Zatím poslední román Daniely Hodrové má charakter epitafu. Jeho název evokuje nejen osoby, osudy a myšlenky blízké, ale je zároveň šifrou pro blízkost smrti. V souladu s poetikou mytického psaní a jeho utopickou dimenzí však lidé i jejich příběhy žijí v textu dál, konstatuje ve své studii literární vědkyně, germanistka Dana Pfeiferová.
DH
Daniela Hodrová
Romány Daniely Hodrové lze vnímat jako nepřetržitý dialog s existencí a životem (v) textu, zároveň je však můžeme číst v korespondenci s jejím teoretickým zkoumáním v rámci odborných či esejistických děl. Snad je to doklad toho, že její teoretický přístup je pevně ukotven v osobním vnímání, v němž se zdá být umění pevnou součástí života a naopak.
Zdánlivě nekonečné moře dekonstrukce románového žánru přitahuje Danielu Hodrovou nezměrnou silou, a tak do něj každou svou prózou vstupuje zas a znovu. Vždy s větší odvahou a dál od břehu.
V pražském nakladatelství Malvern, orientovaném převážně na duchovní vědy a nauky, vyšla v rámci malé, próze věnované Edice Róza nová kniha české spisovatelky a literární teoretičky Daniely Hodrové. Jedná se o zhruba třísetstránkový román s mnohoznačným názvem Vyvolávání, jehož vznik je autorkou v knize datován „březen 2008 – únor 2009“.
Literární teoretička a prozaička Daniela Hodrová se narodila roku 1946 v Praze. Vystudovala češtinu, ruštinu, francouzštinu a komparatistiku na FF UK, pracovala jako redaktorka nakladatelství Odeon a nyní působí jako vědecká pracovnice v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
