Péčí nakladatelství Dokořán se můžeme postupně seznamovat s unikátním dílem amerického kreslíře Edwarda Goreyho (1925–2000), který svá díla publikoval od poloviny padesátých let do počátku let devadesátých. Vesměs se jednalo o knížky spíše drobné a útlé (i proto je Dokořán vydává v souborech – a ani tak z toho nijak tlustý svazek není), Gorey jich však publikoval přes stovku, přičemž se stále držel stylu a témat začatých již v té první, nazvané Rozklížená harfa, z roku 1953. A jeho vytrvalost a vynalézavost, s jakou v rámci jedné poetiky vymýšlel další a další mírně surreálné, strašidelné a černohumorné variace, mu získala celosvětový věhlas a inspirovala mnoho dalších tvůrců nejen komiksových.

Goreyho díla nejsou komiksy v té podobě, v jaké si je většina čtenářů představí, spíše jde o variaci na kramářské písně s obrázky, na různé viktoriánské příručky, pohlednice či časopisy a knížky lidového čtení. Gorey vychází z ilustrací, které provázely romantické romány i laciné sešitky a které často zachycovaly postavy v nějakém dramatickém gestu – v akci nebo v silném citovém pohnutí. Tehdejší ilustrace (převážně rytiny) přitom byly jakýmsi fascinujícím způsobem strnulé, pohyby přehnaně ladné a vše samozřejmě dosti kýčovité. Nejen Gorey, ale ve stejné době třeba i u nás Karel Zeman či Jiří Brdečka přišli na to, že stačí jemný posun a vznikne milá parodie, divácky nesmírně vděčná a fungující i po mnoha letech.

To platí i pro Goreyho. Aktuální český výbor shromáždil knížky z různých období (Osudový kosočtverec je z roku 1960, Nechutný pár z roku 1977 a Hloupý žert až z roku 1990), ale nelze mezi nimi najít žádný výraznější rozdíl či posun. Prostředí je ponuré, ženy afektované, muži hroziví a děti nevinné – a odsouzené k záhubě. Nejvýmluvnější je v tomto směru Osudový kosočtverec, Goreyho oblíbená černohumorná variace na častou součást dětských knížek a slabikářů, veršovanou abecedu. Už výběr lidských typů či zaměstnání je dost bizarní (bachař, fetišista, vyhrabávač mrtvol) a i u postav zdánlivě normálních Gorey vykouzlí nějakou tragédii nebo ohavnost: „Uklízeččin úděl je tak krutý / dře, dokud jí to síly dovolí / mezi kýbly usmejčí se k smrti / sama je jenom hadrem na holi.“ Poklonu je zde nutno vyseknout i překladatelce – originál jsem sice nedohledal, ale přiřadit k obrázkům překlady tak, aby to dohromady dalo celou abecedu (patrně v jiném pořadí než v angličtině), muselo být mimořádně náročné na překladatelskou invenci. A přebásnění je v mnoha případech kongeniální, je znát, že Tereza Ješátková s Goreyho texty pracuje již několik let.

V obzvláštní oblibě má autor zločiny na dětech, věnoval jim hned dvě písmena abecedy: C jako Cizinec a K jako Kantor; zde se sluší ocitovat: „Kantor žáčkovi koupil zmrzlinu / doufaje, že dítko těžko odolá / pak na něm vyzkouší pár mravních přečinů, / které skutečně jen málo lidí zná.“ A samostatný příběh Nechutný pár o manželské dvojici, která zavraždila čtyři děti a jejich zabíjení v odlehlém domě si fotografovala do alba. Ten Gorey vypráví v próze, v jednoduchých věcných větách, kontrastujících s popisovanými událostmi: „Lepší část noci strávili tím, že dítě na různé způsoby mučili.“ „Fotky, které Mona pořídila, nevyšly moc dobře, byly podexponované. Ale i tak je vlepili do nového alba, které si na ně koupili.“

Nejméně morbidní je příběh Čtvrteční liják, statická groteska o ztraceném deštníku. Mnoho se tu nenamluví, a přesto je většina těch promluv zbytečných, repetitivních nebo konstatujících očividné – což vše vytváří dojem jemně humorné absurdity. Podobně série Švestkouni je kolekce bezeslovných vtipů či absurdních situací s humanoidními postavami, které mají ale místo hlavy švestku. Ve Čtvrtečním lijáku Gorey mimochodem používá promluvové bubliny, což je jinak v jeho díle spíše výjimka, text bývá pod obrázkem, jako třeba u protokomiksu Max a Moritz (s nímž mají Goreyho práce také leccos společného, jen jsou v protikladu k jeho rozpustilé drzosti). A bubliny jsou tu zcela funkční, zcizující dojem dílka vtipně posilují.

Goreyho dílo asi není pro každého a možná by mohlo být studijním materiálem pro psychiatry (autor se nikdy neoženil, žil samotářským životem a spekuluje se o jeho sexuální orientaci). Ale kdo přistoupí na jeho podvratnou hru, suchý a velmi černý humor a nevadí mu věci a děje nejasné a nedořečené, ten jím musí být nadšen. Doufejme, že takových čtenářů je v Česku počet dostatečný k tomu, aby nakladatelství v publikování Goreyho prací pokračovalo.