Tchajwanský prozaik Syaman Rapongan (Lan-po-an Sia-man / Lanboan Xiaman) se narodil roku 1957 na Orchidejovém ostrově východně od Tchaj-tungu, daleko od tchajwanských kulturních center. Pochází z domorodého kmene Tao (nazývaného též Yami). V dospělosti strávil deset let v hlavním městě Tchaj-peji. Jako jeden z prvních příslušníků svého kmene vystudoval vysokou školu (věnoval se studiu francouzské literatury a antropologie), ale koncem osmdesátých let se vrátil domů k milovanému moři. Impulzem mu byla matčina výzva, aby se projevil jako skutečný muž. Zaměřil se na zkoumání tradic svého kmene, jako je sbírání tradičních příběhů, výroba kánoí, rybolov pomocí oštěpu, potápění bez kyslíku atd. Roku 1989 se začal aktivně angažovat v boji proti ukládání jaderného odpadu ve své ostrovní domovině. Působí i v různých organizacích, které se zaměřují na zlepšování životních podmínek domorodých obyvatel, a podílí se na tvorbě televizních programů určených původním obyvatelům.

Mezi jeho nejznámější díla patří Chej-s´ te čch´-pang / Heise de chibang (1997, Černá křídla), sbírka esejů Chaj-lang te ťi-i / Hailang de jiyi (2001, Paměť mořských vln), texty reflektující jeho vztah k moři Chang-chaj-ťia te lien / Hanghaijia de lian (2007, Tvář mořského poutníka) a Lao chaj-žen / Lao hairen (2009, Staří amajští potapěči). Inspirací mu jsou staré příběhy a legendy předávané ústně jak obyčejnými příslušníky kmene, tak kmenovými stařešiny. Své knihy píše v čínštině, ale v textech se často objevují i domorodé výrazy či věty. V češtině vyšel jeho autobiografický román Oči nebes (Ta-chaj č´ jen / Dahai zhi yan, 2012, česky v překladu Jany Šimonové vydalo IFP Publishing, 2017). Je průkopníkem a představitelem tzv. oceánské literatury, která má na Tchaj-wanu významné postavení.

Kontrast tradic a moderní společnosti

Novela Anloumianova smrt (An-lou-mien č´ s´ / Anloumian zhi si, 2015) patří mezi díla, v nichž se autor zaměřuje na život příslušníků domorodých kmenů s jejich tradicemi v kontrastu s moderní společností. Zásadní roli v příběhu hraje moře: není jen přírodním živlem či zdrojem obživy, ale tvoří nedílnou součást identity domorodců. Současně je i metaforou vyjadřující sepětí s tradicemi a propojení s dušemi předků, kteří žijí pod hladinou v podobě různých tvorů a přírodních jevů, a duší ostrova bojující proti zlu. Syaman Rapongan tak obrazně vyjadřuje rozpor mezi touhou po návratu k tradici a nemožností ji naplnit. Hlavní hrdina novely, domorodý rybář Anloumian, pocházel ze starého mořeplaveckého rodu, byl vynikající potápěč a byl niterně spjat s příběhy a pověstmi kmene Tao. Asimilaci odmítal už od mládí, považoval ji za nebezpečnou.

„‚Když slyším, jak blázen jako Anloumian říká, že jsi mrzák, nesmírně mě to bolí. Oceán je navíc blízko nás, mořské ryby jsou přímo u tvých nohou, mořské vlny člověka rozhodně nepokoušou. To ty jsi odmítl laskavou nádobu oceánu, nauč se ode mne používat dřevěná prkna k výrobě lodi a chytat létající ryby. Jsi muž, už nedovol svému studentovi, tomu bláznovi Anloumianovi, aby tebou pohrdal.‘

Manželé začali jíst létající rybu a batáty rukama. Čang přemýšlel nad tím, že jím Anloumian pohrdá proto, že sám neloví ryby. Je pro svého studenta „mrzákem“. „Moře je blízko nás, mořské ryby jsou přímo u tvých nohou, mořské vlny člověka rozhodně nepokoušou. To ty jsi odmítl laskavou nádobu oceánu.“ Strýcova slova mu zněla v uších a on nad nimi musel uvažovat. Muž, který neumí chytat ryby, je „mrzák“. Rukama jedl rybu, zaléval ji rybí polévkou a přemýšlel nad těmi slovy. Před očima se mu také objevil Anloumianův opovržlivý pohled.“ (s. 84)

Anloumian žil osaměle v dřevěném obydlí v horách, odloučen od civilizace, jíž z mnoha důvodů pohrdal: například kvůli jadernému odpadu, který se na ostrově ukládal, či kvůli vládním zásahům do života domorodců. Vadila mu vlastně i skutečnost, že se na ostrov dováží alkohol, i když sám nebyl abstinent. Neměl žádnou stálou práci, svým okolím byl považován za blázna, možná dokonce nebezpečného asociála. Jeho charakteristickým rysem byla neschopnost naučit se psát čínské znaky. Jako by se jim v něm všechno vzpouzelo. Tento rys symbolizuje Anloumianův odpor vůči modernímu způsobu života, konformitě a odcizení, které je pro současnou většinovou společnost určující.

Jedinou „spojnicí“ s civilizací byl pro Anloumiana jeho přítel, vesnický mladík Takan, kterému to ve škole také moc nešlo, a proto odtud stále prchal. Pojil je vztah podobný vztahu mistra a žáka. Společně se potápěli, naslouchali mořským proudům, lovili ryby a Anloumian předával Takanovi své znalosti a dovednosti, aby mohl žít v souladu s kmenovými tradicemi a zachovat si svou kulturní identitu. Autor prostřednictvím vyprávění Anloumianova životního příběhu a líčením jeho vztahu k Takanovi, který se mu v mnohém podobá (neschopnost zvládnout školní docházku, nadání pro rybolov), zachycuje mizející svět kmene Tao. Jejich vztah také dokazuje, že Anloumian nebyl obyčejný blázen či venkovský prosťáček. Jeho životní postoje a priority se neshodovaly s moderním způsobem života, jemuž se jeho okolí přizpůsobilo.

Raponganova kniha je pro českého čtenáře přitažlivá tematikou moře, po němž my suchozemci stále podvědomě toužíme. V novele jsou patrné výrazné lyrické prvky – popisy mají až meditativní charakter. Autor není pouhým obdivovatelem tohoto vodního živlu, moře je pro něj živoucí bytostí, zdrojem inspirace a nositelem tradic a hodnot vyznávaných příslušníky kmene Tao. Konec konců pro Anloumianovu duši je moře posmrtným útočištěm, stává se jeho součástí.