Ukrajinská autorka Jevhenija Kuzněcova (nar. 1987) se českým čtenářům představila v roce 2024 komiksovou knihou Krátké dějiny ukrajinského boršče (nakl. Centrala, překlad Iryna Zabiiaka). V květnu tohoto roku se účastnila mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy Praha. Na něm si s autorkou povídala překladatelka Adéla Mikešová. Obě jsou společně zapojeny v mezinárodním projektu CELA, jehož cílem je podporovat začínající evropské autory, překladatele a literární profesionály.

iLiteratura: Jak se změní kreativní proces spisovatelky, když do jejího života vstoupí válka?
Jevhenija Kuzněcova: Samozřejmě to byl velký šok, ale je třeba připomenout, že válka na Ukrajině trvá už od roku 2014. Pro nás to byla jiná zkušenost, ale nikoliv úplně nová. Neprožila jsem autorský blok, naopak: měla jsem potřebu reflexe, bavila jsem se s lidmi o tom, jak můžeme skrze psaní pomoci. Všichni jsme se snažili něco psát, vyjádřit nějak realitu. Ráda jsem pomocí textu sdílela své zkušenosti a teď už o válce ani nemůžu nepsat. Všechny knížky, které mi od začátku války vyšly, ji mají v sobě, ale přesto nikdy jako hlavní téma. Píšu o lidských životech, které se odehrávají na pozadí války. Zkrátka o tom, jak lidé válku prožívají.

iLiteratura: Tvá poslední kniha Vivci cili (2025, Ovce jsou celé) zajímavě mapuje každodenní realitu Ukrajinců. Někdy na mě působila, jako by se na události díval turista, který si všímá detailů, k nimž jsou místní už lhostejní. Jak jsi dosáhla tohoto smyslu pro maličkosti? Musela jsi získat fyzický odstup, nebo podobné věci vnímáš tak jako tak?
Jevhenija Kuzněcova: Nežiju na Ukrajině pořád. V současné době tam trávím asi polovinu svého času. Lidé mají obecně tendenci psát o věcech, které viděli na vlastní oči, které prožili. Proto já například nepíšu o té válce, která se odehrává na frontě. Nikdy jsem tam přece nebyla. Píšu o životech lidí a myslím si, že je důležité v literatuře tyto detaily zachytit. Osobně mě to hodně zajímá i při četbě jiných knih – drobnosti jako: co lidé pijí, co jedí, čím žijí… Ve válce se toho hodně děje, někdo bojuje, někdo se vrací, někdo jde na večírek… Lidé prostě žijí své obyčejné životy nehledě na válku, i když se nám to může zdát zvláštní. A navíc – detaily jsou něco, na co se rychle zapomene. Lidé překvapivě rychle zapomínají, co se jim stalo. Jedna scéna v mé knize například vypráví o ulici, která je plná obchodů. A najednou z nich začínají vyskakovat lidé a všichni zapínají generátory, protože zrovna začal jít proud. Celá ulice najednou začne hučet a šumět. To byla realita prvních dvou zim, kdy byly blackouty velice časté. To jsou detaily z každodenního života, které se z paměti snadno vytratí.

iLiteratura: Máš pocit, že je téma války už příliš vytěžované? Že se v ní hledá senzace? A jak vnímáš spisovatele a spisovatelky, kteří před válkou utekli, ale přesto o ní píší? Jsou námitky ukrajinské společnosti, že takoví lidé nemají právo válku zobrazovat, oprávněné?
Jevhenija Kuzněcova: Existuje pojem konjunktura. Nemusí se týkat jenom války, v literatuře se konjunktura vyskytovala vždycky a týká se velice rozdílných témat. Mám především na mysli lidi, kteří k literatuře přistupují tak nějak řemeslnicky a prostě píšou o aktuálních tématech. Například téma LGBTQ+ lidí. V poslední době vzniklo hodně dobré literatury na toto téma, ale spolu s ním přišla velká konjunktura, jelikož spisovatelé na něj mohou dostávat granty, vyjíždět za hranice… A nemluvím pouze o ukrajinském knižním trhu – tohle jsou zkrátka světové trendy. Je to jev, který prostě existuje a nemá cenu se s ním prát. Aktuálně se na Ukrajině odehrává diskuse, jestli je dobré psát o válce už teď, jestli by nebylo lepší počkat pět, deset let. Já si osobně myslím, že samozřejmě vznikne spousta dobrých knih i dvacet let poté, ale pro mě coby spisovatelku je důležité zabývat se přítomnou realitou. V mém románu Drabyna (2023, Žebřík) se nachází scéna, v níž hlavní hrdinové sledují internetové kanály informující o počtu zemřelých ruských vojáků. Zezačátku to sledoval celý národ, teď už se na to skoro zapomnělo.

iLiteratura: Ano, to si pamatuju, i u nás to spoustu lidí sledovalo.
Jevhenija Kuzněcova: Měli jsme iluze o tom, že když Rusko ztratí víc životů než v Afghánistánu, tak ho to zastaví. Teď už Rusko ztratilo třikrát tolik vojáků a rozhodně ho to ani nezpomalilo. Tohle se ale odehrávalo v prvních týdnech, tehdy pro nás byl důležitý každý tank, který jsme zničili. Rozhodně si nemyslím, že bychom mohli někomu přikazovat, o čem má nebo nemá právo psát. Nemyslím si, že to je něco amorálního – o podobných věcech je třeba mluvit a každé dílo má svůj význam.

Mám tendenci být na psaní závislá

iLiteratura: Dobře, otočme nyní list. Jaký typ autorky jsi? Píšeš soustavně, nebo spíš jen nárazově? Jak tvoje texty vznikají? Píšeš víc věcí najednou?
Jevhenija Kuzněcova: Co se týče beletrie, moje paleta není nejpestřejší – napsala jsem jen tři romány. Ze začátku vnímám pouze určitý „vibe“ potenciální knížky; potom vyvstávají hlavní hrdinové a až poté vzniká syžet. Zprvu mám o knize spíš jen jakousi představu. V tu chvíli sedám ke stolu a píšu. Pak už to jde hrozně rychle, zabere mi to tak měsíc, maximálně tři. Vím, že to je málo, ale zkrátka to u mě takto funguje. V hlavě mi onen počáteční nápad dlouho neleží, mám pocit, že kdybych text psala dlouho, pořád bych se k němu vracela a rozmýšlela si, co jsem to vlastně napsala. To nechci, tenhle přístup se mi nelíbí.

iLiteratura: Sem míří má další otázka: lidé, kteří píšou, bývají často na psaní téměř závislí. Platí to i pro tebe? Píšeš i jiné věci než romány?
Jevhenija Kuzněcova: Ano, taky jsem na psaní závislá. Mám vlastní blog, který je pro mě takovou tréninkovou plochou, píšu tam hodně črtů a scén. Z blogu nikdy knihu neudělám – představuje něco, co stojí mimo mou tvorbu. Napsala jsem taky několik odborných textů, například o jazykové politice SSSR. Ta studie mi zabrala hodně času, skoro pět let. Je obsáhlá, musela jsem přečíst hodně knih a dokumentů v archivu. Teď píšu další knížku, ale nemůžu to ani nazvat knihou s tvůrčím procesem. Jde o sbírku antropologických textů o Ukrajincích. Je humoristicky laděná a píšu ji v angličtině. Víš, existuje řada knih ve stylu „How to be German“ nebo „How to be English“. Chci vytvořit něco v podobném duchu. Malé črty o Ukrajincích, například o jejich jídelní kultuře. Manuál, jak Ukrajincům porozumět. Mám takový sen, že až se zase otevře letiště Boryspil v Kyjevě nebo letiště v Charkově či Lvově, měla by se tato kniha prodávat právě tam. Zatím doufám, že se bude prodávat alespoň v obchodech se suvenýry.

iLiteratura: Zůstaňme u jídla. Na CELA konferenci v Turíně jsem si vyslechla tvůj příspěvek o boršči jako něčem ryze ukrajinském, co si ale často Rusové přivlastňují. Pak tady ale máme sporné osobnosti, jako je Gogol – Ukrajinec, který tvořil v Rusku, v ruském jazyce, ale jeho tvorba byla protkaná ukrajinskými motivy; nebo Bulgakov, který se na Ukrajině sice narodil, ve své tvorbě ji také reflektuje, ale Ukrajinci ho do své literatury zahrnovat spíše nechtějí. Vnímáš coby spisovatelka otevírání podobných témat jako svou povinnost?
Jevhenija Kuzněcova: Ukrajina je v tomhle ohledu postkoloniální země jako každá jiná. Musí neustále ukazovat, že existuje a co jí vlastně patří. Spoustu Ukrajinců se historicky stěhovalo do Ruska, není to jen Gogol, ale třeba také Kazimir Malevič – ani on nebyl Rus. Je to jakýsi návrat k tomu, co je skutečně naše.  Jedná se ale o poněkud jiný proces než například u Britského impéria, které si přivlastnilo kari. Jsou to totiž kulturně velmi rozdílné země – i netrénovaným okem lze vidět, co je a co není anglické. U nás a Rusů je to jiné. Ukrajinci se v Rusku asimilovali mnohem snáz. Navíc si to všechno musíme urovnat nejdřív hlavně sami v sobě – co vůbec je ukrajinské a co ne. S borščem je to ale jasné – každý Ukrajinec ví, že boršč je skutečně „náš“, protože recepty se zpravidla předávají z generace na generaci. Každý Ukrajinec se vůči tvrzení, že boršč je ruský, ohradí.

Cestu k literatuře jsem hledala skrze žurnalistiku

iLiteratura: Ty sama jsi ostatně studovala mezinárodní vztahy a přednášíš na univerzitě. To na první pohled s psaním krásné literatury nemá nic moc společného. Co pro tebe bylo oním formativním momentem, kdy sis řekla: Napíšu knihu. Co bylo tvým hnacím motorem?
Jevhenija Kuzněcova: Z mezinárodních vztahů mám magistra, disertaci jsem ale psala už na literární téma. Vždycky jsem se snažila obě disciplíny propojovat. Jednoho dne jsem si řekla: Proč bych sama nemohla napsat knihu? Považovala jsem se za člověka, který píše pořád, už od velmi nízkého věku. Kolem sebe jsem ale neměla žádnou inspiraci, nikoho, ke komu bych mohla vzhlížet, kdo by se psaním živil. Napadlo mě, že uživit bych se mohla žurnalistikou. Během studií mi ale došlo, že novinařina vůbec není o psaní, ale o shromažďování zdrojů a kontaktů.

iLiteratura: Ano, to je pravda, sama pracuju jako novinářka a tohle všechno dobře znám.
Jevhenija Kuzněcova: V tom případě už tyhle iluze nemáš, ale já jsem si myslela, že budu prostě sedět a psát. A disertaci jsem psala na žurnalistice vlastně jenom proto, abych ji mohla s literaturou nějak skloubit. Naštěstí jsem pak dostala stipendium, které mi dovolilo živit se psaním. Potom jsem chvíli pracovala na univerzitě, ale jakmile mě moje knihy začaly živit, všeho jsem nechala a nyní se zabývám především literaturou.

iLiteratura: Jak si v tom všem vůbec dokážeš najít čas na psaní? Jako ženy máme obecně větší potíže obhájit si volný čas na vlastní tvorbu, najít si vlastní pokoj, jak píše Virginia Woolf. Máš to podobně?  Vnímáš fakt, že jako muž-spisovatel bys například měla času víc?
Jevhenija Kuzněcova: Mám určitou výhodu (za což možná ale mohu poděkovat generacím žen přede mnou, které ten vlastní pokoj neměly), že během psaní se dokážu odpoutat absolutně od všeho. Kolem mě může být hluk, dokonce na mě může někdo mluvit… Ale je mi to jedno, umím se uzavřít sama v sobě a prostě jen píšu. Když jsem psala Drabynu, neustále kolem mě běhaly čtyři děti. Nebyly to tedy děti moje, ale děti z různých koutů Ukrajiny, které jsme na začátku války ubytovávali. Do toho jsme rekonstruovali a v neposlední řadě jsem doma měla vlastní novorozené miminko. Jakmile ale najedu na svůj workflow, nic mě nezastaví. Vím ale, že mám velké štěstí, že mě můj manžel respektuje a bere moje psaní vážně. Vždycky mě hodně podporoval.

iLiteratura: Když se ještě vrátím k otázce postavení ženy jako spisovatelky, v Česku se aktuálně objevila velká vlna poměrně silných žen-autorek, které dominují našemu domácímu trhu. Je to podobné i na Ukrajině? Čím myslíš, že to může být?
Jevhenija Kuzněcova: Nemůžu vlastně říct, že by to takhle bylo na Ukrajině, u nás autorky nedominují. V devadesátkách literatuře vládli muži. Sice se i tehdy našly silné autorky jako Oksana Zabužko nebo Lina Kostenko, v podstatě to ovšem byl mužský svět. Dalo by se ale říct, že válka hodně stírá rozdíly mezi pohlavími a staví lidi do jiných genderových rolí. I v literatuře je nicméně významná vlna vojenské literatury, kterou stále většinou tvoří muži, protože bojují ve válce častěji. Jsou ale výjimky: například básnířka Olena Herasymjuk, která slouží v armádě a evakuuje raněné. Přesto vojenské literatuře stále dominují muži, což trochu deformuje ten světový trend, kdy ženy píšou víc než kdy dříve.

iLiteratura: Když se vrátím zpátky k boršči coby symbolu ukrajinskosti… Tvůj komiks Krátké dějiny ukrajinského boršče vyšel v roce 2024 česky v nakladatelství Centrala. Osobně si myslím, že je důležité, že se podobná literatura dostává za hranice Ukrajiny. Říkám si ale, že zrovna tahle kniha je vyloženě napsaná od Ukrajinky pro Ukrajince. Čím podle tebe zaujme zahraniční čtenářstvo?
Jevhenija Kuzněcova: Máš pravdu – ten komiks jsem psala pro své lidi. Je tam ale zajímavě vyobrazená snaha Ruského impéria si boršč přivlastnit, což může být poučné, byť jsem se snažila vyhnout tomu, abych čtenářům udělovala lekce. Myslím, že cizincům ale může připadat zajímavé přečíst si o takto obyčejných věcech, které tvoří každodenní realitu Ukrajinců. Běžně se vyváží především texty o válce, vědecké práce nebo fotoknihy s nádhernými záběry ukrajinské krajiny. Což je hodně turistické. Já jsem chtěla vyobrazit Ukrajinu v detailech, v každodennostech.

Válka je lidská tragédie, ale odehrávají se v ní i veselé momenty

iLiteratura: Už dřív jsi mi vyprávěla, že máš ráda knihy od Jaroslava Haška. Osobně cítím, že by v tobě Švejk mohl tak nějak rezonovat. Spatřuješ v současné ukrajinské situaci něco švejkovského? Existují Švejkové i na Ukrajině?
Jevhenija Kuzněcova: Je hloupé to říct, ale na válce je popravdě řada humorných věcí… Různé historky, situace… Samozřejmě si nemyslím, že to není tragédie a neštěstí, ale na obyčejných životech je toho spoustu k zasmání. Hodně mých oblíbených knih vypráví o válkách, zároveň se ale jedná o humorné texty. Kromě Švejka o tragédii a komičnosti války referuje třeba Hlava XXII. Hašek nicméně není pouze k smíchu, ve Švejkovi je celé množství smutných a drásavých scén. V životě to tak ale zkrátka je.