Jedním z roků, které jsme si v rámci „osmičkových“ výročí připomínali, je letopočet 1848, kdy v Evropě proběhla řada revolucí, později vesměs potlačených. Tehdejší události zkoumá ve své knize Kult mrtvých. Smrt a umírání v revoluci 1848 mladý český historik Jan Randák. Jak už název napovídá, jeho úhel pohledu je netradiční: zajímá ho, jakým způsobem se z obětí politického boje stávali mučedníci za „svatou věc“, jejichž prolitá krev byla mnohdy chápána dokonce jako krev spasitelská. Kupříkladu smrt německého poslance Roberta Bluma (1807 - 1848), odsouzeného a zastřeleného po potlačení povstání ve Vídni, byla přirovnávána k ukřižování Krista, Blum se v různých tehdejších projevech stal mučedníkem pro svobodu či německou jednotu: byl vnímán jako Vykupitel a Spasitel. Napomohla tomu skutečnost, že nezemřel v boji, ale byl popraven. Jak píše Randák: musel zemřít bez příčiny, aby pozůstalý národ pochopil, že zemřel kvůli jeho politickým hříchům.

Tehdejší politické události ovšem byly značně komplikované a nepřehledné a křížilo se v nich rozdělení jednak na jednotlivé národnosti, jednak na (zjednodušeně řečeno) konzervativní a liberální tábor. I tato napětí autor citlivě reflektuje: Blumova smrt byla třeba v Čechách přijímána ambivalentně, a v českém tisku se objevily hlasy s nelibostí konstatující, že „s jeho památkou celé Německo se nyní vychloubati bude“. Trochu podobně, ovšem výrazněji, byla v německém prostředí přijímána revoluce v Praze: Frankfurtský parlament, revoluční nacionální hnutí ve Vídni i v Sasku se postavily na stranu Windischkrätze a jeho vítězné armády. Kupříkladu pražská smrt kněžny Windischkrätzové, která byla jedněmi německými novinami označena za „anděla“, kterého v ní lidstvo ztratilo, byla v německém prostoru často interpretována jako důkaz české krvelačnosti, údajně zaměřené proti Němcům. Na příkladu zřejmě náhodou zastřelené kněžny Windischkrätzové, ale i několika postavách úmyslně usmrcených revolucionáři, autor ukazuje, že svoje mučedníky měl tedy nejen tábor revoluční, ale i kontrarevoluční, a mechanismy, jak takové postavy „vyrobit“ a jak je dovedně využívat v politickém boji, byly srovnatelné.

Randákova kniha se řadí k titulům, které už i u nás popisují proces, při kterém se posvátno sekularizuje a přenáší se na pojmy jako svoboda, vlast a národ, které se v 19. století stávají jeho výraznými nositeli; „průkopnickou“ roli tu samozřejmě sehrála už velká francouzská revoluce. Zvláště mnohé z příspěvků plzeňských sympozií věnovaných české kultuře 19. století toto téma postupně zpracovávají, a svazky Sacrum et profanum : sborník příspěvků ze stejnojmenného sympozia k problematice 19. století, a také Bůh a bohové : církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století : sborník příspěvků z 22. ročníku sympozia k problematice 19. století jsou jim věnovány z větší části. I když v tomto kontextu Kult mrtvých : smrt a umírání v revoluci 1848 není kniha nijak výrazně objevná, je jistě záslužná. Mně osobně tam snad scházelo jenom hlabší rozvededení antropologických souvislostí kultu mrtvých a třeba i naznačení jeho následného pokračování v českých dějinách. Právem například nedávno historik Jiří Rak upozornil nato, že zatímco v Německu a Rakousku jsou pomníky vojákům zabitým během dvou světových válek dedikovány „našim hrdinům“, u nás zní věnování o poznání civilněji: „obětem války“. To už by ale byla jiná kniha…