Ještě citovanější je pak Pascalův výrok, že člověk není ani anděl, ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem. Mnohý by přitom asi řekl, že představa andělů je dnes už archaická a aktuálnější se stává spíše vztah člověk-stroj či člověk-kyborg. Jak jsem ale s překvapením zjistil, od roku 2005 u nás podle katalogu Národní knihovny vychází každý rok mnohem více publikací o andělech než o robotech (i když jsem sečetl předmětová hesla „roboti“ i „roboty“) a rozdíl se zatím stále zvětšuje, andělé v pomyslném souboji porážejí roboty na celé čáře. A třeba ve Spojených státech se mezi lety 1994 a 2004 zvýšilo množství lidí, kteří v anděly věří, ze 72 procent na 78.

Jenom zlomek přitom v současné knižní produkci tvoří knihy od křesťanských autorů. Teolog a religionista Ivan O. Štampach si dokonce před deseti lety v Teologickém sborníku stěžoval, že zatímco se ve 20. století „křesťanští teologové za své anděly styděli a úporně se snažili na ně zapomenout, postmoderní Evropané a Američané si na ně nejen vzpomněli, ale začali, dá-li se to tak říci, s nimi pracovat“. V témže roce česky vyšla kniha Každý má svého anděla od Anselma Grüna, německého katolického kněze, benediktinského mnicha, hlavního ekonoma opatství Münsterschwarzach a mimořádně úspěšného autora duchovní literatury. Ten také přiznává, že „andělé byli v teologii posledních třiceti let zanedbáváni“.

Škála nejrůznějších druhů andělů a úkolů a činností, které jim jsou dnes svěřovány, přitom vykazuje neobyčejnou pestrost. Anděly si prostě každý interpretuje podle svého a plným právem Ditte a Giovanni Bandiniovi ve své Knize andělů konstatují, že mnozí hovoří o andělech, třebaže mají na mysli bytosti, na něž by se daleko lépe hodilo označení „skřítek“, „víla“ nebo prostě duch přírody. „Těm však chybí záštita křesťanské tradice, oproti tomu s anděly člověk nikde nenarazí“. Patří mezi ně duchové stromů a drahokamů, kteří údajně s „božskou moudrostí doprovázeli už před staletími pomalý růst drahokamů, čekali s těmito kameny, dokud je lidé nenalezli a neopracovali a nyní nacházejí díky našemu vědomí také přístup k našemu srdci“ (Drahokamy a andělé: tajuplné síly broušených kamenů a křišťálů). Další ukazují, jak si prý duše člověka „hledá v doprovodu svého anděla strážného fyzické podmínky inkarnace, studuje život budoucích rodičů a dává pak rozhodující impuls pro oplodnění“ (Andělé života a smrti). Oblíbeným tématem jsou andělé coby mimozemšťané přilétající ve vesmírných korábech, rozsáhlé odvětví tvoří publikace o rozličných způsobech andělské terapie (jako například Kvantová andělská terapie: energetická terapie a komunikace s andělskými silami) a meditace (Kurz živé meditace s pomocí andělů: andělská energie v praxi). Některé z publikací se neuměle pokoušejí o jakousi větší oborovou vyhraněnost (Od Evy po Batšebu plus Sociologie andělů), za jinými stojí skutečně ambiciózní a svým způsobem velkolepý, i když fantasmagorický projekt, jako v případě výpravné, četnými grafy a barevnými ilustracemi vybavené knihy Emila Páleše Angelologie dějin: synchronicita a periodicita v dějinách. Podle Páleše „suma hudební tvořivosti a pohlavních výstředností periodicky stoupá v určitých obdobích, spjatých s jednotlivými anděly a planetami, každých 504 i každých 2480 let se zvyšuje pravděpodobnost výskytu forem s danou planetární signaturou“. (Dlouhý výčet by pak představovali andělé v literatuře a filmu: od zlomyslného Poeova Anděla pitoresknosti a hrbatého anděla „ploského obličeje a syslích tváří“ R. Weinera přes anděly přinášející inspiraci umělcům a anděly napravující na zemi viny vlastní či cizí až k andělům dějin, pod jejichž melancholickým pohledem se v Nebi nad Berlínem scény ze současnosti prolínají s obrazy z doby válečné i poválečné: „jako vševědoucí bytosti vzpomínají, nebo přesněji řečeno, vidí zároveň katastrofické události berlínské historie“ (Petr Málek)).

Zmiňovaný A. Grün se snaží hájit tradiční křesťanské pojetí andělů a odsuzuje esoterické spisy o andělech, jejichž autoři podle něj chtějí vědět více, než je v lidské moci. (Zlí jazykové ovšem dodají, že i Grünovy knihy jsou někdy řazeny ke knihám o pozitivním myšlení, které chce rozvíjet lidský potenciál někdy až k hranicím božství. U něj se můžeme dočíst, že metoda pozitivního myšlení jakoby navazovala na dlouhou křesťanskou tradici, která doporučovala Ježíšovu modlitbu, totiž stálé opakování Ježíšova jména, jako „pozitivní namlouvání, které člověka postupně proměňuje, pozitivně ovlivňuje jeho pocity, naplňuje ho vnitřní radostí, a tím prosvětluje jeho celkové rozpoložení“. Tyto prastaré koncepty ovšem Grün moderně reinterpretuje, a tak třeba následující pasáž by se klidně mohla ocitnout i v knize guru Nového věku Louisy Hay (slovo „modlitba“ by se nemuselo vynechávat, protože i ona píše o modlitbě – k Vesmíru): „První myšlenky, které máme při vstávání, ovlivňují celý náš den. Proto je tak důležité zvyknout si vstávat ráno s pozitivními myšlenkami, s modlitbou… Negativní myšlenky mě okrádají o energii a způsobují, že celý den pohlížím na svět černými brýlemi“.

Naopak Štampach konstatoval, že křesťanům nezbude než přistoupit na dialog o pluralitě (kvazi)božských, duchovních bytostí. S jistými sympatiemi přitom poukázal na to, že do dialogu o andělech se výslovně pustili nekonvenčně křesťansky orientovaný duchovní učitel a publicista, dříve dominikán, dnes kněz americké Episkopální církve Matthew Fox a filozofující a teologizující biolog Rupert Sheldrake spojovaný obvykle s hnutím Nového věku. Kniha pod provokujícím názvem Fyzika andělů. Dialogy o nadlidských sférách a kosmických inteligencích je rozpravou obou autorů nad pojetím andělů u tří křesťanských klasiků Dionýsia (Pseudo)Areopagity, sv. Tomáše Akvinského a Hildegardy z Bingen. Docházejí mimo jiné k těmto závěrům: andělé jsou přítomni od počátku univerza, probouzejí lidskou imaginaci a intuici, spojují naše vědomí s kosmickým vědomím, jsou řídícími inteligencemi přírody, mají zvláštní vztah především ke světlu a ohni, fotonům. Podle Foxe a Sheldraka existují fascinující paralely mezi Akvinského učením o přirozenosti andělů a Einsteinovými teoriemi o povaze fotonů. „Paralely se týkají jejich přemisťování a způsobu pohybu, jejich nehmotnosti a toho, že nestárnou.“ Ve středověkých teoriích se tak oba snaží nacházet korespondence se současnými vědeckými teoriemi.

Z jiného hlediska přibližuje středověké chápání andělů a vývoj představ o poměru mezi anděly a lidmi historik Philippe Faure v Encyklopedii středověku. Podle něj byl po dlouhou dobu za nejdokonalejší pozemské ztělesnění andělského života považován ideál mnišství: pohlavní čistotou, kontemplací a oslavováním Boha se měl mnich blížit andělu. V souvislosti s objevením individua ve 12. století se však postupně vynořuje postava osobního anděla strážného. Podle historika jsme svědky procesu jakéhosi omlazení andělské bytosti, který nabývá podoby „feminizace“ nebo „infantilizace“. Anděl, který měl původně podobu mladého muže, se stává nejprve androgynním tvorem, poté dospívajícím mladíkem, dítětem a posléze kojencem. V 15. století se vytváří obraz putta, křížence anděla a antického Amora, který se v 16. a 17. století stane jedním z nejběžnějších zobrazení nebeské bytosti.

Andělskost člověka byla postupně vystřídána lidskostí anděla. Jak se anděl stává důvěrníkem, rádcem a prostředníkem, získává lidské city a přijímá postoje zbožného věřícího.

To, co historik využívá pouze jako obrazné vyjádření, se mnohem později stane látkou četných filmů (třeba zmiňovaného Nebe nad Berlínem), v nichž anděl odmítne (či jen náhodou pozbude) svoji andělskou přirozenost a stává se člověkem. Četní andělé pak jsou líčeni tak, jak by to člověk neočekával. Ovšem to, že se anděl ve filmu Anděl na scestí dá na pití proto, že obyvatelé New Yorku už nestojí o jeho kouzlení, ho rozhodně činí lidštějším a bližším.

Přitom už ve Starém zákoně (Genesis 6) je zaznamenán příběh o synech Božích – andělech, kteří když viděli, „jak půvabné jsou dcery lidské, brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo… Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní“. Jde o text, který zavedené církve rozhodně nijak nezdůrazňují a byl jsem svědkem toho, kdy renomovaný katolický teolog přiznal, že z jeho hlediska jde o text nevýznamný a okrajový, k němuž nemá konkrétní výklad. Ten naopak ve své knize Padlí andělé a původ zla: proč církevní otcové potlačovali Knihu Henochovu a její úžasná zjevení poskytuje Američanka Elizabeth Clare Prophetová, která spolu se svým manželem Markem Prophetem založila a po manželově smrti vedla nové náboženské hnutí Maják na vrcholu. Z onoho příběhu Prophetová odvíjí jakousi teorii spiknutí, založenou na apokryfní knize Henochově. Podle autorky se padlí andělé po tisíce let množili a navzájem si pomáhali šplhat po žebříčku úspěchu a společenského postavení. „Z původních andělů tak vznikla mocná a bezbožná elita, jejíž členové v bezpečí svých klubů a s pocitem, že mají vše pevně pod kontrolou, budou ovládat svět, dokud dědicové Henochovi nepřevezmou pochodeň osvícení, aby se vzepřeli jejich hanebnostem“.

O tom, že se po světě i dnes pohybuje nemálo dětí andělů či jejich vtělení, jsou přesvědčeni i četní další autoři, i když těmto bytostem dávají zcela opačné hodnotící znaménko. V knize Pozemští andělé se kupříkladu „Doreen Virtue, PhD.“ (jak je důsledně uváděno jméno této velmi plodné autorky) sugestivně ptá: „Připadáte si jiní než ostatní? Máte potíže srovnat se s materiálním způsobem života a jeho požadavky, trpíte-li v problematických vztazích, máte-li potíže s nadváhou, pak je více než možné, že jste pozemským andělem. Pokud jste navíc přehnaně citliví, pak je to dokonce velmi pravděpodobné! Přijali jste poslání od Boha, vtělili jste se na planetu Zemi, abyste druhé učili a uzdravovali.“ Pasáž je záměrně formulována tak, aby se v ní mohl najít skoro každý, a objevit tak v sobě svůj „andělský potenciál“. Senzibil a léčitel David Lawson v knize Ve společnosti andělů. Průvodce andělským světem zachází ještě dále a rezolutně tvrdí: „Být andělem je tvou prvotní podstatou a být člověkem až tou druhou.“ Nad takovými knihami si říkám, že je určitě lepší vrátit se ke starému dobrému Pascalovi. Místo touhy stát se andělem by snad stačilo následovat smysl pro mravnost, který podle primatologa a etologa F. de Waala sahá daleko nazpět do naší evoluční historie, takže jeho známky nacházíme i u jiných živočišných druhů. A než postulovat andělskou přirozenost lidí (nebo hledat původ zla v obskurních teoriích o spiknutí padlých andělů) je asi lepší vycházet z toho, co řekl Darwinův popularizátor Thomas Huxley, že evoluce dala každému svému dítěti svoji „porci dědičného hříchu“.