„Dětství bylo pro mě děsivé. Dítě nemá nad ničím kontrolu,“ přiznala v rozhovoru pro Paris Review Mary Karrová, básnířka, esejistka, vyučující na Syrakuské univerzitě a autorka memoáru Klub lhářů (The Liars‘ Club, 1995). Ten se více než rok držel v žebříčku bestsellerů New York Times a probojoval se do finále Národní ceny kroužku literárních kritiků. Po vydání knihy kontaktoval autorku nespočet čtenářů, jimž kniha pomohla vyrovnat se s vlastními těžkými zkušenostmi, a svěřovali se, že jim změnila život.

V první části pamětí se Karrová vydává na počátek 60. let minulého století, kdy jí bylo sedm a žila s rodiči a sestrou Lecií v jihovýchodním Texasu. Druhá zachycuje jejich stěhování do Colorada, kde se rodiče rozvedou, zatímco ve třetí se již dospělá Mary vrací domů, aby matce pomáhala s péčí o otce, který utrpěl mrtvici. Oba rodiče jsou alkoholici a matku navíc sužují těžké psychické problémy. Jednou se před očima dcer pokusí spálit všechny jejich věci a později ohrožuje partnera se zbraní v ruce. Dívky žijí ve strachu, aby nespáchala sebevraždu, a mají pocit, že ji musí chránit. Přes to všechno je pro malou Mary vždy nejhorší, když jejich rodina z nějakého důvodu není pohromadě. Možná i proto, že se rodiče svým způsobem dobře doplňují, jakkoli to u ropného dělníka s částečně indiánským původem a dívky z lepší rodiny, která zběhla k umění, nezní příliš pravděpodobně: „S mámou jsem měla vždycky pocit, že stojím na pokraji něčeho nového, něčeho, co jsem ještě nikdy neviděla, o čem jsem nečetla, co jsem si nikdy nekoupila, co člověka dokáže změnit. (…) U táty a jeho kamarádů jsem vždycky věděla, co přijde, a to ve mně zanechávalo pocit jakési zasněné jistoty.“

Navzdory autorčiným drásavým zážitkům nečekejme žádné pochmurné, sebelítostivé čtení. Rodiče má Mary přes veškerou jejich problematičnost ráda a nebojí se jich. Je velmi bezprostřední, píše otevřeně a s humorem. Na její rodinu se maloměstští sousedé z řad dělnické třídy dívali skrz prsty, ale i díky tomu nebyla Mary žádné ořezávátko: „Nebylo mi víc než šest, ale nadávala jsem jí do malejch blbejch kurev. Její máma stála na zápraží, hrozila mi smetákem a syčela na mě, že mi z úst lezou hadi a štíři, a já jí odsekla, že na to seru.“ V rozhovoru pro časopis Rumpus Karrová říká, že nejbarvitější vzpomínky vycházejí spíš z tělesných prožitků než z mysli, jak koneckonců dokládá i uvedená citace, protože adresátka jadrných sprosťáren Mary rozbila nos.

Vypravěčský talent zdědila Karrová po otci, zatímco intelektuální pronikavost a lásku ke knihám po matce; čtení je podle ní „lepší než heroin“. Otec malou Mary už od předškolního věku brával na hráčská a pijácká setkání „Klubu lhářů“, kde kumpány bavil a uváděl v úžas svými historkami – například nějaká žena měla podle něj „zadek jak dva buldoci v pytli“. Tělesno je v poněkud sofistikovanější formě důležité i pro Mary Karrovou, v jejímž případě podtrhuje věrohodnost dětské vypravěčky, protože dítě vnímá tělesné vjemy intenzivněji než dospělý. Vedle jejich sugestivní evokace dokáže Karrová i poodstoupit a kupříkladu poznamenat – aby plně vynikla hrůzná absurdita té skutečnosti –, že když ji v sedmi letech zneužil starší kluk, vážila pouhých pětadvacet kilo.

Leechfield, kde rodina Karrových žije, není žádným rájem na zemi a nenávist k němu výrazně zhoršuje „nervozitu“ Marryiny matky. Ocitáme se v době, kdy si ještě společnost nevypěstovala přirozenou nedůvěru vůči chemikáliím, a tak se v ulicích města schouleného pod křídly ropného závodu rozprašuje DDT kvůli likvidaci komárů nakažených encefalitidou, a Marryině babičce „léčí“ rakovinu v noze yperitem. Z okolních bažin, v nichž se to hemží hady, vystupuje až hmatatelné dusno. Krom toho se Leechfield nachází v oblasti, kterou často postihují hurikány. Útěk před hurikánem čtvrté kategorie za minutu dvanáct patří k nejdramatičtějším částem knihy a babiččino odmítání tak učinit je vrcholem bizarní grotesknosti. Když příslušník Národní gardy vypáčil dveře od koupelny, kde se zamkla, „seděla babička v klidu na vozíku a veškerou pozornost věnovala člunku a krajce, zatímco voda přetékala z vany na zem“ a za okny se blížil hurikán. Groteskní události, téma šílenství nebo přímočaré znázornění smrti a násilí (včetně sexuálního) přibližují memoáry Mary Karrové žánru jižanské gotiky.

Klub lhářů má dvě pokračování, která se obě nesou v podobném duchu, a až v posledním hrdinka opravdu dospěje. V Cherry (2000) líčí autorka své bouřlivé mládí, v závěrečném Lit (2010) pak boj s alkoholismem, a trochu překvapivě i konverzi ke katolicismu. Nicméně i závěr Klubu lhářů přináší určité smíření. V dospělosti si Mary přizná, že do zuboženého Leechfieldu alespoň částečně patří a přijme ho za svůj. Především však zjistí, co je hluboko potlačovanou příčinou matčina destruktivního chování.

Karrová ukázala, že i osobní vzpomínky lze literárně zpracovat takovým způsobem, že obstojí ve srovnání s nejlepšími beletristickými díly. Odstartovala tak vlnu ambiciózních memoárových děl, mezi které patří například Andělin popel (č. 1998, Angela's Ashes, 1996) Franka McCourta, Víc než další den (č. 2006, The Year of Magical Thinking, 2005) Joan Didionové nebo Vzdělaná (č. 2020, Educated, 2018) z pera Tary Westoverové.