Na výšku má metr padesát, namáhavou chůzi, na hlavě pomačkaný klobouk. Potkáte ho nejspíš s nákupní taškou v ruce někde na pražském sídlišti v Řepích. Možná si toho staršího pána ani nevšimnete. Škoda. Právě jste minuli jednoho z nejuznávanějších romských básníků a aktivistů v republice. Jeho vzpomínky by vydaly na bestseller.

PhDr. Vlado Oláh (*1947) se narodil ve Stropkově na východním Slovensku. Stal se vojákem z povolání, vystudoval střední vojenskou školu a dálkově obor vzdělávání dospělých na košické univerzitě. V roce 1984 získal doktorát. Po Listopadu se zaměřil také na studium teologie. Od roku 1986 žije s rodinou v Praze. Zapojil se do romských etnoemancipačních aktivit, založil romské křesťanské a vzdělávací sdružení Matice romská a je jeho předsedou. Věnuje se překládání Bible do romštiny a romsky také píše křesťanskou poezii. Dosud vydal čtyři básnické sbírky: Slunečnice (1996), Děti slunce (2003), Žár lásky (2005) a Naše cesta za Světlem (2006). Je nositelem Literární ceny Mileny Hübschmannové za přínos romské literatuře. Jako první romský autor byl v roce 2006 přijat do Obce spisovatelů ČR. Nyní je v invalidním důchodu a pečuje o těžce postiženou dceru.

- Narodil jste se v romské osadě. Vaše matka i prarodiče, kteří vás vychovali, byli negramotní. Jak vás napadlo jít studovat?
- Mně se od dětství strašně líbila uniforma. Přál jsem si jít na vojenské gymnázium. Ale pak se mi dostala do rukou knížka o hornících a ti na obrázcích také měli uniformy. A tak jsem po devítiletce zamířil na hornické učiliště a potom na střední báňskou školu.

- Tam jste uniformu dostal?
- Musel jsem si ji koupit. Ale na šachtě, kde jsem pracoval, když jsem kvůli penězům musel školu přerušit, mi uniformu dali. A jako vojákovi z povolání samozřejmě taky.

- V té době ještě bylo opravdu hodně neobvyklé, když šel Rom na studia. Byli na vás doma pyšní?
- A jak! Studoval jsem jako jediný z celé osady. Byl jsem někdo, viděl jsem svět! Moje studium brala později vážně i moje žena. Když jsem se na vysoké potřeboval učit, vždycky odjela k rodičům i s dětmi, jen abych měl klid.

- Spisovatelku Elenu Lackovou, první Romku, která v bývalé ČSSR vystudovala vysokou školu, režim často zneužíval jako svou „vzorovou cikánku“. Vám se to nestalo?
- Naštěstí ne. Jako profesionálního vojáka mě přiměli vstoupit do strany, ale měl jsem zakázáno mluvit, vyjadřovat se k romským otázkám. Což jsem ne vždycky dodržel.

- Prošel jste mnoha sdruženími. Namátkou: Český helsinský výbor, nadace Nová škola, komise Ekumenické rady církví pro romskou problematiku, Mezinárodní organizace pro evangelizaci a pastoraci Romů, Společnost odborníků a přátel Muzea romské kultury, Hnutí spolupracujících škol R… Zapomněla jsem na něco?
 - Na to nejdůležitější: v roce 1990 jsme jako jednu z prvních romských organizací založili křesťanské sdružení Matice romská a od té doby jí předsedám. Vydáváme knížky, pořádáme tábory pro romské děti ze sociálně slabých rodin, organizujeme poznávací zájezdy, besídky, diskotéky. Za léta naší činnosti už vychováváme druhou generaci a mohu říct, že se ze všech dětí, které u nás vyrostly, stali řádní lidé.

- Co vás vedlo k založení Matice romské?
- Skutečnost, že jsem v té době uvěřil v Krista a cítil jsem povinnost hlásat mezi Romy křesťanskou lásku. Jako dítě jsem byl pokřtěný, ale naše rodina do kostela nechodila. To je mezi Romy dodnes obvyklé – je to dědictví z Indie, kde se předkové Romů jako nejnižší kasta nesměli stýkat s ostatními a neměli přístup na bohoslužby. Dělali si domácí oltáře a modlili se doma. Proto ve všech romských domácnostech najdete na čestném místě obrazy Panny Marie a Ježíše Krista. A když jsem v 80. letech přišel do Prahy, setkával jsem se s lidmi z různých církví, kteří mě k sobě lákali. Asi rok jsem chodil k adventistům, ale když jsem měl být u nich pokřtěný, znovu jsem si všechno promyslel. Děti katolíci, žena katolička – nakonec jsem se rozhodl pro katolictví. Rozhodl jsem se správně. Mimo jiné je katolická církev nejtolerantnější ke svým členům a i ke členům jiných církví – protože má nejvíc zkušeností s lidmi a s jejich slabostmi.

- Romové se často přiklánějí k různým letničním církvím a hnutím. Čím si to vysvětlujete?
- Letniční církve vyhovují živému romskému temperamentu. Setkání věřících jsou velmi spontánní a to Romy přitahuje. Mohou se tam přirozeně projevit – a také jsou tam srdečně a bez předsudků přijímáni.

- A proč nacházíme tolik Romů mezi Svědky Jehovovými?
- Protože Svědkové aktivně vyhledávají nové věřící, jsou ochotni přijít za Romy domů a jsou schopni jim předávat Boží slovo. Romská srdce jsou pooraná pole, jsou připravená to slovo přijmout, a tak přijímají toho, kdo přijde. Kdyby takhle chodili evangelium hlásat katolíci, byli by Romové katolíci.

- V téže době jako Matice romská vznikla také vůbec první romská politická strana u nás – Romská občanská iniciativa (ROI). Byl jste u jejího vzniku, ačkoli jste se nestal jejím členem. Jak vzpomínáte na tuto dobu velkých nadějí a politických ambicí?
- Upřímně řečeno, u vzniku Roiky jsem byl, ale od začátku jsem upozorňoval, že ta věc stojí na písku. Roika byla sestavená z různých lidí nejrůznějšího smýšlení a vzdělání a mnoha jejím členům šlo jen o to, aby se lépe prosadili ve společnosti a získali lepší pozice pro svoje podnikání. Varoval jsem už tenkrát, že se Romům podobné snahy jenom vymstí – a bohužel jsem to předpověděl správně. Roika existovala jen díky pevné vůli jejího předsedy Emila Ščuky a dvou tří jeho přátel, kteří mu vyřizovali agendu. Když byl pak Ščuka v roce 2000 zvolen za prezidenta Mezinárodní romské unie a předal vedení ROI Štefanu Ličartovskému, to už byl pohřeb Roiky.
Tudíž moje práce pro Roiku začala a skončila tím, že jsem Ščukovi vytiskl materiály na jejich ustavující konferenci. Když se pak lidé hádali, jestli stranu povede Ščukova skupina, nebo skupina Karla Holomka, jednoznačně jsem se postavil za Holomka. A tady to je: Holomkovo Společenství Romů na Moravě i Muzeum romské kultury, které Holomek zakládal, fungují. Ale Roika je dávno pryč.

- Jaké jsou podle vás současné vyhlídky romské politiky?
- Situace není zralá pro čistě romskou stranu. Chtělo by to nějaké sdružení, které by vychovalo schopné aktivisty, kteří by pak stranu založili a vedli. Já sám jsem členem ČSSD a myslím, že je dobře, aby Romové působili ve středových a levicových politických stranách. Romové jsou ve své většině chudí lidé a pravicové strany nahrávají bohatým. Bohatí Romové samozřejmě také existují, ale pro ty chudé nic nedělají a dělat nebudou.

- Pokládáte chudobu za hlavní romský problém, nebo vidíte i jiná úskalí?
- Nejnaléhavěji chápu nutnost zamezit tomu, aby se Romové dostávali do ghett. Jsou potřeba sociální pracovníci, kteří by Romům ze sociálně slabých rodin pomáhali splácet dluhy a hospodařit s penězi. Je potřeba zaměřit se na rekvalifikaci Romů, aby se mohli uplatnit na pracovním trhu. Zvýšením romské zaměstnanosti by se mnohé vyřešilo: jsem například přesvědčený, že by to v důsledku vedlo i k vyšší toleranci mezi Romy a Neromy. A dále je nutné podpořit vzdělávání romských dětí.

- Romští asistenti, kteří pomáhají romským dětem, aby dobře zvládly základní školu, a měly tak šanci dostat se na střední školu nebo do učení – to byla původně vaše myšlenka.
- Ano. Po převratu jsem působil v pedagogické komisi na ministerstvu školství, kde jsem myšlenku pedagogických asistentů navrhl. Prosazoval jsem také, aby romské děti ve větší míře chodily do mateřských školek nebo alespoň do nultých ročníků ZŠ.

- Problémem romských ghett ale není jen materiální chudoba-
- ale i duchovní bída. Také v této oblasti je naléhavě potřeba pomoci. To je velký úkol pro katolické misionáře, protože Boží slovo je lékem pro duši i pro tělo: postaví člověka na nohy, upevní charakter, utlumí temperament a nasměruje k dobrému.

- V době okolo převratu jste také začal psát. Pro řadu romských autorů byla jakýmsi literárním guruem romistka Milena Hübschmannová. Jak tomu bylo u vás?
- Začal jsem psát v 80. letech, ještě na Slovensku, ale ty věci byly moc filozofické. Když jsem Mileně ukázal, co jsem napsal, řekla, že ze mě básník nikdy nebude. Chtěl jsem jí dokázat, že nemá pravdu, a tak jsem ty své zápisky vzal a očistil je až na jádro. A první básně byly na světě! Poprvé jsem publikoval v Milenině sborníku Kale ruži (Černé růže) v roce 1990.

- Vaše tvorba je snadno rozpoznatelná – píšete na pomezí volného verše a rytmizované prózy.
- To platí o mé rané tvorbě. Jsou to melodie, možná dědictví po dědovi-kontrabasistovi nebo po mamince, která překrásně zpívala. Pozdější básně s křesťanskou tematikou jsou prostší, zaměřené na sdělení. Když podáte základní pravdy víry formou básně, lidé si je snáze zapamatují.

- „Narodil jsem se/ a země byla v plném květu,/ louka obsypaná kvítím/ a zalitá sluncem…“ Vaše dětství na Slovensku je častým námětem vašich básní. Opravdu bylo tak krásné, jak je líčíte?
- To, co se v dětství vstřebá do srdce, s sebou nesete celý život. Člověk je takový, jaké bylo jeho dětství, a to moje bylo doopravdy tak šťastné. Byli jsme sice velmi chudí, ale právě ta chudoba utvořila můj charakter a já v ní vidím svoje velké bohatství.

- Jako jediný mezi romskými básníky píšete milostnou poezii. Čím to je?
- Měl jsem krásnou ženu. A navíc se rychle zamilovávám a moje srdce bylo vždycky zamilované ještě do nějaké jiné.

- Kromě vlastní tvorby se věnujete také překládání biblických textů do romštiny.
- Přeložil jsem základní modlitby – Otčenáš, Zdrávas, Věřím. Se spisovatelem Gejzou Demeterem jsme přeložili výběr biblických textů pro děti, on do maďarské, já do slovenské romštiny – to je knížka O Del vakerel ke peskere čhave (Bůh mluví ke svým dětem). A na podnět Mezinárodní biblické společnosti jsem pak přeložil ještě Janovo evangelium a Apoštolské skutky. Romové potřebují Boží slovo jako chleba a sůl. V češtině je jim přístupné, rozumí mu, ale je pro ně cizí. V romštině je pro ně lákavé. Zatím poslední z mých překladů byly liturgické texty ke křtu.

- Co pro vás znamená přijetí do Obce spisovatelů?
- Česká společnost tak dostala na vědomí, že existují romští spisovatelé. Je to důležité gesto.

- Máte za sebou velké dílo. Je přesto něco, co byste ještě rád stihl?
- Moje dcera je velmi těžce nemocná. Nevidí, nechodí, může jen ležet. Velice bych si přál, aby mi Bůh dal ještě hodně let, abych se o ni mohl co nejdéle postarat.