Ve sbírce Čekali nepřichází sice básník a prozaik Petr Hrbáč s převratnou změnou své poetiky, avšak i přesto zde nabízí překvapivé a hodnotné básnické nálezy.

Při pročítání recenzí na novou sbírku Petra Hrbáče Čekali jsem se dvakrát setkal s názorem, že básník se již poněkud opakuje, ba dokonce že sbírka je nejméně překvapivá ze všech jeho vydaných knih. Je to tak ale doopravdy? Na první pohled ano. V knize nacházíme stále tu nezaměnitelnou Hrbáčovu poetiku, kterou bychom mohli popsat jako reflexivní či přírodní lyriku, jež je ale živena notnou dávkou divoké, přímo až surrealistické obraznosti.

V Čekali nicméně k drobným posunům oproti dřívějším sbírkám přece jen dochází. Především: nové básně poněkud ubyly na váze. Zalistujeme-li namátkou před pěti lety vydanou Špičkou anebo oficiálním debutem Studna potopeného srdce, zjistíme že nejčastěji jsou zastoupeny delší, sršatější básně, které mají v průměru kolem dvaceti sedmi veršů, zhruba o stovce slov. V nové knize je těch rozvětvených o poznání méně. Všeho všudy osm ze čtyřiceti básní. Nejčastěji jsou zastoupeny texty o čtrnácti až dvaceti verších, obvyklá jsou krátká osmiverší.

Svět oživlých věcí
Kniha hned první básní vtahuje do svého nezaměnitelného vesmíru. Všechno zde pokoutně žije a kolotá: „hladiny se tiše milují“, „stůl hledá tlumočníka svého mlčení“. Hrbáč vynáší na povrch existenci světa, prodchnutého vlastní sveřepou silou, která si bují a vegetuje po svém, bez našeho posvěcení a přítomnosti. Mluví se tu o „tajném, letním kameni“, v básních nás provází: „louže z přízračných, letních dětí“. Jinde zas: „Tůň drží polního boha v hrouživém náručí.“ Je to vnímání, které se odehrává na téměř divošsky primitivní, ba až magické úrovni, kdy je vezdejší přírodě, rostlinám, domům či nábytku přiznán vlastní život, rovnomocný lidskému.

Hrbáčovy postřehy proto nejsou z rodu přísné deskripce, jsou to spíš okamžité zážehy, jdoucí napříč realitou: „Tekutý plyn, zestárlé, špinavé rosy“ či „Potok/ hřměl z podzemí/ jako nepožehnaný mozek.“. Hrbáčova obraznost nám umožňuje stvořit si vlastní alternativní verzi skutečnosti, která je v té okolní obsažena rovněž, ale pouze básnické gesto ji dokáže otevřít a vydolovat ven. Krom podobných surreálných zášlehů se ale v tyglíku básníkovy obraznosti taví i velice konkrétní postřehy: „V Brně malé, hnědnoucí plechy/ zvyšují svou teplotu, jak se vracíme domů.“ nebo: „Lidé se překrývají jako políčka/ dvou zaměnitelných filmů.“ Intenzita vidění dosahuje pomyslného vrcholu v básni U paty tlustého domu, kde je obvykle nehybný okolní svět „přistižen“ při svém podvratném, běžnému oku neviditelném životě. Každá podstatná poezie mimo jiné vytváří i svou vlastní definici světa. V Hrbáčově případě světa patafyzicky vykolejeného, nesouladného, přesto organicky vyrůstajícího z důvěrně známého všednodenního okolí.

Dívat se očima dítěte
Do poslední Hrbáčovy prozaické knihy Kosti, maso, tekutiny je zařazen příznačný, fantomatický oddíl Dětský svět, v němž jsou vyprávěny nadreálné příhody chlapců Minka a Balda. Různé bizarní postavy (mluvící lasička, čarodějnice, mrtví obyvatelé domu) se tu objevovaly a ztrácely v asociativním dějovém proudu, který se zdál být nahodilý a libovolný, přesto šel z povídky pocítit závan tajného života na rubu věcí i dotek podivné, iracionální hrůzy. Dětský svět nebo spíš dětský pohled by se dal docela dobře užít jako klíčová metafora k Hrbáčově poetice. Je to způsob vidění, který zbavuje viditelný svět pout běžných vztahů a konfigurací, pohled až snově lehký, bezelstný, ale v lecčems také poněkud svéhlavý. Básní Vřící noc na předměstí prochází jeden takový „kamerový“ pohled, který zkoumá nejrůznější viditelná i skrytá zákoutí: pangejty, zahrady, sklepy. Jsou tam „zmokřená světýlka“ a také „brčální fiala/ co se s pošklebkem/ vrátí zpět na levou hýždi zemřelého chlapečka“. Tento verš byl Janu Štolbovi v recenzi sbírky Čekali pro Tvar (5/2008) znamením jisté nedůvěryhodnosti, podezřením, že básník vyřkl potutelně svou nehoráznou schválnost, ale nechal ji být a dál ji neusouvztažnil s dalšími verši, čímž onen odiózní záblesk vlastně diskvalifikoval. Tento verš ale nečtu jako samoúčelný ornament či snad stopu inklinace k zvráceným momentkám, nýbrž právě jako specifický druh pohledu dítěte, které je mocně přitahováno tím, čeho se zároveň nejvíc bojí. Pohled neredukovaný o ta patra okolního světa, jež jsou plná hnití a rozkladu.

Utajené hluky, šramoty a pohyby
Když však autor odhaluje „domy jako brblavé necky“, cítím z něho až nepotlačitelnou lásku vůči zdánlivě neživým věcem. Mezi básníkem a jevovým světem existuje tiché spiklenectví, spřízněnost, která mu dovolí slyšet jeho utajené hluky, šramoty a pohyby. „Kopřivy brečet neumí,“ píše. S nadsázkou řečeno: ani to umět nemusí, básník to činí za ně. Svým viděním věci doslova „animuje“, vdechuje jim život. Dotekem „básně-šému“ dosud lhostejný okolní vesmír promlouvá: „Ze stráně pozoruji čarovné krychle/ dobře promaštěných domků/ světélkují v nich záchody/ a opruzená nástupiště ložnic.“ Přečtu-li si takové verše, nepožaduji víc. Už jen tímto nálezem, vyjmutým z běžně uspořádané reality, se mi autor dává dostatečně „všanc“. Ne snad prozrazeným privátním detailem ze svého života, nýbrž svým bytostným viděním. To je také podle mého názoru to jediné, co lze v případě poezie soudit. Slova, motivy, metafory, obrazy, které básník užívá, jsou od jeho osoby neodlučitelné, jedině jimi dokáže zprostředkovat dosud utajené vrstvy světa, které běžně nevnímáme. Je to málo? Řekl bych víc než dost.

Zbývá si ještě opovědět na počáteční otázku. Všechny znaky Hrbáčova básnění zůstávají skutečně stejné, radikální proměna poetiky neproběhla. Nicméně onen požadavek na změnu není myslím v případě básnického typu Petra Hrbáče úplně na místě. Jde samozřejmě o to, co autor nabízí. Zda své nezaměnitelné vidění rozmělňuje a už je pouze mechanicky „předehrává“, anebo zda svým osobitým viděním, byť stále stejným, nepřináší nové a čerstvé, překvapivé nálezy, které nás mohou velice obohatit. V případě sbírky Čekali jsem přesvědčen o druhé variantě.