Literární slovníky dnes Jevhena Malanjuka (1897-1968) titulují jako jednoho z největších ukrajinských básníků 20. století. A jak už u onoho věku nepřekvapí, autor prožil většinu života v nedobrovolné emigraci a dílo „nepřítele národa“ bylo po dlouhá desetiletí ukrajinským čtenářům zapovězeno. Alespoň několik nutných životopisných údajů: na svět přišel v Archanhorodu v chersonských stepích, a přestože již od dětství psal verše a zajímal se o umění, snil o profesi inženýra. První světová válka ho zastihla na petrohradské polytechnice, byl mobilizován, studoval na vojenském učilišti v Kyjevě, byl na frontě a po vyhlášení Ukrajinské lidové republiky roku 1917 bojoval v řadách ukrajinské armády - až do její porážky. Malanjukova odysea, která skončila roku 1968 na „ukrajinském Pantheonu“ v New Jersey, začala potupnou internací roku 1920 v polské Kališi, kde (jak později stvrdí i název jeho první sbírky) meč vojáka z prohrané bitvy definitivně vyměnil za pero básníka. Poslání zůstalo neměnné.

Máme-li nyní k dispozici první český (dvojjazyčný) výbor z díla Jevhena Malanjuka, je to zároveň připomínka, že tento básník - podobně jako řada dalších ukrajinských emigrantů - nalezl roku 1923 útočiště v předválečném Československu, které politickým uprchlíkům z Ukrajiny a Ruska ve dvacátých a třicátých letech minulého století velkoryse nabídlo pomocnou ruku. Tady mohl Malanjuk ukojit svou vášeň pro techniku a na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech vystudovat hydrotechniku - pracoval kupříkladu na regulaci Labe a později i Visly. Tady v roce 1925 vydal první sbírku s názvem Stylet a stylos. Tady se stal vůdčí osobností „pražské školy ukrajinských emigrantských básníků“, kam patřili kupříkladu Oleh Olžyč, Olena Teliha, Jurij Darahan, Oksana Ljaturynská, Halja Mazurenko, Ivan Irljavskyj, Ivan Kolos či Malanjukův poděbradský kolega chemik Leonid Mosendz. (Pražské ukrajinské literární emigraci je věnována antologie Děti stepní Hellady, vydaná v Praze roku 2001, viz recenzi v LtN 29/2002.)

Když s koncem druhé světové války zanikla i československá oáza, nebylo pochyb, že na seznamu emigrantů, po kterých slídila sovětská kontrarozvědka, figurovalo i Malanjukovo jméno (už roku 1944 příslušníci NKVD zavraždili jeho přítele Jurije Lypu, který zůstal na Západní Ukrajině). Básník nečekal, až si i pro něj přijde komando, a za dramatických okolností (doma byl nucen nechat ženu a malého syna) uprchl do Německa. Odtud v roce 1949 odešel do USA, kde žil až své smrti. Svou ženu pak mohl vidět už jen jednou v roce 1962.

Vyštvaný ze své země a zklamaný prohraným zápasem o samostatný ukrajinský stát - situace, která do epicentra Malanjukovy tvorby zákonitě postavila Ukrajinu: ztracenou vlast "stepní Helladu", ale i „děvku“ chánů a carů. Rozdvojený obraz země, kterou miluje i nenávidí - takto básník burcuje paměť a svědomí národa. Kontrast lásky a nenávisti („.... prokletý kraji, stepní Hellado?!“) používá i ve Varjažské baladě (ve výboru můžeme porovnat dva její překlady), považované za jeden z vrcholů Malanjukovy tvorby. Básník ji napsal v Československu během tří červnových dnů roku 1925 a hledá v ní kořeny historie Ukrajiny, kterou považuje za rovnocennou součást evropského teritoria. Motivy z ukrajinských dějin, slavné obrazy Kyjevské Rusi i tragický osud ukrajinského národa, stesk a touha po svobodné zemi jsou pro Malanjuka poutem se ztraceným domovem a zároveň materií pro básnické uvažování o přítomnosti a budoucnosti Ukrajiny. Kromě prvotiny se tímto dynamickým vzrušeným rytmem vyznačují sbírky Herbář (Hamburk 1926), Země a železo (Paříž 1930), Polykratův prsten (Lvov 1939) či poéma Pátá symfonie (New York 1953).

Do polohy lyrického pěvce, kterou zpočátku Malanjuk programově odmítal, se dostal až v pozdějším klidném "americkém" období, kdy tvoří intimní lyriku a upozorňuje na sebe i jako pronikavý esejista. V Československu sice našel druhou vlast, s českým prostředím však Jevhen Malanjuk nikdy úplně nesplynul a z českých autorů navázal výraznější kontakt pouze s J. S. Macharem a Františkem Halasem. V básni Pod cizím nebem (1924), která pečlivě připravenému výboru dala příznačný titulní název, básník teskní: „Netřeba pařížské dláždění/ ulice Prahy prastaré:/ o rukou matčiných zdá se mi/ o staré slámě rodných střech.“ Česká tematika se dále objevuje v básních o Praze či v cyklu Moravské elegie, který vznikl roku 1936 v Kunštátu, kde autor často pobýval.

Přiřknout Jevhenu Malanjukovi některou z literárních škatulek lze jen obtížně. Ani jeho přijetí nemusí být jednoznačné. Angažovanost, bojovná rétorika, politický náboj, které jsou v neoromantických verších básníka-exulanta nepřehlédnutelné, mohou místy připomenout poezii, kterou na opačné straně barikády tvořili veršotepci socialistického realismu. Avšak na rozdíl od mýtu o „světlé budoucnosti“, který na veskrze falešném fundamentu budovalo oficiální sovětské umění, Malanjuk nechal svůj mýtus „stepní Hellady“ vyrůst na základech zdravého národního sebevědomí a pevné víry, že vytvoření svobodné země není utopií. Hra na kdyby je vždy ošidná, ta myšlenka se ale vnucuje: nebýt vírů 20. století, mohla dnes Ukrajina těžit třeba z vynálezů inženýra Malanjuka, takto se do její literatury postupně navrací básník bolesti, hněvu a boje, jehož „slovo jako zbraň“ do ukrajinské poezie přineslo nezapomenutelné poetické obrazy, originální intonaci, "verš, který zní jako kov". V tom, co píše a kudy napíná své síly, měl básník od počátku jasno: je hříchem oslavovat květiny, sluníčko a věčné milování, když tvůj národ křižují.