Necelý měsíc před třiadevadesátými narozeninami zemřel 4. července 2022 nizozemský básník a spisovatel Remco Campert (1929–2022). O jeho široké oblibě i národním významu svědčí to, že kromě osobností z literárního života se k jeho úmrtí vyjádřili také státní představitelé – král Willem Alexander s manželkou Máximou, premiér Marc Rutte nebo amsterodamská primátorka Femke Halsema (Campert dlouhá léta žil a také zemřel v Amsterodamu). Čeští čtenáři se seznámili s Campertovou tvorbou převážně prostřednictvím časopisu Světová literatura v 60.–80. letech 20. století, ale v roce 1999 a 2007 měli podvakrát příležitost poznat Campertovu poezii v jeho přednesu, když vystoupil na literárním festivalu pořádaném nizozemským literárním fondem NLPVF/NLF v pražském divadla Archa.

Zažili jsme ho v Praze jako typického introverta – při společných posezeních nizozemské výpravy hovor sledoval, ale sám od sebe se do něj nezapojoval. Když se violistka Esther Apituley, která v roce 2007 obstarávala hudební rámec literárních vystoupení, jednou rozplývala nad svým čerstvě pořízeným sportovním vozem, zeptal se někdo Camperta, zda se také zajímá o auta. „Auta mě míjejí,“ odpověděl básník – a první, kdo pochopil vtip a rozesmál se, byl jiný básník, Tonnus Oosterhoff. Praha Camperta hned při první návštěvě uhranula – ve svých sedmdesáti letech tehdy trval na tom, že z hotelu u Malostranského náměstí dojde na vlastní pěst do Archy v ulici Na Poříčí pěšky. Jak sám přiznal v jednom rozhovoru, nesmělost z něj spadla jedině na pódiu – tam byl ve svém živlu. Pod dojmem jiskřivé atmosféry v Arše při společném vystoupení s Oosterhoffem a tehdy mladým básníkem Mustafou Stitouem v roce 2007 dokonce Campert na závěr nadšeně zvolal: „I love Prague!“