Na poněkud melancholicky působící černobílé fotografii uvedené na obalu kráčí listnatým lesem starší muž v nízkém klobouku a s holí, který, jakkoliv zde může působit dojmem řadového člověka na obvyklé procházce, výrazným způsobem zasáhl do dějin světové filozofie. Tou postavou, otočenou směrem od nás, je jeden z největších filozofů moderní doby Martin Heidegger (1889–1976). Husserlův žák, jenž si vytkl za cíl vrátit filozofii tam, kam podle něj od samého začátku patří a odkud se postupem věků odklonila, tedy k hlubšímu poznávání čisté ontologie, filozofické disciplíny zabývající se samotným Bytím jako takovým a částečně tak rezignující na problematizaci ostatních jsoucen. Zejména svým dílem Bytí a čas (v originále Sein und Zeit, 1927), jedním z nejvíce přelomových textů moderní filozofie, Heidegger vytvořil zcela nový přístup k otázkám po základním filozofickém tématu, po čistém Bytí, a jeho ideje měly zásadní vliv na celou filozofii 20. století i současné doby.

Titul renomovaného britského architekta Adama Sharra s názvem Heideggerova chata si ovšem neklade za svůj primární cíl zevrubně problematizovat Heideggerovu filozofii fundamentální ontologie ani pitvat soukromý život tohoto významného německého myslitele (mezi témata, která by si o to říkala a jež se dočkala již několika zpracování, patří jeho milostný vztah s filozofkou Hannah Arendtovou či členství v NSDAP). Sharr přichází s více než invenčním přístupem, jak se k osobnosti Martina Heideggera postavit, a tento neotřelý nápad mu bezesporu vychází: podrobně rozebírá charakter exteriéru, vnitřních prostor, způsobu užívání, přilehlého okolí a vůbec celkového genia loci známé Heideggerovy horské chaty v Todtnaubergu, vesnici ležící uprostřed schwarzwaldských kopců na jihozápadě Německa, aby se na základě těchto indicií zamýšlel nad tím, do jaké míry tato stavba ovlivnila Heideggera jako filozofa i jako člověka.

Autor si totiž dobře uvědomuje skutečnost, že máloco vypovídá o psyché jedince tolik jako způsob, jakým si zařídí svůj domov. Ve své studii dokládá, že Heidegger nepovažoval chatu za pouhé fyzicky vymezené místo, ale vnímal ji jako místo, kde se naplňuje dokonalý ideál žití, jako povznášející entitu úzce spjatou s jeho filozofickou tvorbou (vytvořil zde Bytí a čas) i s vlastními existenčními – a existenciálními – potřebami. Právě ve svém horském příbytku si rozený konzervativec Heidegger, „vyznavač prapůvodní jednoduchosti“, který dlouho razantně odmítal i přívod elektrického proudu, mohl nerušeně třídit a formulovat myšlenky, a to tím způsobem, jaký mu byl nejbližší, tedy vně veškerých nánosů civilizace, v tichu panenské přírody vysoko v horách (více než 1100 metrů nad mořem), neboť venkovské prostředí plné blahodárných přírodních sil vnímal jako nejvhodnější místo k myšlení, což dokládají i jeho vlastní slova: „Když se v hluboké zimní noci divoká sněhová bouře utiší a všechno se zastře a zahalí, potom nadchází výsostný čas pro filozofii. Její tázání se potom musí stát jednoduché a bytostné. Propracování každé myšlenky potom nemůže být jiné než tvrdé a ostré.“

Tato na první pohled nenápadná stavba, jakési Heideggerovo „myšlenkové kolbiště“, kde se filozofie sama stávala neúprosnou přírodní silou, proto představuje poměrně důležitý klíč k hlubšímu poznání a pochopení Heideggerovy, bezesporu velmi komplikované osobnosti, a snad také zčásti jeho filozofie, neméně mnohovrstevnaté a složité: „Chata […] poskytuje příležitost pro uvažování nad jeho životem i dílem právě tak jako výzvu jeho myšlení. […] Jestliže se chceme správně zabývat jeho dílem, je nutné zabývat se detailně i jeho životem a jeho podmínkami v Todtnaubergu.“

Ke stavbě, která se v autorově osobitém pojetí plným právem stává hlavní postavou celého textu, nejprve Sharr přistupuje zvenčí, kdy hovoří o charakteru jejího bezprostředního i širšího okolí a vnějším vzhledu, aby následně nahlédl do útrob tohoto horského útočiště, v němž autorovu všímavému oku neunikne ani sebemenší detail střídmého interiéru chaty, od čalouněné lavice až po obraz ženy ve schwarzwaldském kroji. Sharr čtenáře dále seznamuje s okolnostmi výstavby chaty, přičemž se pokouší nalézt prameny Heideggerovy motivace, proč zvolil právě tuto lokalitu. Tyto architektonické vhledy nás přivedou až ke kapitolám rozebírajícím základní téma titulu, tedy Heideggerovo spojení s chatou, místem, jež nepravidelně obýval pět dekád svého života (od r. 1922) a k němuž jej pojil hluboký citový vztah: „Jsem mimo chatu – a těším se velmi na ostrý horský vzduch – to jemné světlo člověka ničí. […] Je již pozdě v noci – vítr sténá nad horami, trámy v chatě vržou, život leží před duší čistý, jednoduchý a velký. […] Občas již nechápu, že tam dole mohu hrát tak divné role“ (z dopisu Karlu Jaspersovi).

Poslední kapitola díla Chata jako ohlas Heideggerova myšlení? pak celou Sharrovu mistrně odvedenou práci uzavírá. Že se však jedná o závěr relativní, naznačuje onen výmluvný otazník na konci názvu kapitoly, který nás nenápadně upozorňuje, že jde stále o filozofické dílo, a je tedy na každém čtenáři, jakým způsobem se rozhodne interpretovat jednotlivé souvislosti mezi Heideggerovým myšlením a způsobem zařízení jeho horského obydlí.

Sharr kromě filozofických rozjímání zachycuje i jiné činnosti, jež se na chatě odehrávaly: Heidegger kupř. rád sekal dřevo, pomáhal místním obyvatelům s podzimními pracemi v lese, podnikal náročné pěší i běžkařské výpravy do okolí, a o prázdninách zde dokonce pro své studenty pořádal letní kursy filozofie. Tyto aktivity, přestože mohou působit dojmem, že jejich prostřednictvím autor toto mnohdy mytizované místo zlidšťuje a demytizuje, však mají pro hledání cesty k bližšímu poznání Martina Heideggera hluboký smysl. Rekonstrukci někdejší atmosféry chaty a jejího okolí autor doplňuje vzpomínkami některých z Heideggerových hostů. Obzvláště silným dojmem pak působí popis návštěvy básníka Paula Celana, původem rumunského Žida, jenž přežil koncentrační tábor a který byl nucen konfrontovat se s Heideggerovou nacismem poskvrněnou minulostí. Na základě svých dojmů z místa následně zkomponoval symbolikou nabitou báseň, jež je v díle taktéž zařazena.

Výrazným pozitivem titulu je bohatý obrazový materiál, sestávající z vkusných fotografií, jež zachycují jak rurálně laděný interiér chaty, stavbu zvenčí snad v průběhu všech ročních období a ze všech možných úhlů i její nejbližší okolí, tak také dům Heideggerových ve Freiburgu (na Heideggerově nepříliš vřelém vztahu k tomuto domu a celkově městské kultuře Sharr otevírá mnohokrát již vedenou diskusi na téma, nakolik v Heideggerovi převládal provincionalismus nad kosmopolitismem, tedy podle mnohých jeden ze zásadních pramenů jeho inklinace k nacistické ideologii). Většina těchto často unikátních fotografií obou staveb – a přirozeně jejich slavného majitele – pochází z archivu fotografky Digne Meler-Marcovitz, která je vytvořila na konci 60. let u příležitosti Heideggerova rozhovoru pro Spiegel.

Položíme-li si na závěr společně s autorem předmluvy, profesorem architektury Simonem Sadlerem, otázku, zaslouží-li si chata vůbec svoji vlastní monografii, jsme po přečtení Sharrova unikátního díla nuceni prohlásit, že Heideggerově horské chatě výsada tohoto typu beze vší pochybnosti právem náleží. Adam Sharr tímto hodnotným a vysoce estetickým dílem rozvíjí úvahy o prazvláštní symbióze chaty a filozofa, o plodném vztahu člověka s jeho obydlím, a ukazuje k tomu Heideggera v poněkud odlišném světle, tj. nejen jako myslitele, ale i coby přírodního mystika, podobajícího se horským poustevníkům, osobu bytostně vnímající pochody přírody a inspirující se jí. Svým jedinečně zvoleným, dialektickým přístupem k tématu, tj. reflexí chaty jako nejen architektonické, ale především hluboce filozofické události, autor otevírá zcela nové prostory a možnosti bádání nad touto čelnou postavou světové filozofie.