Britský autor David Mitchell proslul jako tvůrce epických postmoderních příběhů zasazených do vzdálených exotických krajin, vyprávění rozkročených v prostoru i čase a oscilujících mezi alternativní minulostí a apokalyptickou budoucností, knih s plejádou nezapomenutelných postav, jejichž osudy jsou protkány v důmyslnou vypravěčskou síť. Vrcholnou ukázkou Mitchellova nezaměnitelného stylu je zatím komerčně nejúspěšnější román Atlas mraků (česky 2006), složený z šesti vzájemně prolnutých příběhů, zasazených do rozmanitých vypravěčských prostředí od Jižního Pacifiku devatenáctého století po dystopický stát Nea So Copros na území dnešní Koreje a Japonska. V postmoderním historickém románu Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (česky 2013) zase sledujeme mladého holandského úředníka během jeho pobytu na obchodní faktorii Dedžima na přelomu 18. a 19. století. Oba romány obsahují ambiciózní motivy pádu a vzestupu jedinců i celých států a pojednávají o historických událostech, stejně jako o střetu a souznění zcela odlišných kultur.

Mitchellův nejnovější počin Dům za zdí je ve srovnání s výše zmíněnými postmoderními eposy poměrně skromný, a to jak rozsahem, tak tématem. Román nepostrádá typicky mitchellovský charakter – autorův rukopis je jako vždycky nepřehlédnutelný –, ale je mnohem úspornější a komornější než jeho předchůdci: namísto výpravných dobrodružství zasazených do exotických dálek sledujeme především vnitřní svět hlavních hrdinů, spjatých s událostmi v tajemném domě v jedné z méně vábných částí moderního Londýna. Přepychové sídlo s nádhernou zahradou stojí v místě, kde bychom ho nečekali – v úzké, stinné uličce lemované cihlovou zdí, hned vedle obyčejné anglické hospody, jejíž hosté rozhodně nepatří k londýnské smetánce. Je přístupný jen za určitých podmínek a jen určitému druhu lidí: konkrétně jedincům s natolik rozvinutým duševním světem a představivostí, aby zajímali majitele domu, jejichž temná minulost a záliba v lidských duších, stejně jako autorova schopnost sugestivního popisu, činí z knihy regulérní hororový román. Co se nejprve jeví jako zajímavá návštěva – kdo by nechtěl strávit odpoledne hraním uprostřed kouzelné zahrady po boku chlapce, v němž konečně našel spřízněnou duši, nebo obdržet pozvání na večeři od vnadné plavovlásky s úsměvem plným příslibů –, brzy přeroste v noční můru, z níž není úniku. Dům ožívá, z prastarých stěn a podlahy zaznívají hlasy, barvy jsou sytější, vůně omamnější a vliv domu pomalu roste na úkor vůle nyní nedobrovolných návštěvníků.

Po formální stránce se kniha neliší od svých předchůdkyň: děj se odehrává v rozmezí několika desetiletí a prostřednictvím různorodých postav s částečně prolnutými osudy – od nedávno rozvedeného policisty ze staré školy po obtloustlou, tichou studentku, beznadějně zamilovanou do svého spolužáka – se zde popisují události kolem záhadného sídla a jeho obyvatel. Příběh zasazený do stejného prostředí jako autorův předchozí román Hodiny z kostí (česky vyjde v roce 2017) začíná roku 1979 vyprávěním dospívajícího Nathana Bishopa, jenž do domu přichází se svou matkou, a vrcholí roku 2015 příjezdem doktorky Iris Marinus-Fenbyové, bývalé psycholožky Freda Pinka, který s Bishopovými mluvil těsně před jejich zmizením.

Děj románu se odehrává v reálném světě a je protkaný surrealistickými vizemi hlavních postav; ty jsou spojeny především s nadpřirozeným prostředím domu. Mitchell si počíná velmi obratně, pokud jde o neustálé rozmlžování hranice mezi realitou a fikcí: čtenář nikdy neví, co je skutečné a kdy jde o pouhý výplod fantazie jednoho z hrdinů, z nichž mnohý spadá do kategorie typického nespolehlivého vypravěče. Přemoudřelý puberťák Nathan těsně před návštěvou užije valium, které ukradl matce – je to, co v domě vidí, pravda, anebo jde o působení omamné látky? Policista z druhé části románu zřídkakdy pohrdne nabízenou skleničkou a Sally Timmsová se s přáteli účastní večírku, jehož součástí jsou i drogy a alkohol. Mitchell také umně stírá linii mezi sněním a bděním a právě ve snech (anebo je to skutečnost?) a vzpomínkách některých postav opouštíme poněkud sevřené prostředí Londýna a dočasně se ocitáme v dálných krajích, tak jak je známe z autorových starších románů. S Nathanem trávíme ráno v africké Rhodesii nad šunkovým sendvičem a šálkem kávy, se sourozenci Grayerovými, tajuplnými majiteli domu, cestujeme přes Alžírsko, Čínu, Indii a Japonsko. Dům za zdí je poutavá tapisérie utkaná ze snů a vizí, připomínajících barevný psychedelický zážitek, z důmyslných rozhovorů a vjemů hlavních protagonistů, popsaných řemeslně zdatným spisovatelem – tím Mitchell se sedmi romány a bezpočtem nominací na prestižní ceny bezpochyby je.

Navzdory zajímavému pojetí, spisovatelské zručnosti i poctivě „stephenkingovské“ atmosféře je však román vlastně tak trochu zklamáním – nepřináší totiž nic nového. Mitchell si počíná jako obvykle: skládá svou typickou, osvědčenou mozaiku provázaných příběhů a vypravěčů a kniha celkově dobře funguje, jenže k napsání skvělého duchařského románu je zapotřebí víc než jen klasický strašidelný dům s vrzající podlahou a děsivá atmosféra pomalu narůstající hrozby. Dílo postrádá originální formu a navíc nepřekvapí ani prostředím či ústředním tématem, která autor obě do značné míry přebral ze svého předchozího románu. Stejně jako v Hodinách z kostí, i tady si klademe otázku, co bychom dělali, kdyby cenou za nesmrtelnost byla duše druhé osoby. Na Mitchellovu obranu budiž řečeno, že se román nesnaží tvářit grandiózně, je útlý a nevtíravý, a kdyby byl autorem někdo jiný, dal by se v mnohém ohledu považovat za úspěch. U Davida Mitchella s pověstí výtečného autora a několika nominacemi na literární ceny, včetně prestižní Man Booker Prize, jsme však zvyklí nastavovat laťku přece jen o něco výše.