„‚Dejte nám knihy,‘ říkají děti, ‚dejte nám křídla‘“ – napsal kdysi ve své knize Knihy, děti a lidé historik a literární vědec Paul Hazard. A měl pravdu. Ten pocit zažil jistě každý z nás: Hlad po příbězích, v nichž bys našel nové kamarády. Žízeň po dobrodružstvích, která se odehrávají v nejbližším okolí anebo přímo doma. O křídla, zdá se mi, děti stále stojí. O knihy snad také. Dejme jim tedy obojí a naučme je i sebe číst.

Dva malí kluci Tonda a Vojta žijí v Praze. Tonda si čte knihu plnou zálesáckých rad, které se mohou v přírodě hodit – vázání uzlů, rozdělání ohně, nalezení něčeho k jídlu. Jenže co s takovou příručkou ve městě, kde až na výjimky není ani les, opuštěná stodola nebo tábor? K čemu by ti ve městě byla buzola než pro radost, že ji máš? To hlavní, co potřebuješ, je smartphone a wi-fi, abys nebyl úplně out. Pokud bys ale chtěl bez peněz, jen tak, na vlastní pěst, přežít ve městě den či noc, co bys udělal? Láká tě to, a tak se pídíš po informacích.

Zuzana Hustáková Mašková alias Zuzana HustMaš, absolventka VŠUP v ateliéru ilustrace a grafiky, vytvořila příběh dvou chlapců, kteří po takových informacích doslova baží. Ve své knize Příručka pro přežití ve městě, kterou vydalo nakladatelství Bylo nebylo, ukazuje, že hlad a žízeň po dobrodružství neopouští ani děti dnešních dnů. S příručkami typu „Jak přežít v přírodě“ nevystačí. Jejich know-how využijí spíš ti, kdo se ještě mohou toulat v okolí městeček a vsí. Pro velkoměsto je ale třeba najít docela jiné „how to...“. A tak se jde do knihovny a pátrá se po skrytém pokladu, který napoví, jak přežít v metropoli.

Bohužel ale nenajdeš nic. Nic! Jako by se v Praze, na Petřinách, na Floře nebo v Dejvicích, už nedala zažít žádná akce a všecky příručky byly k ničemu. Ani jeden z kluků se však nevzdává. Když žádná vhodná rukověť neexistuje, musejí si ji napsat sami. Vojta to tak trochu tušil a „už nad tím dost přemejšlel“, kde vzít všechny ty zaručené rady „jak na to“. A právě v tomto okamžiku se otevírá příběh, který čtenáře – mám za to – překvapí. Zuzana HustMaš tu jako výtvarnice i autorka objevuje silný sociální motiv, s nímž se ve městech setkává asi každý z nás. Jde o téma bezdomovectví. Chlapci na to jdou od lesa: „... měli bychom se zeptat nějakýho houmlesáka, protože oni přišli z lesa“.

Koho jiného se ve městě ptát než lidí, kteří se z bezpočtu důvodů ocitli na ulici? Pro přežití udělají skoro všechno a jejich nápady a dovednosti jsou ověřené dlouhodobou praxí. Oba dva kluci se nebojí a jsou, tak jako děti jejich věku bývají, bezelstní. Ptají se a vyzvídají na jednom člověku v úzkých, jak se ve městě orientovat a být soběstačný. Jednoduché rady fungují. Za krátkou chvíli víš, co se dá kde najít, kde se můžeš najíst a kam se dá schovat před deštěm a zimou. Namítnete možná: to je opravdu nutné, ptát se lidí z okraje společnosti? Jenomže v tomhle tázání je přítomno dalších sto otázek. Kdo je na okraji společnosti a proč? Proč je těch lidí tolik? Kdo by měl dětem poradit? Škola, kamarádi, rodiče? A dělají to? Mají být děti drženy v posvátné nevědomosti, nebo to mohou být dokonce ony, kdo při svých toulkách městem a po tom, co vidí, pokládají rodičům neodbytné otázky: proč?

Příběh vyprávěný Zuzanou Hustákovou Maškovou si nelibuje v popisu temných zákoutí lidského ducha. Její mikronovela nevytváří žádné drama, jen připomíná, že každý z nás, děti nevyjímaje, je někdy svým způsobem sám a bez domova. Ví, že ty nejlepší, účinné rady jsou k nezaplacení. Mizí tu ostře nalinkované rozdíly mezi tím, co se takzvaně smí a nesmí, co je hezké a co ošklivé. Děti takové hranice obvykle neznají. Dovedou si hrát, jak ukazují nesčetné fotografie ze současných nepokojů např. v severní Africe, i v ruinách polorozbořených měst. Stačí jim jediné: cítit lásku a oporu, mít alespoň nějakou hračku, kamarády, slyšet slova naděje, mít kde spát a vědět, kudy kam.

Zkušenosti mi napovídají, že autoři, kteří si troufnou reflektovat i takto vážná sociální témata, bývají obvykle lidmi s dobrou mírou empatie a duchovní hloubky. Není to totiž nic samozřejmého, neboť při tomto druhu tvůrčí práce vždycky hrozí sklouznutí do melancholie a bolestínství. V té drobné knize, která se vám hravě vejde do kapsy, nic takového nenajdete. Ani jeden z kluků neztratil humor a dobrou náladu a zdá se, že to, co hledali, také našli. Příručka pro přežití ve městě je vlastně rozvedením jedné jediné myšlenky: neboj se objevovat svět.

Ilustrovaná forma vyprávění má šanci oslovit děti i dospělé, stejně jako civilní jazyk všedního dne, kterým oba chlapci mluví. Styl jejich vyprávění je neformální a nenucený, místy ale v jejich návodu „jak na to“ přece jen zaznamenáme stopu jazykové korekce. Příručka přece „nesmí“ být plná chyb a hovorových výrazů, pokaždé se jim ale nevyhnete, např. v názvu jednoho receptu: „bezďácká vobíračka se špičkovými krutónky“. A věřte, obrázek ilustrující jedno z jídel, které si lze připravit na ulici, je bezelstný a vypovídající. Nedá se vysloveně říct, že by kniha akcentovala ekologickou tematiku, ale dotýká se třeba fenoménu tzv. freeganství čili zachraňování a konzumace jídla vyhozeného ze supermarketů. Na malém prostoru asi šedesátistránkové knihy s několika desítkami ilustrací se tak autorce povedlo zacílit pozornost na téma, které literatura pro děti v českém prostředí příliš často nezpracovává.