřel, pak pracoval jako poslušný zaměstnanec nadnárodního koncernu Exxon, přičemž o ochráncích životního prostředí se vyjadřoval jako o „stromových povalečích“. Jde o důležité upozornění, že Milgramův experiment neobsahoval přímou předpověď, jak se kdo zachová mimo stěny laboratoře, což ale jeho hodnotu nesnižuje.

Historik Daniel J. Goldhagen, původce silně kontroverzní knihy Hitlerovi ochotní katani (česky Nakladatelství Lidové noviny, 1997), autorovi vytkl, že vytvořil naprosto umělou situaci, v níž lidé neměli čas reflektovat, co dělají. Zatímco ve skutečném světě měli důstojníci SS dostatek možností, jak si své chování promyslet a jak je měnit. Nicméně v nacistickém Německu byl tlak na občany dlouhodobý a soustavný – můžeme dodat. Proto se naopak jiný historik, Christopher R. Browning, ve vynikající publikaci Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku (o tom, jak se spořádaní němečtí občané mohli proměnit v chladnokrevné zabijáky poslouchající na slovo svého Vůdce; česky Argo, 2002) právem na Zimbarda a na Milgrama odvolává. I když samozřejmě vnímá četné rozdíly (v nacistickém státu mohly být důsledky neuposlechnutí drastické, Němci věděli, že zabíjejí, kdežto pokusné osoby v Americe byly ujišťovány, že jejich konání nebude mít trvalé zdravotní následky), obecně shrnuje, že jeho výzkum jednoho konkrétního policejního praporu plasticky potvrzuje mnoho Milgramových poznatků.

Milgramovy pokusy i vše, co z nich vyvozuje, jsou stále aktuální, ať se to týká tvrzení, že více zločinů bylo v minulosti spácháno ve jménu poslušnosti než revolty, což tvrdí shodně se spisovatelem a vědcem Charlesem Percym Snowem, nebo že ani typ osobnosti, který se vytváří v americké demokratické společnosti, není chráněn „před brutalitou a nelidským zacházením ze strany zlovolné autority“. Každopádně musíme ocenit nakladatelství Portál, že knihu s detaily tohoto mimořádně důležitého pokusu zpřístupnilo i českým čtenářům – i oni se v ní mohou o sobě a ostatních dozvědět cosi podstatného. Jak s tímto poznáním naloží (zda je využijí například k tomu, jak efektivněji rozkazovat), už je věcí každého zvlášť.