Myslete pozitivně! Prvním krokem k úspěchu je vaše sebevědomí. Problémy neexistují, jen výzvy. Můžete dokázat všechno, čemu věříte. Pokud si chcete zajistit své potřeby, postavte se před zrcadlo a opakujte: „Jsem zcela a podivuhodně přitažlivý.“ Nebo: „Dnes jsem otevřený zázrakům.“ Případně sami sobě vypište šek a před zrcadlem si ho předejte. „Vesmírný objednávkový servis“ hned splní vaše přání, ať se týká financí, zaměstnání, zdraví, či ideálního partnera pro manželství. Tyto a četné podobné věci se dnes můžeme dočíst v záplavě knih takzvaného pozitivního myšlení. Jeho průkopníkem byl už na přelomu 19. a 20. století francouzský psycholog, lékárník, pionýr autosugesce a zastánce hnutí „self-improvement“ Émile Coué de Châtaigneraie (1857–1926). Ve své knize K vítězství nad sebou pomocí vědomé autosugesce (Sfinx, Praha, 1923) tvrdil, že naše podvědomé Já je „ředitelem všeho našeho konání“ a že „každá naše myšlenka se stane konkrétní, zhmotní se a brzy se stane skutečností“. Coué doporučoval opakování věty „Každý den, v každém směru je mi lépe a lépe“, a to třikrát denně, což mělo člověku rychle a dramaticky zlepšit život. Svými současníky byl sice kritizován, že jeho metody přinášejí nemocným jen krátkodobé zlepšení, ovšem v současnosti vychází titulů založených na podobném přístupu mnohonásobně více, zvláště v okruhu hnutí new age. Jejich „návody“ jsou často skutečně fantasmagorické a mohou být spojeny s nemalými riziky.

Proto je dobře, že vycházejí publikace, které na podobná rizika upozorňují. To je případ knihy Motivační lži. Proč jen pozitivní myšlení nefunguje? Její autor Steffen Kirchner je profesionální sportovní kouč a motivační poradce televizních stanic Sky TV a ZDF. Píše sloupky pro magazín Focus a přednáší o motivaci, osobním výkonu a vedení lidí. Jako mentální trenér se s německým národním týmem účastnil letních olympijských her v roce 2012. Sám je aktivní vrcholový sportovec, hraje tenis na ligové úrovni.

Ve své knize polemizuje s četnými extrémními a příliš optimistickými tvrzeními, která hlásají mnozí takzvaní motivační poradci a koučové. Ze střednědobého hlediska takové strategie přinášejí spíše neštěstí, protože jejich následovníci se umotivují „k smrti“ – odsud i původní název knihy Totmotiviert. V souladu se zdravým rozumem Kirchner zdůrazňuje, že pouhá síla vůle vždycky nestačí: pokud člověk nemá pro danou věc nadání, ani při největší snaze vrcholných výkonů ve vysněné disciplíně nikdy nedosáhne. Proto je podle něj nutné především zjistit, kde se skrývá náš nevyužitý potenciál a kde jsme naopak dospěli k nepřekročitelné hranici našich možností. Neúspěšné osoby se často vyznačují právě tím, že „neumožní možné, protože se příliš intenzivně zabývají nemožným“. Člověk je silný jen tak, jak si dokáže připustit svoje největší slabiny. Každý má jiný talent a o všech lidech se nedá říci, že chtějí nutně být číslem jedna. Rozhodně podle něj také neplatí, že by naše každodenní zaměstnání muselo být vždycky zábavné, ale volit bychom měli takové, které je pro nás smysluplné: nabízí možnost seberealizace a poskytuje prostor spolurozhodování. Autor každopádně nenabízí žádné zázraky, ale navrhuje, jak postupně, krůček po krůčku, ovlivnit život k lepšímu; nestačí pouhá síla vůle, je potřeba vynaložit rovněž energii, čas, úsilí a trpělivost. Přitom je dobré pravidelně střídat chvíle napětí a odpočinku. Pokud se ovšem někdo chce stát špičkovým odborníkem, měl by se své specializaci denně věnovat aspoň čtyři hodiny; disciplína je přitom v optimálním případě výsledkem osobní vášně pro nějakou věc. Ani Kirchner přitom zcela neodmítá pozitivní myšlení, ale interpretuje ho tak, že si máme být vědomi svých nejdůležitějších životních hodnot a žít podle nich.

Kirchner mírně poupravuje či doplňuje některé klasiky, jako je Abraham Maslow (1908–1970). Ale především se odvolává na příběhy ze života slavných sportovců a dalších celebrit, na nichž ilustruje složitá zákoutí lidské motivace. Zdůrazňuje například, že je velký rozdíl, pokud se mužstvo orientuje na samotnou akci, nebo se jen snaží o udržení skóre – v důsledku druhého typu motivace mnohdy nastává mentální vyčerpání. Uvádí četné příklady lidí, jako jsou supermodelka a módní návrhářka Kate Moss nebo zpěvák Robbie Williams, kteří si nikdy nevěřili a velmi o sobě pochybují, přesto jsou úspěšní. Mnohonásobný držitel ocenění Fotbalista roku Lionel Messi je prý před zápasem zhusta tak nervózní, že často bojuje s nevolností. V kontextu ostré polemiky s těmi, které opovržlivě nazývá „motivačními klauny“, znějí autorovy argumenty moudře, ale převedeny do prostého jazyka se ukazují být vlastně samozřejmými až banálními. A to necháváme stranou Kirchnerův specificky vyhrocený styl, který místy nemá daleko k bulvárnímu vyjadřování, přičemž knize neprospěl ani ne vždy zvládnutý překlad. („Nesmíme z naší vůle dělat prostitutku tím, že ze sebe uděláme rychlovku motivačních pasáků.“) Jádro toho, co se autor snaží svým čtenářům vštípit, přitom už před skoro třemi staletími vyjádřil teolog Friedrich Christoph Oetinger (1702–1782) modlitbou za dar rozlišování: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu; dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu; a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“