Maylis de Kerangal (nar. 1967) pochází z jihofrancouzského Toulonu, vyrůstala ale v jiném přístavním městě, v Le Havre na severu země. Moře bylo pevnou součástí jejího dětství: dědeček velel zaoceánským nákladním lodím, otec byl lodivod. Sama svůj život spojila s knihami – na začátku 90. let pracovala v nakladatelství Gallimard, v roce 2004 založila nakladatelství Editions du Baron, zaměřené na knihy pro děti a mládež. Záhy však začala i psát. V roce 2000 publikovala v nakladatelství Verticales svůj první román. Od té doby vytvořila dvě desítky prozaických textů, kratší prózy vydává i časopisecky nebo v kolektivních výborech, románovou tvorbu pouští do světa prostřednictvím zmíněného nakladatelství. Do popředí literární scény se protlačila roku 2010, když za román Naissance d’un pont (Zrod jednoho mostu) získala ocenění Prix Médicis. Výraznější pozornost si vydobyla o čtyři roky později románem Réparer les vivants (č. Život po životě), za který získala několik literárních cen ve Francii a později ještě dvě zahraniční – Premio Letterario Merck 2015 za italský a Welcome Book Prize za anglický překlad. Tři její romány se dočkaly také filmové adaptace. V roce 2014 byla Maylis de Kerangal oceněna za soubor svého díla: získala Grand Prix de littérature Henri-Gal de l'Académie Française.

Název románu Réparer les vivants by v doslovném překladu zněl „Opravit živé“. Je totiž ozvěnou citace, která se objeví v popisu kanceláře jednoho ze zdravotníků ve vypjaté chvíli, kdy se zdá, že rodiče klinicky mrtvého Simona nesvolí k poskytnutí jeho orgánů k transplantacím pro jiné pacienty. V tu chvíli vypravěčská kamera vyplňuje dramatický dozvuk této informace jakýmsi bezděčným blouděním záběru po zařízení jinak neosobního nemocničního místa, jež si Thomas Rémige vyzdobil krátkým úryvkem ze hry Platonov ruského dramatika Čechova. V jednom dialogu v něm zazní: „Co budeme dělat, Nikolaji?“ „Pohřbíme mrtvé a opravíme živé.“ (s. 104) Název českého vydání je však pozměněn, a to podle filmu režisérky Katell Quillévéré z roku 2016: ten byl ve zdejší distribuci v roce 2017 uveden jako Život za život. 

Vyprávěný příběh se odehraje v jednom dni, přesněji od půlnoci do půlnoci. Sedmnáctiletý Simon s kamarády Christophem a Johanem vstanou o půlnoci a vyrazí surfovat. Vědí, že nad ránem budou výjimečné podmínky, aby si mohli „osedlat vlnu“ (s. 14), ba víc, aby dokázali „stát se vlnou“ (s. 18): „session při středním přílivu, jaký se vyskytne dvakrát třikrát do roka – rovná hladina, pravidelný příboj, mírný vítr“ (s. 12). Skvostný zážitek netrvá dlouho, ale je maximální. Když se vydají zase domů, je ještě pořád velmi brzy ráno, „i pole okolo spala“ (s. 20). A pak se to stane: řidič Christophe zřejmě podlehne mikrospánku a jejich dodávka v plné rychlosti narazí do sloupu. Dva z chlapců jsou vážně zraněni, třetí – Simon – je v bezvědomí převezen na ARO, lékaři však brzy konstatují jeho klinickou smrt. Je nedělní ráno, Simonova matka Marianne ještě spí, když volají z nemocnice. Dalších pár hodin se vleče – nikoli v románovém textu, ale ve světě příběhu, kde postavy musí vyřešit zásadní věc: lékaři informují Simonovy rodiče o tom, že by mohli udělit souhlas s darováním jeho orgánů. Je to těžký úkol, protože k rozhodnutí musí dojít v omezeném čase dvou hodin. Rozhovor přitom probíhá ve chvíli, kdy matka s otcem ještě ani nepřijali tragickou zprávu jako neměnnou a finální. Když nakonec souhlas poskytnou – a cesta k tomu vůbec není snadná –, čeká lékaře, a čtenáře s nimi, další epizoda. Je třeba co nejrychleji kontaktovat příjemce z registru čekatelů a uskutečnit několik operací. Vyjmout orgány z dárcova těla, přepravit je přes půl Francie do různých nemocnic a tam voperovat do těl jejich recipientům. V románu se pozornost soustřeďuje především na srdce: Simonovo srdce se stane srdcem Claire. Mladé srdce putuje do staršího těla; Claire je matkou dvou dospělých synů.

Představoval si Simon svůj konec? Chtěl by býval své orgány darovat? Byl, nebo nebyl věřící? Jak o něm v tuto chvíli mluvit, v přítomném, nebo minulém čase? Jak to, že je mrtvý, když jeho srdce ještě bije? Takové otázky řeší lékaři s rodiči. V druhém plánu pak běží myšlenky všech zúčastněných: například matka Marianne utíká do vzpomínek, a čtenář se tak dozvídá o Simonově dětství, o jeho současné lásce, ale i o důvodech, proč matka s otcem nežijí ve společné domácnosti. Lékař z ARO Pierre Révol se narodil v roce 1959, kdy byl také stanoven rozdíl mezi zastavením srdeční činnosti a mozkovou smrtí, což autorce dává příležitost prostřednictvím jeho úvah celou tuto složitou záležitost podrobně vysvětlit. Podobně s dalším členem zdravotnického personálu, jímž je Thomas Rémige, zajišťující administrativní záležitosti kolem chystané transplantace, nahlédneme do komplexní oblasti etické problematiky transplantace orgánů. Takových výprav za dokumentačními podklady příběhu je více, všechny ale do vyprávění zcela ústrojně zapadají.

Život na vlásku. Ale čí vlastně?

Maylis de Kerangal sice pečlivě popisuje všechny logistické složitosti celého procesu, nejvíc se však zaměřuje na jeho etické souvislosti a na napětí a stres, v němž se celý popisovaný den nese – ačkoli pro každého z aktérů jinak. Stejně jako nám dala nahlédnout do Simonova života a jeho rodinného zázemí, následně stručně představuje i příjemce orgánů – a i to jsou lidé „z masa a kostí“, každý s jedinečným životním příběhem. A v neposlední řadě velmi empaticky popisuje i vybrané postavy z řad zdravotnického personálu, ať už je to sloužící lékař z ARO Pierre Révol, který musí rodičům oznámit, že synův úraz byl smrtelný, Thomas Rémige, koordinátor transplantací, v jehož gesci je informační pohovor s „přesvědčovacím“ úkolem, zdravotní sestra Cordélia Owlová, asistující na ARO od Simonova příjmu až po ošetření těla po odebrání orgánů, Alice Harfangová, dcera slavného chirurga, pro niž je lékařské poslání zděděnou přítěží a zároveň fascinující výzvou, anebo chirurg Virgilio Breva, pro něhož je náročná operace kariérní a také adrenalinovou záležitostí. Ti všichni mají nejen své profesionální životy, ale také pestré intimní problémy, touhy, obavy, vše překryté zodpovědným povoláním a momentálním maximálním soustředěním, značnou fyzickou únavou, psychickým vypětím.

Tepající vlny

Moře, oceán, jeho hladina, jeho vlny, to vše v románu vystupuje jako přírodní živel, spojený u surfujících kluků s pocity radosti a odevzdání. Svézt se na vlně je pro ně nejvyšší meta, tak vysoká, že do jejich životů nutně přináší také ostré střety – ve vztazích s rodiči, s partnery. Poetické popisy vodní plochy jako sportovního kolbiště nezaberou v knize mnoho místa, do příběhu jejich prostřednictvím pouze vstupujeme. Poskytují ale také jakýsi úvodní, předjímající kontrapunkt k nesmyslnosti tragické autonehody, která ukončila mladý život. Mořské vlnění, tu burácení, jindy zas naprosté ztišení hladiny oceánu, je však v podtextu cítit a slyšet neustále. Tón vyprávění je poetický jako valící se vlna, jako srdce tlukoucí o život. 

Promluvy a dialogy autorka z toku textu nevyděluje ani graficky neoznačuje, zůstávají součástí partu vševědoucího vypravěče. Přesouváme se tak plynule do myšlenek různých postav, jež charakterizuje různý slovník (anglicismy typické pro mládež, uvažování lékařů prosycené odbornými termíny, Mariannin jazyk s mateřským podtónem), genderově, generačně i typově odlišné kulturní aluze (nejen hudba, literatura, film, televizní seriály, ale i historie, lékařská věda, etika, psychologie), nebo to, jak se v jazyce projevují jejich osobnostní rysy, hloubka a emotivnost prožívání. Autorčina subtilní práce s takto autentickým jazykem dotváří celkový dojem z textu, sugestivně evokujícího vlnobití. Román je však přesto čitelný, napínavý, pohlcující, v žádném okamžiku nenarážíme na samoúčelný exhibicionismus, přes tíživost tématu není vyprávění ani patetické, ani bolestínské. 

Drobný přesah nabízejí pečlivě vytvořená jména všech postav, inspirovaná buď ptačí říší, což zdůrazňuje motiv přeletu, a tedy přesunu, přenosu (Rémige, Revol, Owl, Harfang – mimochodem Claire, jež se stává příjemkyní darovaného srdce, je povolánímm překladatelka, i v tomto detailu tedy autorka daný motiv akcentuje), nebo spojená s nocí (kdy probíhá operace, ale je to i soumrak života), se svítáním (Alba), popřípadě s tenkou hranicí mezi životem a smrtí, zvanou limbus, v katolické terminologii „předpeklí“ (Simon Limbres). Pro ty, kdo nevládnou francouzštinou, případně angličtinou (Cordélie Owl[ová]), však zůstávají jejich významy v českém překladu zastřené. Což není myšleno jako výtka bezvýhradně dobrého překladu Tomáše Havla – dnes platí úzus jména nepřekládat, dílo by tím dostalo nechtěně naturalizovaný podtext. Mnohem významnější je „zvuková stopa“ celého textu: vyprávění se nese mezi klouzáním po vlnách, radostným nebo tíživým tichem, úzkostným šeptáním, zlostnými údery do volantu, úspornou či mnohomluvnou řečí, křikem… a hudbou v mnoha podobách. Víme, co kdo právě poslouchá ve sluchátkách, doma, v autě, na operačním sále, ve svých představách. Zvuk je i dokladem, že srdce ještě tluče. Prvořadá pozornost je ale věnována právě úvahám o srdci, jeho rozmanitých projevech od emotikonů a symbolů po různé srdeční záležitosti, které buď přímo dotvářejí děj, nebo jsou přítomny jen v aluzích. Podobnou váhu dostávají různorodé informace a reflexe o smrti: ať už jde o lékařské či právní definice úmrtí, nebo o rozdíl pojímání a zobrazení smrti v různých dobách, kulturách a vírách.

Dva momenty jsou překvapivě nekonfrontační. Popis chladného lékařského prostředí vyznívá „srdečně“: je naplněný výhradně smířlivostí, ohleduplností, vstřícností. U zdravotníků, školených pro podobně vyhrocené situace, se to rozumí samo sebou, ale třeba postava sestřičky – vykreslená velmi plasticky – je v tomto až andělském chování překvapivá. A druhá věc je otázka viny: rodiče v žádném okamžiku necítí potřebu ulevit si tím, že by hledali viníka. Autorka se k této záležitosti přímo nevyslovuje, ačkoli pár motivů nabídne: v momentě nehody nebyl Simon připoutaný, lásku k moři a surfování mu vštípil jeho otec Sean, matka si je vědoma toho, že v určitých věcech ve výchově naprosto rezignovala, zejména teď, když už byl skoro dospělý.  

Maylis de Kerangal svůj příběh vidí ze všech úhlů, dokonce ji víc než příjemci orgánů zajímá jejich dárce. Vypráví o tom, jak osud umí být krutý… anebo taky ne. Ukazuje, že svět není černobílý: umí být smutně černý, ale taky barevný. A beznaděj s nadějí mohou být spolu na jedné lodi.