Juncosa za svou kariéru připravil přes 90 mezinárodních výstav zahrnujících světoznámé umělce (Andyho Warhola, Joana Miróa, Jeana-Michela Basquiata či Francesca Clementa), stál také v čele prestižních institucí Muzeum Reina Sofía nebo Irské muzeum moderního umění. Dále napsal řadu odborných esejí, devět básnických sbírek a dvě povídkové knihy. V rozhovoru pro iLiteraturu promluvil o své vášni k literatuře i o vernisáži expozice Miquel Barceló a světy slov, která proběhla 3. října v Centru současného umění DOX v Praze.

iLiteratura: Co přináší návštěvníkům DOXu nejnovější výstava Miquela Barcelóa?
Enrique Juncosa: Výstava je iniciativou galerie DOX a snaží se prozkoumat Barcelóův vztah k literatuře. Jeho tvorba není literární, ale v určitých okamžicích s literaturou velmi úzce souvisí. Barceló ilustroval Danteho, Goetha nebo Kafku, zval různé spisovatele ke spolupráci na svých katalozích a vytvořil díla, v nichž knihy, knihovny a knižní citáty tvoří podstatnou součást kompozice. Výstava je velmi rozmanitá – najdeme tu obrazy, sochy, rytiny a knihy, které odhalují Barcelóův dialog se slovy.

iLiteratura: Proč jste zvolil název Miquel Barceló a světy slov?
Enrique Juncosa: Název přímo odkazuje na Barcelóův vztah k literatuře. Sám sebe zpodobňuje jednou jako opici na hromadě knih, jindy jako Pinocchia… Během své kariéry spolupracoval s autory z různých zemí. Nevěnuje se výlučně této praxi, ale rozvinul ji tak důsledně, že mi přišlo příhodné zdůraznit to v titulu.

iLiteratura: Jaké je hlavní téma výstavy a na které otázky se snaží upozornit?
Enrique Juncosa: Ve středu stojí literatura ve svých nejrůznějších podobách. K vidění jsou ilustrace klasických děl, zátiší s knihami, portréty spisovatelů i Barcelóova novější díla, například ztroskotané lodě, z nichž každá nese jméno autora, který spáchal sebevraždu. Nechybí ani biblické odkazy, kupříkladu šestimetrový obraz nazvaný Noemova archa, nebo pocty básníkům a filozofům. Cílem výstavy je představit Barcelóovu fúzi touhy, vzpomínek a literárních odkazů v jediném vizuálním vesmíru.

iLiteratura: S Miquelem Barcelóem spolupracujete již řadu let. Jak vaše společná cesta začala?
Enrique Juncosa: Seznámili jsme se v mládí na Mallorce, mně bylo 15 a jemu 19 let. Pamatuji si, že tehdy pořádal výstavu a místo pozvánky mi v krabičce poslal slepičí pařát s nalakovaným nehtem. Přišlo mi to neskutečné. Asi o tři roky později, v roce 1979, jsem jel studovat do Barcelony a jednou jsem Miquela potkal na letišti. Měli jsme velké zpoždění kvůli bouřkám, a tak jsme tam asi pět hodin čekali a pili pivo. Barceló mě pak pozval do svého ateliéru. Padli jsme si do oka a od té doby se přátelíme. Udělal jsem s ním několik rozhovorů, napsal o něm eseje a uspořádal řadu jeho výstav. Uchvátila mě Barcelóova schopnost propojení s literaturou, hledat průnik mezi uměním a slovem.

iLiteratura: Říkáte, že Barceló se ve svém umění často inspiruje literárními motivy; hledáte naopak vy inspiraci pro svou literární tvorbu v umění?
Enrique Juncosa: Podvědomě ano. Bylo mi řečeno, že moje poezie i próza jsou velmi bohaté na vizuální vjemy, což nepochybně pramení z mého vztahu k výtvarnému umění. Spolupracoval jsem s básníky jako Joan Brossa a uvažoval o výstavách věnovaných spisovatelům, kteří rovněž malovali nebo fotografovali – počínaje Strindbergem a akty Bernarda Shawa přes Victora Huga, který maloval akvarely a kreslil, ale bylo by tam i něco od Kubina, počátky modernity, avantgarda, poválečné období, až po Petera Handkeho a současné umění. Poezie a výtvarné umění spolu ostatně mají mnohem delší, odvěký vztah.

iLiteratura: Na jaké náměty se ve své básnické a prozaické tvorbě soustředíte?
Enrique Juncosa: V mých povídkách často vystupují umělci – filmaři, hudebníci, tanečníci –, kteří v tvůrčí práci hledají východisko z osobní krize. Zajímám se také o skryté stránky života spisovatelů, zejména o jejich soukromí. Nietzsche, Somerset Maugham nebo hrabě Villamediana jsou jen někteří z nich. Rád se věnuji tématům, o kterých se dříve mluvit nemohlo. S oblibou zasazuji své příběhy do přesně vymezeného historického a kulturního kontextu, vždy si ale ponechávám vypravěčskou svobodu.

iLiteratura: Máte báseň nebo povídku, která vystihuje tento dialog s výtvarným uměním?
Enrique Juncosa: Nenapadá mě žádná konkrétní, ale v mých povídkách se často objevují postavy z kulturního prostředí a rád si vymýšlím příběhy na základě málo známých biografických údajů. Než se pustím do psaní, důkladně si dané období prostuduji, čerpám z historie a na základě toho pak sestavuji příběh. Moje poezie naopak odráží vizuální vliv mnohem přímočařeji a pracuje s obrazy, které téměř připomínají malířské plátno.

iLiteratura: Jak ve své literární tvorbě zacházíte s napětím mezi intimním a veřejným?
Enrique Juncosa: To je hranice, která mě obzvlášť fascinuje. Nezřídka si pohrávám s historickými a životopisnými fakty, které však proměňuji ve fikci. Čtenář se může domnívat, že jde o skutečné události, ale ve skutečnosti se jedná o výmysly založené na útržcích ze životů jiných lidí. Tak se intimita stává kulturní fikcí a kulturní rozměr osvětluje intimitu.

iLiteratura: Svou literární kariéru jste zahájil básněmi, ale v roce 2014 jste učinil krok směrem k próze. Co vás k tomu podnítilo
Enrique Juncosa: Přestal jsem pracovat. Odjakživa jsem psal poezii nebo eseje o umění. Vedl jsem muzea a na prózu mi zbývalo málo času. Když jsem žil v Dublinu, přepadla mě najednou úzkost a uvědomil jsem si, že když neodejdu z muzea, nikdy nezačnu skutečně psát. Táhlo mi na padesát. Ovládl mě pocit, že už mi nezbývá moc času. Byl to riskantní krok – ze stabilního postavení jsem se vrhnul do nejistoty. Psal jsem, ale zpočátku mé knihy nikdo nechtěl vydat. Prý jsem byl na změnu kariéry příliš starý. Já ale toužil psát a najednou se mi začalo dařit. Od roku 2021 vydávám jednu knihu ročně a beletrie teď spolu s poezií zaujímá ústřední místo v mé tvorbě.

iLiteratura: Chystáte nějaký literární projekt nebo výstavu, na kterou se obzvlášť těšíte?
Enrique Juncosa: Chystá se vydání mého prvního románu. Je inspirován skutečným příběhem rodinného trojúhelníku, který jsem zpracoval do podoby dramatu tří generací žen. Kromě toho připravuji novou knihu povídek a další básnickou sbírku. V kurátorské praxi se obzvlášť těším na rozsáhlou výstavu Jaspera Johnse, která zamíří do Paříže, a na ambiciózní projekt mapující avantgardu v kontextu mexické revoluce, který propojí umění, film a literaturu.

iLiteratura: Do kterých literárních žánrů nebo formátů byste rád v nejbližší době pronikl?
Enrique Juncosa: Mám rád zejména povídky. Za mlada jsem četl Borgese a Cortázara a v jejich tradici pokračuji. Také bych chtěl dokončit další svůj rozepsaný román. Ale pohodlně se cítím v poezii a krátkých útvarech – jsou to žánry, které mi nejvíce dovolují pracovat s intenzitou obrazů a pilovat preciznost vyprávění.

iLiteratura: Jakým směrem se bude ubírat vaše kurátorská a literární činnost v současném kulturním kontextu?
Enrique Juncosa: Dál se věnuji velmi rozmanitým projektům: od historických výstav po expozice mladých umělců. Muzea se hodně změnila. Za mého mládí jste v muzeích viděli to nejlepší, co daná doba nabízela. Čili jste se chodili dívat na nejvýznamnější umělce světa. Teď jdete do galerie a nikdy nevíte, o koho se jedná. Rozumím také tomu, že je dnes velmi obtížné vyhnout se politice. Myslím si, že jak v muzeích, tak v literatuře je proto důležité zachovat rozmanitost hlasů a nepropadat pomíjivým módním trendům. Vždy mě zajímalo propojování lokálního a mezinárodního, literárního a vizuálního. A tento průsečík bude určovat moji práci i nadále.