Publikací o fyziognomice, umění rozpoznat podle rysů tváře lidskou povahu, u nás vychází poměrně dost, většinou jsou založeny na intuici a jsou obecně řazeny mezi spisy pseudovědecké. Nyní ale v češtině vyšla možná pod názvem Lidský obličej první kniha, která se tímto oborem zabývá na základě vědeckých experimentů, a přináší vskutku poutavou četbu.

Její autoři potvrzují obecnou lidskou zkušenost, že lidská tvář nějak „odráží“ lidské nitro, že se do ní promítají zkušenosti svého „vlastníka“, či spíše toho, koho tvář představuje (jak říkal Konfucius: dítě za svoji tvář nemůže, dospělý je ale za svůj zevnějšek plně odpovědný), rysy jako extraverze, svědomitost či vřelost bývají do určité míry rozpoznávány správně. Dědictví fyziognomiky je tedy v knize do jisté míry rehabilitováno - podle autorů se v tváři odráží genetická jedinečnost, socializační proces i „dlouhodobé vlastní zkušenosti, životní názory a postoje“. Kontext, v rámci kterého jsou jednotlivá data hodnocena, odpovídá převládajícímu paradigmatu soudobé biologie: autoři tedy ukazují, proč je z evolučního hlediska výhodné dobře se orientovat ve tváři druhého člověka. V knize ovšem najdeme také příspěvek Stanislava Komárka i další pasáže, které lidskou tvář zkoumají z hlediska koncepcí Adolfa Portmanna, podle něhož je sebeprezentace živého organismu, jeho vnější vzhled, stejně integrální součástí jeho bytí jako třeba rozmnožování a látková výměna. I proto Komárek rád opakuje, že některé věci skutečně jsou takové, jak vypadají. V knize ovšem najdeme mnoho příkladů toho, jak je toto pravidlo zneužíváno: kupříkladu lidé, kteří na základě vzhledu působí důvěryhodně, mohou zjistit, že je díky tomu nikdo nepodezírá z podvodu - tak se u nich může postupně vyvinout opačné chování, než jaké by od nich ostatní na základě jejich vzhledu očekávali. Při vnímání tváře druhého se často projevuje projekce, takže třeba antická fyziognomie se dá pojmout jako intelektuální nástroj určený k adoraci či přímo k rituálnímu vzývání fyzicky zdatného, rozumného a statečného Řeka; a také obecně člověk s tváří podobnou tváři hodnotitele je považován za důvěryhodnějšího a krásnějšího než ostatní jedinci. Pozoruhodné (a někdy smutné) jsou údaje o tom, že děti, které na svůj věk vypadají starší, jsou častěji oběťmi zneužití, a že neatraktivní děti jsou trestány přísněji než ty atraktivní. A naopak je těžší lhát atraktivnímu než neatraktivnímu člověku. Ovšem na druhou stranu mít atraktivní tvář nemusí být vždy výhodou: lékaři hodnotí stupeň bolesti prožívané atraktivním člověkem jako nižší, než když jej prožíval člověk méně atraktivní; a hezcí lidé mohou být naopak trestáni přísněji než ostatní, pokud se svými činy zásadně vzepřou představě, jakou vzbuzuje jejich vzhled (připojme zde, že podle U. Eca na jedné straně instinktivně spojujeme duši a tvář, na straně druhé máme sklon, „do značné míry katolický“, vidět v kráse masku ďábla, a proto se v to v knihách jen hemží ďábelskými hrdiny/kami s tváří anděla).

Trestáni jsou ovšem lidé třeba i za negroidní rysy tváře: i v rámci jedné rasy prý byli tvrdšími tresty postihováni ti, kteří měli výraznější rysy tváře typické pro černochy. Dá se to změnit? Autoři naznačují odpověď: lidé propuštění z vězení, kteří podstoupili plastickou operaci, se pak do něj vracejí méně často než ti „nevylepšení“. Knihy o plastické chirurgii jsou ovšem spíše reklamními brožurkami, za čtení z nich stojí hlavně publikace Korektivní operace nosu (Grada, Praha 2003). Pod nenápadným názvem se skrývá kniha, která nos přibližuje z mnoha úhlů pohledu, zmiňuje slavné nosy historie (Cyrano z Bergeraku, umělý nos Tychona de Brahe), a vyjmenovává i charakteristiky, které jsou s nosem spojovány.