„Fascinující koláž z dějin psychiatrie, psychologie a lékařské každodennosti… Sonda do života Paříže přelomu 19. a 20. století.“ Těmito slovy nakladatelství Portál anoncuje nedávno vydanou publikaci Lékařské múzy. Hysterie v Paříži 19. století. Její autorka, americká literární vědkyně, překladatelka a redaktorka Asti Hustvedtová, v ní píše o psychiatrické nemocnici Le Salpêtrière jako o jednom z „pozoruhodných center pařížského vědeckého a kulturního života druhé poloviny 19. století“. Nemocnice se díky působení svého ředitele, psychiatra Jeana-Martina Charcota (1825–1893), stala místem, které „vyhledávali lékaři, vědci, filozofové, spisovatelé a básníci, malíři a fotografové, ale i dramatici, herci a bohémové. Nemocnice se stala samostatným městem ve městě, kde se léčili psychicky nemocní, především ženy-hysterky, a kde se v rámci veřejných představení utvářely v přímém přenosu dějiny psychiatrie a psychologie.“

Druhým hlavním tématem knihy je – jak naznačuje titul – dobový silný výskyt hysterie, k níž autorka celkem přesvědčivě hledá paralely v minulosti i v naší současnosti. Hysterie se podle ní „nacházela na problematickém pomezí psychosomatických a somatických poruch. V době bez démonů a před Freudovým nevědomím padla do teoretického vakua. Ženské tělo bylo nazíráno jako místo, kde se znepokojujícím způsobem štěpí jeho vnitřek a vnějšek.“

V knize vystupuje řada významných postav druhé poloviny 19. století ,či dokonce podstatná část tehdejší intelektuální elity, ovšem především spisovatelé (vedle těch francouzských například Axel Munthe), ale i samotný Charcot, ve své době slavný, později odmítaný a takřka zapomenutý, jehož výzkum hysterie se autorka snaží rehabilitovat. Hlavně se ale v knize – fyzicky i obrazně – potkávají hysteričky, světice, ženy zázračně uzdravené i ty posedlé démony. A to takovým obluzujícím způsobem, že v závěru si už čtenář není zcela jistý, do které z těchto kategorií má některé z autorčiných hrdinek vlastně zařadit.

Lékařské múzy současně pojednávají o mocenském boji o symbolický kapitál, odehrávajícím se na několika úrovních. Především líčí zápas, které ženy vedly ve světě patriarchálních institucí (ať už jejími představiteli byli kněží, nebo lékaři). Například takto: „Bolest a utrpení se pro zbožné ženy stávaly transcendentní zkušeností, z níž měly značný prospěch: získávaly moc v kultuře, která jim ji jinak upírala.“ A dalším symbolickým soupeřením je u Hustvedtové rivalita katolické církve a medicínského stavu. Vzhledem k tomu, že pacientky v Salpêtrière vykazovaly „kolísání mezi sexuální a náboženskou vášní“ a zaznamenán byl i výskyt stigmat, teoreticky mohly patřit do kompetence obou táborů. Autorka se přitom zdráhá jasně se přiklonit na jednu jedinou názorovou stranu. Upozorňuje ale na jistou symetrii v tom, že se třeba tehdejší sláva Lurd jako katolického poutního místa, kde docházelo k zázračným uzdravením, „časově kryla se vzestupem hysterie; nejslavnější dny vědeckého pozitivismu byly zároveň nejslavnějšími dny Lurd“. Rozhodně přitom odmítá způsob, jakým dobová medicína chtěla náboženský výklad oněch událostí klasifikovat jako zcela neplatný a falešný. Naopak se pokorně přiznává k tomu, že dodnes nemůžeme rozhodnout: „Rány, které se spontánně objevují u některých žen, ať je vyvolal Charcot, nebo Bůh, zůstávají nepochopitelné. Lékaři sice Ježíše i Satana jako původce tohoto chování zavrhli, nicméně z tajemství těchto škubajících se, krvácejících žen se jim nepodařilo ubrat vůbec nic… Lékaři náboženství ani tak nesnižovali, jako si spíše přivlastňovali jeho prestiž. Výslovně si vytyčili cíl učinit nadpřirozené přirozeným. Původ hysterických symptomů však nakonec zůstal stejně nepoznatelný jako Bůh.“

Na druhou stranu ale Hustvedtová zcela jasně (a asi právem) deklaruje, že „nadešel čas přehodnotit paradigma, v němž mysl a tělo stojí proti sobě“, a přimlouvá se za obecnější rozšíření psychosomatického přístupu k lidskému tělu a nemocem. Vojáci, kteří se vracejí z bojiště s vysilujícími symptomy vzniklými z neznámé příčiny, jsou postiženi něčím „reálným“, stejně jako její hysterické hrdinky Blanche, Augustine a Geneviève trpěly skutečnou chorobou.

Četba recenzované publikace nepatří k těm nejsnadnějším a autorka v ní – jak plyne z předchozích řádků – rozhodně nedává jednoznačné odpovědi, a to nejen v oblasti oněch velkých světonázorových polemik, ale ani u mnoha záhad týkajících se konkrétních pacientek a jejich životních osudů. I když ale nechává mnoho nedořečeného (a to v otázkách, na které si stejně každý čtenář musí odpovědět sám za sebe), i tak její kniha poskytuje nevšední a podnětný pohled do doby, kdy se ještě „pevně nevyhranily rozdíly mezi vědou a šarlatánstvím, exaktností a poezií“.