Norská autorka Herbjørg Wassmo (nar. 1942) ve svém díle spojuje vyprávění o severním Norsku, drsné přírodě určující ráz života a charakter lidí, se zájmem o ženy, jejich osudy a životní sny. K zobrazení hrdinek používá autorka tradiční vypravěčské postupy, což je spolu s citlivou prací s jazykem hlavním důvod její popularity u širokého domácího publika.

Wassmo se mnoho let věnovala své původní profesi učitelky, v sedmdesátých letech vydala první dvě sbírky poezie, ale proslavila se až v roce 1981 románem Dům se skleněnou verandou (česky 2006), který jí rázem přinesl úspěch u čtenářů i kritiky. Román byl prvním dílem trilogie o dívce jménem Tora, za jehož poslední část Hudløs himmel (Obnažené nebe) získala v roce 1987 prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Trilogie přináší poetické a zároveň velmi intenzivní líčení osudu dívky, která se na prahu puberty těžce vyrovnává se svou jinakostí. Okolí se vymyká svým původem, její otec byl německý voják – příslušník okupantské armády, její dospívání navíc silně poznamenává sexuální zneužívání, jehož se na ní dopouští nevlastní otec. Téma sexuálního zneužívání, které bylo v osmdesátých letech ještě poměrně tabu, se jistě také zasloužilo o pozornost, jíž se autorce dodnes dostává. Trilogie se mnoho let držela mezi nejčtenějšími knihami v Norsku a o její popularitě svědčí i to, že se v roce 2006 umístila v anketě novin Dagbladet o 25 nejvýznamnějších próz posledních 25 let. Druhá autorčina trilogie pojednává o dívce jménem Dina a její první díl s názvem Dinas bok (Dinina kniha, česky 2005) byl v roce 2002 zfilmován pod názvem I am Dina a hlavní role si v něm zahráli Maria Bonnevie a Gérard Depardieu.

V próze Sto let (norsky 2009) zůstává Wassmo věrná svému okruhu témat, tentokrát se však inspirovala osudy vlastní rodiny. Autorka v rozhovorech poměrně otevřeně mluví o vlastním životě a nijak nezastírá, že i ona byla v dospívání obětí sexuálního násilí, které ji silně poznamenalo a které se opakovaně vrací v její tvorbě. Stopy osobních traumat nalezneme i v knize Sto let, ačkoli v nich spisovatelka sama není hlavní postavou, ale spíše posledním článkem uzavírajícím kruh ženské rodinné kroniky. Kniha končí jejím narozením v roce 1942 a začíná o sto let dříve. V objemném románu sledujeme příběhy tří žen – autorčiny prababičky Sáry Susanne, babičky Elidy a matky Hjørdis.

Každá ze tří žen prožívá život v jiné době, jejich osudy se v knize střídají a mísí a dávají tak vyniknout jakémusi společnému ženskému elementu – postavám silných žen, které žijí každodenní den plný tvrdé práce a starostí okolo dětí a svých mužů, v myšlenkách ale všechny touží po seberealizaci a emancipaci a ptají se, zda je toto vše, co jim může život nabídnout.

Wassmo umí brilantně popsat rutinní koloběh života Sáry Sussane na statku na vzdáleném souostroví Vesteråly, kam se vdala za koktajícího Johannese, protože neměla sílu se vzepřít. Střídající se roční období, výlovy ryb a sezonní práce jsou pro Sáru provázeny vlastně nikdy nekončícím těhotenstvím, břichem, které nepřestává růst, porody, které jsou stále bolestnější, protože s každým novým jí ubývají síly k životu a mizí naděje k naplnění snů. Elida je poslední, dvanácté dítě Sáry Susanne, na rozdíl od své matky život zasvětí svému muži, kterého si vezme z lásky přes odpor rodiny. V těžké době se musí vzdát několika svých dětí a dát je do pěstounské péče, aby mohla odjet s manželem do hlavního města v marné naději na jeho uzdravení. Ani v jejím životě nezbývá místa pro ni samotnou. Hjørdis vyrůstá jako Elidino odložené dítě, jen těžko chápající, kdo je a kdo není její matka, a to i poté, co se vrací ke své původní rodině.

Nebylo by korektní knihu doporučit pouze ženám, přesto bude svou cíleně ženskou perspektivou blízká především jim. Potkáváme v ní ženy, které žily v době, jež jim neumožňovala svobodně si volit cesty a rozhodovat o svém osudu. V líčení pocitů okolo mateřství je ale kniha překvapivě otevřená a aktuální, autorka popisuje pocity žen, jež přestávají poznávat své tělo, nejsou si jisti láskou ke svým dětem, touží od všeho utéct a spálit za sebou mosty, jak zní název jedné z kapitol. Román Sto let popisuje století ženského života poznamenaného prací, nenaplněnou láskou k sobě samé a vnitřní osamělostí. Román je také vyprávěním o mateřství, které hřeje i svazuje.