Choutky uniknout ze všedního dne do světa fantazie může ukojit román Kinolandie. Ostatně z úst jedné postavy zazní: „Země už mě unavuje... Proto jsem z ní na chvíli odešla“ (s. 12). Proč má smysl se k románu, publikovanému již v roce 1923, po stu letech vracet?

Zásluhou všestranného umělce Ramóna Gómeze de la Serny (1888–1963) pronikl do Španělska svěží závan avantgardních tendencí. Věnoval se totiž nejen vlastní tvorbě, ale vydával manifesty nových evropských literárních hnutí a tak je propagoval. Stál také za zrodem věhlasných schůzek španělských umělců a intelektuálů o sobotních večerech v Café Pombo. Nejvíce jej však proslavil jeho vlastní literární žánr zvaný gregerie. Tyto slovní a myšlenkové hříčky, v nichž metaforu násobí humor, se dočkaly již několika českých vydání ve zdařilém převodu Josefa Forbelského. Na okraji zájmu teoretiků i čtenářů bohužel zůstalo Gómezovo bohaté prozaické dílo, které k nám nyní představuje právě Kinolandie.

Kinolandie skládá poctu sedmému umění, oslavuje jeho možnosti a neutuchající energii. Román vyšel ve dvacátých letech, v době okouzlení novým médiem, kdy rostla sláva Hollywoodu a jeho hereckých i režisérských hvězd. Autor sice mekku filmového umění osobně nenavštívil, ale dobře ji znal z článků i vyprávění, a posloužila mu proto jako předobraz filmové metropole Kinolandie, fantaskního moderního města, kde je vše „filmové“: od pánských žaketů přes hereččiny oči, které se tak dokonale hodí pro film, až po filmový krok či knír. Knihou prochází plejáda smyšlených herců inspirovaných dobovými hvězdami a v narážkách se objeví i ty skutečné – Mary Pickfordová, Francesca Bertini či Pina Menichelli.

Je však Kinolandie opravdu jen báječný moderní svět neomezených možností a příležitostí? Nebo spíše děsivá diktatura, ve které filmový průmysl všem káže, jak žít, a kde není místo pro staromódní, natož chudé, choromyslné či, nedej bože, nemocné?

Na první pohled fantazijní a zábavná kniha v jádru už tak pozitivní není. Skrze parodii filmového světa román reflektuje, jak nástup kinematografie jako nejpopulárnějšího umění proměnil dobu a společnost. Vytratil se skutečný mezilidský cit: herci musí milostná opojení tak často předstírat, až nemohou opravdu milovat. „Duši máme znásilněnou velkými reflektory“ (s. 89). V honbě za penězi a slávou ztrácejí smysl života a své zoufalství utápějí v drogovém či alkoholovém opojení stejně jako mnoho skutečných hollywoodských hvězd. Ukazují se i další nešvary filmového města, bezohledného k přírodě, odmítavého ke starému světu i bezprecedentně rasistického. „Ten svět si nekladl za cíl nic: ani právo, ani umění, ani dobro“ (s. 138). Filmu se tudíž nedostává jen obdivu, ale především ostré kritiky. Nabízí se srovnání s avantgardním německým filmem Metropolis (1927), imaginárním obrazem moderního města, kde se pod pozlátkem dokonalé techniky schovávají samé zlořády. Také v Kinolandii utopie svléká oslnivé róby, odkládá nablýskané šperky, až nakonec odhalí svou skutečnou děsivou podobu.

Únik do fantaskního světa, avizovaný v úvodu této recenze, tak není zaručen. Nabízejí se totiž paralely s dnešním světem, z nichž naskakuje husí kůže. Současné čtení románu vyvolává ekologické i sociologické otázky: román předkládá kritiku společnosti, v níž se lidé odcizili sobě samým a bezmezně důvěřují mediálnímu diktátu, který jim velí hledat bezchybnou krásu. Kult krásy, zdraví a dokonalosti v Kinolandii reprezentují mladičké herečky, které si nikdy neodpočinou od obdivovatelů, i narážky na dobovou módu eugeniky či na odpor k přirozenosti lidského těla (těhotenství či stáří). Co Gómez de la Serna do značné míry mínil jako nadsázku, se stalo realitou dnešní doby. Román jako vizi děsivé budoucnosti si ale připouštěl i on sám, když nechal vypravěče konstatovat: „V Kinolandii se všechno stalo tak, jak se to jednou stane ve světě“ (s. 43). Právě díky těmto souvislostem text nezastaral, právě naopak. Odráží sice dobu svého vzniku, ale rozhodně má co říci i dnes.

Vážné otázky proklouzávají do hravých scén a jsou vyprávěny hravým jazykem. Celá kniha je jako divoké snění, nevázané konvencemi logiky ani tradicí literatury. Nejde však o laciné vršení představ a obrazů: Gómez má vše do detailu promyšlené. Svůj důvtip a cit pro jazyk využil už v názvech kapitol, které na první pohled prozrazují nevšednost dalších stránek. Například dvaadvacátá kapitola se honosí názvem Ženy, rozvody, medvědi, koupající se ženy, foxteriér, kajman. Sotva se z té smršti čtenář vzpamatuje, přichází čtyřiadvacátá kapitola Ideální opilec, člověk chameleon a muž s filmovým knírem. Hraní si se slovy a jejich významy vyžaduje od čtenáře, aby přijal zcela jinou logiku. Bizarnost mnohdy nebere konce a připomíná surrealistická díla. „Krajina měla vzezření odpolední svačiny“ (s. 13). Nutně nám na mysl přijde autorův proslulý žánr gregerií, jejichž obdoby se tu a tam objeví v textu a propůjčují mu tak ojedinělý ráz: „Duše je jako více či méně marinovaná oliva“ (s. 9). „Prsa jsou gumové míče ve fotbalu lásky“ (s. 71). Kinolandie je světem gregerií.

Strukturně se jedná o velmi atypický román, pospojovaný z velmi různorodých povídek. Gómez de la Serna nechal svou fantazii rozběhnout všemi směry. Ve zběsilém tempu skáče bez hlavy a paty z tématu na téma. Fragmentárnost do značné míry odráží nejen svět filmu, který nás od pradávna zahlcuje senzačními útržkovitými obrazy s touhou udržet si naši pozornost, ale i kusost dnešního světa, plného chaotických, tříštivých obrazů. Ačkoliv Gómez volí k románovému útvaru originální přístup, právě roztříštěný narativ je slabinou jeho knihy. Chybí napětí a ucelující zápletka, která by čtenáře vtáhla do dění. Epizodičnost podněcuje příliš rozkouskovanou četbu, leckomu může bránit v tom, aby do díla pronikl a užil si čtení naplno. Fragmentárnost prózy tak sice odráží tehdejší moderní tendence románového žánru v Evropě, ale Kinolandii v podstatě škodí.

Kinolandie balancuje mezi odlehčenou a zábavnou četbou, útočící na čtenářovu fantazii, a naléhavým morálním i sociálním poselstvím. Ani v jedné z poloh románu nechybí výsměch sobě sama, jaký Gómezův současník, esejista José Ortega y Gasset, požadoval od moderního umění. „V Kinolandii není nikdo, kdo by se nevysmíval sám sobě“ (s. 43). Záleží proto na čtenáři, zkřiví-li při četbě svá ústa v úsměvnou grimasu, či zachová-li si vážnou tvář.