Irvin D. Yalom, autor oblíbené beletrie s psychoterapeutickou tematikou, nám nabízí opět něco nového: knížku, která sleduje průběh terapie jak z pohledu lékaře, tak pacienta. Napsal ji spolu se svou pacientkou, jež v knize vystupuje pod pseudonymem Ginny.

Yalom i Ginny takřka dva roky zaznamenávali své postřehy z terapie, své fantazie i myšlenky, které zůstaly nevyřčeny. Za terapii Ginny „platila“ formou těchto zpětných zpráv, shrnutí z každého sezení.

V šesti kapitolách sledujeme proces psychoterapie, její vrcholy i pády - Ginniny návraty k pocitům viny, pesimismu, skleslosti. Vidíme, že terapie nejde vždy jen dopředu. Od prvních stránek zaznamenáváme obrovskou dynamiku vztahu mezi terapeutem a pacientkou, snahu terapeuta dosáhnout optimální vzdálenosti ve vztahu. Tento vztah se záhy stává pro pacientku subjektivně významný: terapeut je adresátem důvěrných sdělení, poskytuje jistotu péče, jistotu přijetí, pocit bezpečí. Čím hlouběji se rozvine vztah terapeut a pacient, tím náročnější může být ukončení léčby. Terapeut by měl být schopen pacientovi odchod z terapie nekomplikovat. Zda se to Yalomovi podařilo, o tom se rozepisuje v doslovu. Popisuje zde svůj terapeutický plán, zároveň velice otevřeně líčí svá vlastní dramata, touhy, svůj protipřenos. „Musel jsem ji přeměnit, uspět tam, kde jiní neuspěli…“ (str. 241).

Ani v této knize nás Yalom neochudil o svůj humor a střízlivý pohled na terapeuta. „Nikdy se necítím hloupěji, než když po probdělé úzkostné noci dávám rady nějakému nebohému nespavci, který ve skutečnosti spal více hodin než já...“ (str. 42) Po řadě Yalomových beletristických knih, které se staly bestsellery, např. Máma a smysl života, Lži na pohovce, Láska a její kat, a byly jednoznačně přijaty jak odbornou, tak laickou veřejností, může tato kniha laickou část čtenářstva trochu zklamat. Dlouhodobá individuální analyticky orientovaná psychoterapie totiž nebývá neustále jen dramatická, obsahuje i dlouhé úseky, kdy se jakoby „nic neděje“. „Terapie je pomalá stavba, která vyžaduje měsíce a roky, člověk nemůže čekat něco hmatatelného od každé hodiny – musíte spolu s pacientem prosedět hodiny frustrace...“ (str. 113)