Rolinův román je nostalgickým povzdechem
Olivier Rolin: Búr Súdán

"Budoucnost nepatřila k našim silným stránkám", říká vypravěč románu Búr Súdán francouzského spisovatele Oliviera Rolina. Ten je po Le Cléziovi, Echenozovi a R. Camusovi dalším ze střední generace francouzských prozaiků uvedených na českou scénu. Román Búr Súdán, oceněný v roce 1994 prestižní cenou Fémina, který v těchto dnech vydává nakladatelství Mladá Fronta, je podle všeho tím, co naznačuje citovaný výrok. Je to především jakési ohlédnutí: za minulým přátelstvím, za vlastním mládím, ale především za dobou před čtvrtstoletím, nyní ve vypravěčově paměti nutně idealizovanou.
Kniha nás zavádí do skomírajícího súdánského přístavu při Mrtvém moři, kam se vypravěč uchýlil po odchodu z Francie a kde vykonává funkci "harbour mastera". Búr Súdán je jakýmsi předobrazem pekla, příznačné město, kde bují zločin a korupce, kde zákony, ale i morálka a všechny konvence lidské společnosti. Je to město, kde se dosud obchoduje s lidmi, kde vraždy, únosy a podvody jsou na denním pořádku. A právě v tomto městě se vypravěč "omezil na existenci čistě vegetativní", když tu jej vyrušil dopis od dávného přítele z Francie, lépe řečeno od jeho uklízečky, která vypravěči líčí okolnosti sebevraždy jeho přítele.

A., vypravěčův zmíněný přítel, spáchal sebevraždu právě, když se chystal napsat do Súdánu dopis. Nedostal se dále než k oslovení "Milý příteli" - román je tak snahou o rekonstrukci toho, co mělo v dopise stát. Nedopsaný dopis vytrhává vypravěče z letargie onoho "vegetativního života", protagonista románu se vydává do Francie, aby zde pátral po okolnostech přítelovi smrti, ovšem zároveň se vydává ještě dále a hlouběji, tj. do své vlastní paměti. Z téměř prázdného listu papíru se rekonstruuje příběh lásky, zrady, utrpení a konečné smrti - stává se vlastním pisatelem dopisu, který pochopitelně píše sám sobě. Z útržků vlastních vzpomínek, toho, co zaslechne ve Francii, a nejrůznějších domněnek a dohadů skládá mozaiku přítelova života, jeho bouřlivého milostného vztahu, který skončil ztroskotáním, obrovským přítelovým utrpením hraničícím s šílenstvím, které ukončila až jeho sebevražda. Tento proces rekonstrukce je sbližováním původně zcela zjevných protikladů: Súdán a Francie, barbarství a civilizace, kultura (A. byl totiž spisovatel) a čistě mechanická práce v přístavu. V procesu rušení těchto protikladů silně zaznívá kritika současné kultury a "civilizovaného" světa vůbec - to, co je zprvu vnímáno jako cosi "civilizovaného", se ve vypravěčově podání ukazuje být nepříliš vzdálené od barbarského světa súdánského přístavu. Jakkoli je tento obraz sám o sobě bezútěšný, přece jen zde jistá útěcha je, a to ve formě vzpomínek na dobu před čtvrtstoletím. Kromě pochopitelné nostalgie po mládí to je především nostalgie po roce 1968: vypravěčovy reminiscence jsou nutně zidealizované, ovšem i tak asi nejednoho čtenáře zklame onen naprostý nedostatek odstupu. Tato doba je ve vypravěčově podání totiž idylická se vším všudy: je to doba nefalšovaného přátelství, velkých ideálů a také činů. Lidé pohybující se v oblasti literatury nepodléhají módě a vládě peněz (jak to vypravěč vidí kolem sebe dnes), doba před čtvrtstoletím je pro vypravěče stále ještě dobou, kdy může literatura existovat, dnes, píše, to je již pouhé kramářství.

Rolinův román je dílem schopného a nepochybně nadaného autora, navíc i literárně značně vzdělaného, jak dokládá celá řada aluzí či citací (Blake, Conrad), ovšem zde leží i hlavní úskalí knihy: svým vzorům totiž nedokáže dostát. Tak např. od prvních stránek románu se čtenáři neodbytně vtírá do mysli Conradovo Srdce temnoty, ovšem jakožto evokace pekla na zemi je mnohem silnější, hlavně díky postavě Kurtze, jejíž obdobu v Rolinově románu nenajdeme - autor, odchovaný tradicí francouzského nového románu, jehož vliv je v díle znát, přejímá pouze popis. Ale čtenáře nenapadne jenom Conrad; také Lawrence Durrell, Marcel Proust či Thomas Bernhard. Bohužel Rolinovy reminiscence mají hloubkou i estetickou působivostí k Proustovým daleko, stejně jako jeho nadávání na současnou společnost nedosahuje zuřivosti a vznešenosti spílání Bernhardova. Ale i tak zůstává Búr Súdán jistě pozoruhodnou knihou.
Ladislav Nagy

Hodnocení knihy: