Vám to klidně můžu svěřit: ten případ s Tomášem i mě zaskočil. Vlastně jsem chtěl napsat úplně jinou knihu. Dojemnou, ale i vtipnou. Měla to být knížka o mém šťastném dětství. O tatínkovi, který mi před spaním hrál na housle. Tak krásně! O mamince, která k tomu podmanivě zpívala. Tak dojemně! O sourozencích, kteří mě na rukou nosili. O kamarádech, kteří o mých narozeninách závodili, kdo dřív ukousne s rukama za zády krajíček perníku zavěšený na niti. Mělo se to jmenovat Dobrodružství šťastného dítka. Představoval jsem si, že to bude oblíbená vánoční knížka. Nejen děti, ale i tátové a maminky, dědové a babičky, ba i předseda vlády ji budou hltat na jeden zátah. Nejlépe při svíčce, když v krbu praská, a s hrnkem horké čokolády v ruce.
Jenže pak ke mně přišel pan Klepáč. Neznal jsem ho. On mě taky ne, ale věděl, kdo jsem, protože já jsem světoznámý spisovatel dětských knížek. To říkám ve vší skromnosti.
Pan Klepáč byl přesně tak starý jako já. Měl bílé vlasy a na temeni pleš. Ovšem i pan Klepáč byl kdysi malý.
Když jsme spolu seděli u praskajícího krbu, vylovil z tašky tlustý školní sešit. „Znám vás jako spisovatele s velkým citem pro bližní,“ prohlásil.
Přikývl jsem, protože to je pravda. Pro bližní mám obrovský cit. Vlastně bych měl asi trochu ubrat.
„Proto jsem vám chtěl dát přečíst tohle.“ Podal mi sešit. „Napsal jsem to, když mi bylo devět,“ vyprávěl. „Onehdy jsem si to zase jednou přečetl. Myslím, že to má něco do sebe. Ale nejdřív byste si to měl přečíst, protože je to možná moc neuctivé.“
To mě vylekalo. „Neuctivé?“ zeptal jsem se vyděšeně.
„Ano,“ přisvědčil pan Klepáč. „Měl jsem nešťastné dětství a z toho člověk začne být neuctivý.“
Zadíval jsem se do ohně v krbu. Neuctivost je na závadu, zvlášť v dětských knížkách. „Podívám se na to,“ řekl jsem. „Dám vám vědět.“
Doprovodil jsem pana Klepáče ke dveřím. „A jste neuctivý dodnes?“ zeptal jsem se.
Pan Klepáč přikývl.
„Ve svém věku?“
„S tím nic nenadělám,“ odpověděl. A pak zmizel v husté chumelenici.
Ještě ten den jsem Všehoknihu jedním dechem přečetl. Byla neuctivá. Já jsem velmi uctivý, jenže mně se to mluví. Já jsem měl dětství šťastné. Celý týden do té báječné školy. Pan učitel Pilozub! Paní učitelka Pletací! Každý večer tatínkovy sladké housle a maminčin líbezný soprán! Nemám jediný důvod k neuctivosti, ale nešťastné děti mají podle mě taky nárok se ozvat.
Zavolal jsem panu Klepáčovi a domluvili jsme si schůzku. Strávili jsme spolu u mého praskajícího krbu nejeden večer a tak vznikla tahle knížka.
„A Tomáši?“ zeptal jsem se posledního večera. „Podařilo se ti to?“ Říkali jsme si už totiž křestním.
„A co, Guusi?“ zeptal se.
„Jsi šťastný, Tomáši?“
„Jsem,“ řekl.
A pak jsme si vypili hrnek horké čokolády.