Nakladatelství Dybbuk stále překvapuje invencí v hledání titulů a edic, schopností nalézt adekvátní překladatele a redaktory tak, aby čtenáři měli požitek ze čtení a objevování textů, autorů a jejich poetik. Nejinak tomu je i v případě lyrické prózy A zatřásla jsem miláčkem rakouské spisovatelky Friederike Mayröcker, která česky vyšla v roce 2022. 

Autorčino jméno vyvolává i v českém literárním životě řadu asociací. Tou první je její nejen tvůrčí partnerství s Ernstem Jandlem, ale zvláště blízkost obou s dvojicí Bohumila Grögerová – Josef Hiršal. Experimentální poezie, přístup k literatuře (původní i té, která v jiném jazyce znovuožívá překlady) jako otevřenému médiu, je dalším znakem kontaktů FM + EJ + BG + JH, které dokládají například deníkové záznamy Grögerové a Hiršala (známe je pod názvem Let let, knižně 2007) či Rekviem za Ernsta Jandla (2001, č. 2007), jež česky vyšlo v překladu Grögerové. Naposledy spřízněnost obou autorek Mayröcker a Grögerové připomněla výstava Setiny – v letohrádku Hvězda jsme měli možnost sledovat cestu Bohumily Grögerové za zvukem, slovem, smyslem, tvarem. Tam byla Friedericke Mayröcker přítomna v dopisech, fotografiích, překladech. 

Kniha A zatřásla jsem miláčkem nám dává příležitost poznávat tvůrčí stav Friedericke Mayröcker v časech bez Ernsta Jandla, sledovat básnické slovo v okamžicích zrodu, ale i opakovaného hledání, v zrcadlení s dříve napsaným, dávno i aktuálně přečteným. Žánr knihy není jednoznačně vymezitelný – máme k dispozici lyrický deník, čteme záznam zdravotní anamnézy, registrujeme vzpomínky, pročítáme básnickou sbírku, sledujeme aluze na čtenářský deník, vnímáme torzovitost záznamu v podobě poznámek, můžeme nalézat prvky městského bedekru. Když sledujeme „chybějící interpunkci“, je zřejmé, že se ocitáme na poli poezie, kdy mj. čárka (její přítomnost, nebo nepřítomnost) zásadně vstupuje do významové roviny sdělení. Sama překladatelka Zuzana Augustová v doslovu, který příznačně nazvala Friederike Mayröcker – posedlost psaním. Život jako literatura, vymezuje čtené obecnými kategoriemi jako „nesyžetovou lyrickou prózu“. Právě nespoutatelnost autorského výrazu, který maže hranice žánru, je na knížce ohromující. Otevírá se literární prostor, kde je slovo znovu hledajícím prostředkem, jak zaznamenat lidskou existenci a jakými valéry (zvukem, rytmem, melodií, etymologií, sémantikou) slova směřovat k vnímateli, k jeho světu významového dění. Okouzlení, které je přirozeně zatěžováno existencí, poznáním či dějinnými událostmi, se stává určujícím rysem knihy. Zuzana Augustová (sama má už zkušenosti s překladem Experimentálních her Ernsta Jandla a Friederike Mayröcker, 2005) s redaktorkou Dorou Kaprálovou pokazují na fakt, že i spolupráce při redakci (opakované hledání adekvátního výrazu pro původní dílo, psané rakouskou němčinou) znovuoživuje debaty nad povahou a výlučností uměleckého překladu. Věřím, že právě proto má překlad povahu inspirativního čtení, které nás vrací k potřebě vymezit roli a smysl beletristické tvorby v jedenadvacátém století. 

Další nestabilní kategorií, otevírající vícero světů, je čas a prostor. Události, segmenty událostí, které jsou obyčejné, každodenní, se odehrávají „teď“, ale není zřejmé, zda do textu A zatřásla jsem miláčkem vstupují z reality, nebo ze světů knih, zda jsou to knihy krásné literatury, nebo v nich dominují fakta, zda je napsali vypravěči, nebo filozofové; zda jsou záznamem dávných hovorů mezi Mayröcker a Jandlem, zda jsou její promluvou k již mrtvému Jandlovi, nebo zda autorka nachází odvahu a zapisuje si ta nejintimnější poznání, doposud vnitřní a nejosobnější prožitky staré, nemocné a na lécích závislé dámy-tvůrkyně. Tak se přítomné vynořuje z minulosti, tak zní minulé echem v budoucím. Vrstvení a řetězení určuje čas, prostor, ale i styl. Nejisté a možné zároveň je i psaní záznamu řeči – tak se např. zdvojují souhlásky -cs- a -žš-. Tento „souklep“ hlásek proměňuje každou ze sekvencí knihy, kde tento jev nacházíme, v zaříkávadlo, stává se současně tajemnou a tajenou branou, neviděnou a nehledanou branou (a tak stále zůstáváme u času a prostoru, vrstvení a řetězení) pro vstup do okamžiku zvukového předávání příběhů a myšlenek a úzkostí a radostí, v nichž opakování a mnohohlasí může navodit dojem nesrozumitelnosti, ale současně se stávat impulsem pro hledání a chápání původu sledovaného okamžiku i původce sdělení. 

Závěrem jedna provokující otázka: Je možné se textem Friederike Mayröcker v překladu Zuzany Augustové zahltit? Nikoli, pokud budeme akceptovat tvůrčí recept autorky: „psát můžu jen když roztáhnu křídla, to je moje tajemství“ (s. 37). Jak krásné je to čtení plné vzletů a ohromení a ochromení z toho, co můžeme spoluprožít!