V legendárním filmu Sedm statečných režiséra Johna Sturgese se bandě zločinců postaví sedm neohrožených mužů; někteří z nich za statečnost zaplatí životem. Fotograf, publicista a vydavatel Ľubo Bechný zaznamenal ve své knize odvážných osobností dvanáct. Symbolika dvanácti izraelských kmenů a dvanácti apoštolů tu je zřejmá. Snad chce autor vyjádřit radost, že nalézt mezi lidmi nebojácné a moudré, nasazující se pro druhé, je pořád ještě snazší než hledat onu pověstnou jehlu v kupce sena. Existují lidé, kteří se proti nespravedlnosti všeho druhu instinktivně postaví. Musí. Je to totiž jeden z pilířů jejich duchovního ukotvení.

Rozhovory s osobnostmi veřejného života nazvané Dvanásť statočných vedl tým devíti lidí, kromě Ľuba Bechného to byli Andrej Bán, Dagmar Mozolová, Emília Mihočová, Eva Bechná, Martin T. Zikmund, Terézia Rončáková, Vanda Tuchyňová a Viktória Kolesničenko; autorem grafického zpracování knihy se skvělými černobílými fotografiemi několika tvůrců je Daniel Jurčo. Ze zpovídaných osobností pochází sedm ze Slovenska, dva z České republiky, jeden z Maďarska, jeden z Ruska a jeden má polské i slovenské občanství. Skoro to vypadá, že tito lidé odlišných generací a osudů pocházejí z jednoho kraje, jsou spojeni poutem svých životních zkušeností, hodnot a občanských postojů. Jenže každý z nich prožíval a prožívá naprosto jiný příběh. Český čtenář bude jistě bez problémů rozumět rozhovorům vedeným ve slovenštině a slovenský zas dvěma interview českým. Porozumění jazyku tu souvisí s porozuměním obsahu a důrazem na dvě skutečnosti, které jsou všem zpovídaným společné: vnitřní a vnější svoboda a služba druhým.

Nikoli věhlas

Některé z dvanácti český čtenář dobře zná. Mám na mysli předního křesťanského teologa, disidenta a jednoho z porevolučních děkanů Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jakuba S. Trojana a historika, kněze a pozdějšího českého kardinála Miloslava Vlka. Ze slovenských osobností si zvlášť lidé křesťanské orientace připomenou nedávno zemřelého kněze a vězně komunistického režimu, jenž paradoxně po roce 1989 nebyl přijat do kněžské služby slovenské katolické církve, Antona Srholce. Ze zahraničních autorů by čtenáři nemělo být cizí jméno ruského historika a politologa Andreje Zubova, který se po své kritice ruské anexe Krymu stal nežádoucí osobou a člověkem na cestě. Jeho nezákonně vynucený odchod z akademické půdy byl odsouzen mnoha jednotlivci i institucemi svobodného světa. Kritériem knihy o dvanácti statečných však není formální věhlas v prostoru občanské společnosti. Na každém z rozhovorů je patrné, že dotazovaní vycházejí z podobného pramene vyznávaných hodnot, třebaže je od sebe dělí hranice států, rozdílné jazyky i věk. Posuďte sami, jak velká je různost profesí a zaměření osmi dalších.

Zuzana Števulová spoluzaložila Ligu za ľudské práva na Slovensku a pomáhá těm, kdo se dostanou do neřešitelných právních obtíží. Vladimír Krčméry je slovenský exaktní vědec a lékař, zakladatel sociálních a zdravotnických zařízení s přesahem do zahraničních humanitárních misí. Zuzana Wienk, občanská aktivistka a programová ředitelka Aliancie Fair-play, monitoruje společenské a politické dění na Slovensku, zvláště pak financování politických stran a korupční jednání. Zuzana Melicherčíková upozornila na korupci v akademickém prostředí, která doslova bila do očí, a byla nucena odejít ze zaměstnání. Iványi Gábor je teolog, duchovní a rektor Vysoké školy J. Wesleyho v Budapešti, angažuje se v pomoci nejpotřebnějším a lidem na útěku před válkou. Jana Teleki se i na základě svých osobních zkušeností věnuje problematice porušování lidských práv v trestněprávních řízeních. Juraj Kudjak, znalec a milovník lidové architektury, veřejně vystoupil proti zneužití finančních prostředků při rekonstrukci Radenova domu v Čičmanech, jedné z významných kulturních památek. Tadeusz Zasępa, teolog, kněz a pedagog, rektor Katolické univerzity v Ružomberku, ve své funkci upozorňoval na finanční nesrovnalosti na tamější pedagogické fakultě a následně po nátlaku odešel. Již nežije.

Co je elita

Zápas všech dvanácti mužů a žen s různými formami korupce, psychického násilí a vydírání, stejně jako se svévolí volených zástupců státní správy vyplývá z nezbytí. Patrné je to na všech bez výjimky. Stojí před realitou nemravného jednání, o němž se ví a které poškozuje celou společnost, přičemž pachatelé se spravedlnosti a zákona vůbec neobávají, neberou je v potaz. Boj, často osobní bez podpory druhých včetně těch, kteří by měli na vymáhání a dodržování práva dohlížet, se vede s pozůstatky politiky sovětského, gangsterského typu, kdy jeden člověk nemá proti přesile téměř žádnou šanci. Přesto to žádný ze zpovídaných nevzdal, i když ne každý mohl jít až na limit sebezničení. Je zajímavé, že rezidua a zvůle totalitní moci, s níž se potýkali například profesor Trojan nebo kardinál Miloslav Vlk, existují i v této době a zdá se, že někde dokonce narůstají. Typickým znakem je nemožnost dovolat se spravedlnosti, soustředěný tlak státní správy na oznamovatele trestné činnosti a chápání lidských práv jako čehosi nadbytečného. Symbolickým příkladem je tu Kafkův Proces, v němž se jeden jediný člověk dostává do spárů mocenského aparátu, aniž by věděl, proč a kdo ho za co soudí.

A tak zatímco Trojanovi s Vlkem hrozil za jejich prodemokratické smýšlení a občanský aktivismus kriminál a různá prekarizovaná zaměstnání, současní bojovníci za svobodu a spravedlnost bývají dehonestováni v tisku, bývá jim vyhrožováno a bývají vyhazováni z práce nebo sami pod nátlakem odcházejí. Mají samozřejmě možnost odejít ze svých zemí do exilu a jít za štěstím do kulturních, civilizovaných krajin, jenže nechtějí. Řečeno slovy romanisty a literárního kritika Václava Černého na adresu komunistických funkcionářů: „A kde mám proboha být? Jsem tady, protože tu jsem doma, ať odejdou ti, kdo tu doma nejsou, je jich u nás několikrát sto tisíc, já se ze země, která mně patří, nehnu.“ Jistě, v přímém srovnání totalitního zločineckého režimu s dnešní dobou „vyhrává“ současný stav společnosti a jejího zřízení v poměru 100 : 1. Ve srovnání se zeměmi západní Evropy či se Spojenými státy, s tamějším občanským, univerzitním a církevním aktivismem a neopomenutelnou úlohou médií, jsme však stále na počátku velmi dlouhé cesty. Každý ze dvanácti lidí, o kterých vypráví kniha Ľuba Bechného, razí tuto cestu před námi a za nás. Nasazuje vlastní život, schopnosti, dovednosti a talent, ale také svobodu, životní energii, své jméno a klid svůj i své rodiny. Je to svým způsobem zázrak, že nikdo z výše jmenovaných nepřišel i přes četné výhružky a ostouzení o život, i když se mnohým kauzy podepsaly na zdraví. Přečtete-li knihu do konce i s doslovem socioložky a bývalé premiérky slovenské vlády Ivety Radičové, uvidíte, že těch dvanáct statečných nikdy nešlo vstříc mučednictví a nesledovalo svůj vlastní prospěch. Odevzdali to, co umí a čím jsou výjimeční, do služeb res publicae v očekávání, že se jim podaří změnit směr duchovního a politického uvažování, které se bohužel po krůčcích zase obrací na východ. Někteří z nich se stali doyeny svých oborů a respektovanými osobnostmi. Má-li dnes slovo elita ještě nějaký význam, je na čtenáři, zda jej použije i ve spojení s těmito dvanácti svobodomyslnými a smělými lidmi. Já je vedle mnoha jiných za elitu pokládám.