Ačkoliv se životní prostředí nutně dědí z generace na generaci, s povědomím o jeho ochraně a údržbě to už tak samozřejmé není. V rozhovorech s českými i zahraničními odborníky, pro které je ekologie profesí, celoživotním zájmem, ale hlavně srdeční záležitostí, tenhle abstraktní pojem nabývá zcela konkrétních obrazů. I když je v každém zpovídaném nezanedbatelná douška aktivismu, cílem rozhovorů není šokovat ani poučovat, nýbrž ukázat, že ke skutečnému světovému blahobytu vede úplně jiná cesta než ta, která nás na první pohled láká…

Společensko-ekologický dvouměsíčník Sedmá generace (dříve Poslední generace) v roce 2021 oslavil 30leté výročí, u jehož příležitosti připravil editor Vít Kouřil publikaci Předat dětem, co je k žití – knižní vydání symbolických třiceti rozhovorů s lidmi, kteří mají k ochraně životního prostředí co říci a své vědomosti s ochotou předávají dalším generacím. Mezi respondenty nechybí ředitel světové neziskové organizace na podporu čistoty moří a oceánů, psychoterapeutka zabývající se pocitem „enviromentálního žalu“, tvůrce ekopsychologické opery, ochránce rysa ostrovida, ekofilozof, klimatolog, socioložka, teolog a řada dalších. Podobná rozmanitost panuje také mezi samotnými autory rozhovorů, kteří svým respondentům kladou závažné otázky a nespokojí se s jinou než fundovanou odpovědí.

V roce 1992 stoupenec Gándhího myšlenek Satish Kumar varuje před „opilostí blahobytem“ a předpovídá, že „to bude trvat třeba dvacet nebo třicet let, než se v širokém měřítku začne objevovat ekologický životní styl“. Bezmála třicet let nato psychoterapeutka Zdeňka Voštová hovoří o ekologické depresi, jíž trpí stále více lidí při pohledu na zdevastovanou přírodu. Mezi těmito dvěma dobovými extrémy je ale pestrá škála postřehů, které míří do epicentra globálních problémů a nabízejí jejich konkrétní řešení pro jednotlivce. Jak se odklízení zřícených stromů projevuje na hmyzí rozmanitosti? Proč se znečištění oceánů bezprostředně týká i obyvatel čistě „suchozemského“ státu? Jak mohou k větší harmonii s přírodou přispět psychedelické látky? Proč si za uprchlické krize mnohdy můžeme sami? A jak se vůbec rozhodnout, co je správně a co má smysl?

Rozhovory jsou uspořádány chronologicky a pokrývají časové rozmezí mezi léty 1992 až 2020. Kromě obecných témat, která jsou celospolečensky aktuální už tři dekády, se v rozhovorech objevují i hodnocení zcela konkrétních, dobově specifických problémů, změn a iniciativ. Poměrně do hloubky jsou zde rozebírány některé ekologické a politické kauzy, které by si právě vzhledem k zamýšlenému mezigeneračnímu přesahu knihy zasluhovaly trochu větší kontextualizaci, zejména pokud jde o rozhodnutí některých politických stran a jejich činitelů. Rozhovory sice obsahují vysvětlující poznámky pod čarou, ale ty spíše odkrývají budoucí vývoj některých zmiňovaných událostí. I tak ale tyto detaily bezesporu podávají cenné svědectví 30leté historie ekologického smýšlení, ze které se lze poučit, ať už jsou to příklady inspirativní, nebo odstrašující.

Široké je nejen rozpětí témat, ale i názorů jednotlivých respondentů, a to zejména na praktické řešení eskalujících enviromentálních problémů. Zatímco politický aktivista Murray Bookchin se domnívá, že napravit ekologickou krizi nelze bez řešení problémů společenských, umělec Petr Váša vidí hlavní úskalí v nedostatku představivosti, Naomi Aldort radí přestat podceňovat vlastní děti a podle ekofilozofa Jiřího Zemánka zkrátka celkově potřebujeme „nový příběh“. Jak se ukazuje v knize, začít psát jej může každý, stačí si jen z třiceti názorů namíchat svůj vlastní scénář…