Katherine Pancolová ani v posledním díle trilogie ságy rodiny Cortèsových nezklamala a představila nespočet příběhů, přání a nenaplněných tužeb, sahajících od Paříže po Londýn. Po ohromujícím úspěchu, které autorce přinesly Žluté oči krokodýlů, díky nimž se v roce 2007 ocitla na špici nejprodávanějších autorů ve Francii a jež se staly bestsellerem přeloženým do mnoha jazyků, či Pomalý valčík želviček, který si v popularitě mezi čtenáři nejenom ve Francii, ale i ve světě nikterak se svým krokodýlím předchůdcem nezadal, jsou však Veverky z Central Parku zklamáním. A to nejenom pro odbornou veřejnost a literární kritiky – ti obecně nemají sentimentální románovou tvorbu příliš v lásce –, ale zejména pro čtenáře, kteří třetí díl trilogie netrpělivě očekávali.

Kniha Veverky z Central Parku bývají v pondělí smutné sice navazuje na své předchůdkyně obrazností názvu, který v sobě skrývá rozuzlení jednoho ze stěžejních příběhů románu, a samozřejmě také dějem, v jehož něhož autorka na předchozí dva díly velice často odkazuje, přesto však již neoplývá dynamikou a reálností předchozích příběhů a leckteré z nich také vyznívají přinejmenším úsměvně. Opět se setkáváme s Joséphine, bázlivou univerzitní vědkyní a autorkou úspěšného románu o středověku, s jejími dcerami: dospívající Zoé a drsnou kariéristkou Hortense, s Joséphininou matkou Henriettou, nevlastním otcem Marcelem Grobzem, jeho družkou Josiane a synem Juniorem. Na druhé straně Lamanšského průlivu pak můžeme sledovat příběhy Philippa, manžela Joséphininy zesnulé sestry Iris, jeho syna Alexandra a konečně Joséphininy nejlepší kamarádky a bývalé pracovnice tajných služeb Jejího Veličenstva Shirley a jejího syna Garyho. Vedle těchto, řekněme, protagonistů, kteří nás provázejí celou trilogií, pak v knize vystupují okrajové postavy, jež však dokáží zcela zásadně zvrátit děj. Je tedy zřejmé, že příběhů román opět nabízí nespočet. U každé postavy je představena její minulost, přičemž u hlavních hrdinů se tak děje v poznámkách pod čarou formou odkazů na předchozí díly trilogie. A další figurky Veverek z Central Parku samy vyprávějí svůj příběh, který se stává klíčem k vyřešení mnoha dílčích zápletek.

Děj posledního dílu plynule navazuje na čtenářům již známou historii. Joséphine se nedokáže vzpamatovat z tragické smrti své sestry, veškerou energii tudíž věnuje přípravě obhajoby habilitační práce a snění o Philippovi, který žije s Alexandrem v Londýně. Všechno ale změní nález malého černého notýsku v kontejneru s odpadky. Hortense úspěšně pokračuje ve studiu módního návrhářství, díky nekompromisnímu přístupu se jí tak vždy podaří získat to, co si zamane. Až na Garyho. Ten její lásku sice opětuje, ale odmítá být až druhý za Hortensininou prací. Henrietta jako vždy kuje pikle, jak by mohla co nejsnáze vyždímat z Marcela Grobze ještě nějaké peníze. Shirley si začíná uvědomovat, že Gary dospěl v samostatného člověka, a díky nové známosti je schopná objasnit temné stránky své duše. Zoé prožívá první lásku se všemi jejími radostmi i strastmi, zatímco Alexander tu pravou teprve hledá a spřízněnou duši nachází v postarší bezdomovkyni Beccy, u níž se vždy po cestě ze školy zastaví v parku na kus řeči a jíž posléze poskytne přístřeší.

Veverky z Central Parku jsou však příběhem a zápletkami jen slabým odvarem předchozích dvou dílů. Zatímco ve Žlutých očích krokodýlů se čtenářky mohly velice snadno identifikovat s nesmělou Joséphine, která žila v sestřině stínu, bez manžela a s nepřekonatelným strachem učinit jakékoliv rozhodnutí, v posledním díle trilogie to již tak snadné není. V této nové Joséphine se čtenář trochu ztrácí. Na jedné straně získala na sebevědomí díky úspěchu vydané knihy a pouští se do psaní druhého románu, na straně druhé zůstává nepochopitelně nečinná v srdečních záležitostech a bez jakéhokoliv autorčina vysvětlení doslova čeká na zázrak. Nejinak se chová i její dcera Hortense, která se jen tak smíří s tím, že se jí ten, kterého miluje a jenž její lásku opětuje, prostě už neozval, a ani ona se jej nesnaží kontaktovat. O další poněkud absurdní zápletku se postaral Junior, geniální dítě Josiane a Marcela Grobze, které kromě toho, že ve dvou letech hovoří plynně anglicky i latinsky, dokonce umí číst i v lidské mysli. Autorka tento jeho dar samozřejmě využila k rozpletení několika dějových linií. Stejně nereálně působí i postava bezdomovkyně Beccy, která se na čas stane součástí Philippovy domácnosti a s jeho finanční pomocí na závěr otevře azyl pro bezdomovkyně.

I přes výše zmíněná kritická slova je třeba uznat, že styl Katherine Pancolové zůstává pro většinu čtenářů velice atraktivní, jak dokazují počty prodaných výtisků. Začínala jako novinářka pro časopisy Paris Match a Cosmopolitan, po napsání prvního románu Moi d’abord (Nejprve já) se stěhuje do New Yorku, kde na Kolumbijské univerzitě studuje tvůrčí psaní po boku známých spisovatelů, režisérů a scenáristů. Snaží se tedy nasát a ve svých románech prožít vše, co ji obklopuje, využít veškeré znalosti, které při studiu načerpala. A úspěch Žlutých očí krokodýlů, Pomalého valčíku želviček a Veverek z Central Parku, které v pondělí bývají smutné, je jí odměnou. Pancolová má v oblibě krásná košatá sousloví, z nichž na nás doslova dýchá atmosféra příběhu. Ve svých románech často využívá efektu opakování slov, čímž zvyšuje napětí a hloubku okamžiku. Příběh, zejména jeho erotické pasáže, graduje také díky hromadění slov podobného významu, která se několikrát vracejí. Na jednom francouzském webu je dokonce s nadsázkou zmíněno, že k tomu, aby si člověk osvojil Pancolové styl, bohatě postačí výkladový slovník Larousse. Bohužel poslední díl trilogie dává tomuto žertu za pravdu. Zatímco předchozí díly se vyznačovaly rázným a dynamickým stylem, Veverky z Central Parku jsou nejenom smutné, nýbrž tak trochu znuděné. Téměř každá z postav se nejdříve střemhlav vrhá k určitému rozhodnutí, pak ale po celý zbytek knihy sedí doma, vyčkává a vymýšlí si různé možné scénáře. A tak pořád dokola. Občas je příběh okořeněn erotickou scénou ze Shirleyina románu či výrokem Alberta Einsteina z úst geniálního Juniora Grobze. Navíc ani na závěr není čtenář odměněn za to, že na stovkách stran společně s hlavními hrdiny trpělivě čekal a váhal. Závěr je totiž velice rychlý a strohý. Ani jej společně s hlavními hrdiny nelze prožít, jelikož ať již Zoé, nebo Junior vše jednoduše převypráví. Jako kdyby autorce v závěru románu došel dech, nebo ji naopak tlačil čas.

Veverky z Central Parku bývají v pondělí smutné jistě jsou příjemná četba na cestu do práce či na dlouhé podzimní večery, bohužel však od nich nelze požadovat nic více. I když – abych Katherine Pancolové nekřivdila –, bylo poučné dozvědět se, proč jsou veverky v Central Parku smutné právě v pondělí.