Možná že si po přečtení titulu recenzované knihy řeknete, že se její autorka zbláznila. Vydat totiž Papírovej fejsbuk s podtitulem Fakt vymazlenej památník je na první pohled cosi jako pokusit se vytisknout Wikipedii nebo praktikovat na sociálních sítích křesťanskou svátost smíření. Jenomže projekt vlámské umělkyně Elise De Rijck bláznivý není.

Vzpomenete-li si na tradiční památníky, které jsme si jako děti vyměňovali a nechávali si do nich kreslit obrázky, psát básničky, přání, sliby, přísahy a vyznání lásky, pak vás kniha Elise De Rijck zaujme. Ať je vám osm, nebo třicet, můžete v papírové formě památníku sdílet zážitky, které jste posbírali (i utrpěli) v reálném i virtuálním světě. Z výletů, ze školy, z dovolené, ale také z Facebooku, Instagramu nebo Twitteru. Kdokoli, komu svůj Papírovej fejsbuk půjčíte, vám do něj může napsat, co je pro něj důležité, co hýbe jeho životem a o co se chce s vámi podělit. Tenhle nápad není bláhový. Propojuje totiž sféry lidského života, které se sobě jinak spíš vzdalují, než aby se přibližovaly a tvořily smysluplnou jednotu.

Zavařujeme, sušíme, zapisujeme

Elise De Rijck moc dobře ví, že sdílení facebookových událostí má k věčnému záznamu daleko. Věci reálné nebo zdánlivě absolutní důležitosti z minulého večera se ráno často jeví jako banální. Lidé si zálohují své fotografie a texty hlavně v případě, pokud Facebook využívají coby komunikační kanál, jímž chtějí druhé upozornit na svou práci, obvykle publikovanou či realizovanou jinde, v jiném médiu nebo ve skutečných prostorách. Většina facebookových statusů však končí v černé díře zapomnění. Pokud vás ovšem napadne zaznamenat si své vlastní i rodinné prožitky do knihy, která má ráz památníku, je pravděpodobné, že o ně jen tak nepřijdete.

Ti, kteří vám do knihy něco napíšou, si mohou zvolit formu podle své libosti nebo využít desítky předtištěných otázek, rubrik a úkolů. Dozvědět se od svých přátel můžete například, zda mezi jejich záliby patří objímání stromů či chov pulců; co fakt nesnášejí; na čem ulítávají; kterou písničku nemohou dostat z hlavy; které věci chtějí v životě vyzkoušet; co naposledy vyhledávali přes Google; jaký byl jejich poslední trapas; jaké bylo povolání jejich dětských snů; bez čeho nemohou žít; jaký je jejich oblíbený film, hudba či kniha; a co vám – jako příteli – naprosto zásadně, tady a teď musejí říct.

Jistě, papírový Facebook je trochu hra a možná i módní záležitost. Na druhou stranu je to způsob, jak věci pomíjivé učinit trvalejšími, ne nutně věčnými. Je pravděpodobné, že památník využijí spíš teenageři nebo lidé nezdolného humoru, kteří svůj Papírovej fejsbuk půjčí kolegovi z práce nebo kamarádovi, s nímž pěstují nějaký sport. Symbolická se mi zdá být potřeba uchovat prožitek skrze skutečnou knihu, kterou zřejmě jen tak nevyhodíte, zatímco založit si nový facebookový profil je otázkou několika minut. Pročítat si po letech vzájemné zápisky pak může být nejenom legrační, ale může vás to přimět k určité reflexi, nadhledu a smíření. Jednou z motivačních myšlenek, které památníkem prostupují, je tahle: „Někdo, kdo byl pro tebe kdysi cizí, se může stát celým tvým světem!“ Nalepte si do připraveného políčka fotografii toho, kdo tuhle větu splňuje do puntíku. Přes velkou míru často černého humoru a hovorový jazyk v knize najdete místa, u kterých se vyplatí na chvíli zastavit a vážně se zamyslet. Legrace a uvolněný styl se mohou stát – jako už tolikrát – zdrojem velkých věcí a myšlenek. Vždyť co byste napsali do památníku kamarádovi do řádky nadepsané „Přeji ti…“?