Chcete vydat knihu, ale nemáte peníze. Nenašli jste oficiální nakladatelství, které by vaše tvorba dostatečně oslovila a které by ji považovalo za přiměřeně komerčně perspektivní, anebo se vám prostě nechce nikoho doprošovat. Přesto byste raději své dílo viděli na papíře, protože elektronicky to není ono. Možná je vám navíc sympatický princip DIY, udělej si sám, a snahy hledat alternativy k vyšlapaným cestám; v mezích zákona mírně nabourávat zdánlivě samozřejmá pravidla trhu.
Pak není vyloučeno, že se obrátíte na Pravěk, zapsaný spolek. Skupina nadšenců dělá všechno tak trochu naopak. Vytvoří spolu s vámi z vašeho textu propagační materiál, který také v rámci možností distribuuje. A vydá v podstatě cokoliv, aniž by někdo posuzoval kvalitu textu – ta je koneckonců subjektivní. Takže není čeho se bát, aspoň ze strany autora. Což je jen jedna z konvencí, které Pravěk systematicky porušuje.

Pravěk nejsou žádní začátečníci, mají na svědomí desítky publikací různého charakteru. Básně, prózu, ale třeba i sbírku mandal. Už vzhled knížek, opět DIY, zaujme na první pohled; o těch nejnápadnějších se nejmenovaná odbornice na výtvarné umění přednedávnem vyjádřila: „To je tak strašný, až je to úžasný.“ Letos nad nimi mohli žasnout i návštěvníci speciální výstavy pražského DOXu.

Těžko říct, co přivedlo ke spolupráci s Pravěkem Básníka Ticha (nar. 1973 ve Slaném, do tajuplného vývoje jeho občanského jména asi není třeba se zaplétat). Každopádně se jedná o zdaleka nejznámějšího z autorů komunity, který má na rozdíl od většiny ostatních za sebou už několik dalších básnických i prozaických knih, vydaných vlastním nákladem nebo v jiných nakladatelstvích, a díky docela častým vystoupením i početné čtenáře a fanoušky. Kromě toho se vymyká i tím, že svou tvorbu bere opravdu vážně, jako životní náplň a poslání, jakkoli pateticky to možná zní.

„Postmoderní cyberpunkový román. Příběh Fénixova bratrstva, pilulky Insidera a Stříbrné síly, tajemné technošamanské drogy spojující virtuální svět s realitou akční adventury, je zároveň knižní remake Exupéryho Malého prince. Kniha je psána exkluzivním současným tichosoftem,“ uvádí se na obálce knihy Neuroromance, která původně vycházela na pokračování ve slovenském časopise Ilegalit. Po básnickém románu Růže pro Miladu (2004, 2008), vztahujícím se k nyní vyklizenému pražskému squatu, a následujícím románu Obchodník s nocí, narcis a netopýr (2011) se jedná zřejmě o třetí autorovu prozaickou knihu (formálně spíš sešit), daleko útlejší než obě předchozí.

Dějová linie by se snad dala shrnout zhruba takto: v první části nás vypravěč F 23, bývalý „nitroastronaut tajné mise Fénixova bratrstva“, v současnosti uvězněný a přežívající v nesnesitelných podmínkách, uvádí do svého akčně-konspiračně-zběsilého světa, přičemž se mu podaří vyslat zprávu postavě zvané pilulka Insider. Ta se posléze vydává na misi s cílem F 23 zachránit. Insider se cestou setkává s kresbou nápadně připomínající známého hroznýše z Malého prince a absolvuje řadu podivuhodných setkání a výletů na rozličné planety obývané psychiatrem, pankáčem, smutným barmanem či revolucionářem; ani motiv růže nechybí. To vše s takovou spoustou odboček a kliček, že ztratit se v jejich bludišti a poddat se vyprávění je asi nakonec to nejlepší, co čtenář může udělat.

Kdo už Tichovu básnickou prózu zná, toho v Neuroromanci nepřekvapí množství přesmyček, novotvarů, slovních hříček, vzácně užívaných výrazů i výrazů právě vynalezených (namátkou: spacifický, otrněný, začtení/zatčení, anone, páteknáct – škoda, že text neprošel redakcí, pak by nesváděl k úvahám, jestli opravdu všechny zvláštnosti byly autorovým záměrem...). Osvědčený autorův postup představují i mistrovsky a podle všech zákonů skladby vystavěné věty a souvětí, které nicméně zpravidla nesou naprosto nečekaný až šílený obsah, takže každá věta představuje samostatný dárkový balíček s překvapením: „Pro ty, kdo úplně nezešíleli, se pět minut před večerkou otevřou cely uzamčený celý den šejnokem. Ti šťastnější si mohou vzít do pelechu propašovanou tabletu unicodu nebo hypnopointu, aby se v noci neprobouzeli hrůzou z toho, že se ráno probudí ještě naživu, ale tím bych vám na druhém konci galaxie jen zbytečně motal hlavu. Tady, na obávaném čísle 14, před kterým se krčí bolestí psanci vesmíru a všichni nepohodlní svědkové, je všechno jinak, přiměřeně naopak.“ Nebo například stručné: „Jako každý čtvrtek je právě úterý.“ Kapitoly jsou uvedené pečlivě volenými větami, které lákají k dalšímu čtení: „Možná znáte ten opojný pocit, když vám narostou křídla – byla to moje profese.“ „Nedráždi leviatana obnaženou myslí.“ Nebo třeba: „Psa už tohle dobrodružství nebavilo, a tak se sebral a šel domů.“

Oproti Obchodníkovi s nocí, který se přes podobnou poetiku (pár příkladů: „troufale málo času“, „každý svého štěstí pyrotechnikem“, „monocajt“) přece jen tak nějak víc držel tohoto drsného světa, zde přibývá drog, kosmu, kyberprostoru a virtuálna. A také narážek na nejrůznější knihy, filmy a „skutečné události“ (předpokládám, že čím lépe čtenář zná autora a jeho osudy, tím více si četbu užije), zkrátka se jedná o patřičně postmoderní text. Bohatství asociací se nijak nezmenšuje, ale tón častěji přechází v sebeironii a jakési odlehčení. Ostatně i jazyk a vyjadřování samy o sobě jako by byly ironizovány. Nadále však nechybí pasáže, ze kterých běhá mráz po zádech: „Co chcete? Srdnatí mobaretiéři hlubin. Vždyť já jsem vrah vaší královny. Já jsem ten, kdo zabil Zlatou rybku. Nedokázal jsem si nic přát, když jsem ji zachytil. To ta strašná úzkost z toho, že jsem všechno navždy ztratil, ještě než jsem se narodil, mi zakázala něco si přát. Co teď chcete?“ Navzdory všem vtípkům textem nezadržitelně prosakuje samota, zoufalství a touha po lepším vesmíru...

Četba textů Básníka Ticha je dobrodružství a velký zážitek svérázného, originálního vidění světa, ovšem pokud se s nimi čtenář setká ve správném rozpoložení. Riziko, že je nespravedlivě zavrhne jako spíš blábol, totiž není zcela nezanedbatelné. Pro naladění na tu správnou vlnu lze doporučit návštěvu některého ze zmiňovaných autorských čtení. Stojí to za to.