Pracovníci Muzea romské kultury v čele s ředitelkou Janou Horváthovou letos vydali katalog muzejních sbírek. Jeho směřování je především výtvarné, takže až na výjimky ilustrující prapůvod umělecké tvorby Romů zde čtenář nenajde ukázky řemesel ani tradičních krojů, i když v depozitáři jsou. Publikace symbolicky završuje rané sběratelské období muzea od prvních náhodných přírůstků ve formě plastik, kreseb a maleb, až po systematický sběr.

Výtvarné umění je dosud nejucelenější přehlídkou volné tvorby Romů na území bývalého Československa. Menšinově jsou v ní zastoupeni i výtvarníci ze zahraničí, respektive Rakouska, Bulharska a Polska. Vysoká kvalita reprodukcí na křídovém papíře, důsledně dvojjazyčné průvodní texty a popisky, i fotografie a medailonky jednotlivých výtvarníků přispěly k tomu, že se brněnské muzeum svou knižní produkcí opět o krok přiblížilo podobným prestižním institucím ve světě.

Úvodní slovo Kataríny Čierne ze Slovenské národní galerie stručně mapuje dějiny naivního umění od Gauguinovy cesty na Tahiti po dnešní adoraci spontánní neškolené tvorby. Zatímco soudobá profesionální scéna ve snaze zaujmout místy tenduje k chtěnému diletantství, romští výtvarníci tvoří obvykle z čisté touhy a potřeby něco vyjádřit a jejich výrazové prostředky jsou o to působivější, o co omezenější mají možnosti co do barev a materiálů. Kurátorka sbírky insitního umění na Slovensku dělí brněnskou sbírku do dvou hlavních okruhů, a to umění insitního a amatérského. Mezi malíře – amatéry řadí například členy detvanského výtvarného kroužku (Ján Berky, Dušan Oláh, Tibor Červeňák atp.) a k insitním poněkud překvapivě přičleňuje Rudu Dzurka. O terminologii však ještě bude řeč. Čierna hodnotí sbírku jako kvantitativně i kvalitativně silnou a vyzdvihuje vkus a cit jejích autorů.

Následná stať Jany Horváthové přibližuje počátky sbírky, která původně vznikala jako jakýsi nežádoucí průvodní jev etnografických výprav na Slovensko za ukázkami lidových řemesel. Čím řidší se stávaly výrobky kovářů, kotlářů a korytářů, o to častěji výzkumníci naráželi na zcela nový fenomén, totiž neužité a spontánně vznikající výtvarné umění. S podporou Štěpána Axmana a jeho kroužku hmatového modelování Boženka pak v roce 1997 vznikla dodnes putující výstava E luma romane jakhenca/Svět očima Romů, kterou pojmenovala a manažersky ošetřila právě současná ředitelka muzea. Za jejím textem je zařazen přehled všech výstavních prostor, kde byla expozice k vidění až dodnes, mj. v Rakousku, Švédsku, Dánsku, Nizozemí nebo USA. Přehled zastavení výstavy, stejně jako výběr z příspěvků o E luma romane jakhenca v periodikách jasně dokazuje, jak velkého úspěchu se expozice ve světě dočkala.

Vlastní katalog se pak dělí na tři celky, lidové umění, obrazy a sochy, přičemž každá část je opatřena lektorským úvodem. Editorce se podařilo velice názorně ukázat kořeny dnešní volné tvorby, která se vyvinula z původních řemesel a tradičních dekorací romských příbytků, jakými byly vyřezávané předměty denní potřeby, malované talíře nebo okrasné malby na stěnách. V úvodu k malířství a sochařství se vysvětluje, že výběr reprodukcí se neřídí nezbytně kvalitou děl, ale spíš snahou o co největší pestrost a přehlednost díla jednotlivých výtvarníků. Abecední řazení jmen trochu stírá rozdíly mezi naivními a poloprofesionálními výtvarníky, medailonky ale vše uvádějí na pravou míru. Editorka zmiňuje také faktory, které u mnoha tvůrců probudily zájem o výtvarné umění, především ztrátu zaměstnání v souvislosti s převratem v roce 1989 a pobyt v nápravně-výchovných ústavech. Ve škále více než čtyřiceti jmen převládají čeští a slovenští romští tvůrci; příjemným zpestřením jsou plátna sourozenců Stojkových z Rakouska, grafiky Alfreda Ullricha rovněž z Rakouska, oleje a akvarely Edwarda Majewskeho z Polska a kresba Vassileva Vaska z Bulharska. Srovnání námětů a zpracování výtvarných děl místních a zahraničních umělců jasně ukazuje ideovou provázanost světové romské komunity.

Pojem „neškolený výtvarný projev“, který zavádí Čierna v úvodním textu, je příjemně nepříznakový. Často totiž právě pouze absence institucionálního vzdělání odděluje v klasifikaci výtvarného projevu tzv. naivní malíře od amatérů a profesionálů. Už zmiňovaný Rudolf Dzurko je například řazen mezi insitní/naivní/samouky proto, že jeho umělecký výraz nebyl ovlivněn ničím jiným než právě jeho viděním světa, aniž by se jakkoliv snažil připodobnit se stávajícím trendům. Malíři – amatéři jsou zpravidla profesionálové v jiných oborech, kteří malují ve svém volném čase pro potěšení a při tom s jistou mírou obeznámenosti s tím, co v umění „letí“. (Z české populární scény například Karel Gott nebo Marek Vašut.) Profesionál má pak nejen odborné vzdělání, ale je schopen se svou prací také uživit.

V textech Čierne a Horváthové zazní celá škála termínů, z nichž některé jsou vzájemně synonymní, jiné kompatibilní a další se vylučují, ale chybí jejich jednoznačná definice. Pokud se publikace dostane do rukou laikovi, pravděpodobně bude mít problém se v tolika pojmech zorientovat. V příštím katalogu by těmto jemným nuancím mohlo být věnováno více prostoru, aby i fanoušci romského umění bez kunsthistorického vzdělání mohli publikaci dokonale ocenit.