Reinhard Marx (nar. 1953) je kardinál a současný arcibiskup v Mnichově a Freisingu, dříve zastával také post trevírského biskupa a průběžně vyučuje křesťanskou sociální nauku na několika univerzitách v Německu. V říjnu 2008 se stal dalším Marxem, který vydal knihu s titulem Kapitál. Není to však pouze trik, jak přilákat větší pozornost: i hlavním tématem kardinálovy knihy je neřízený kapitalismus a samoúčelná akumulace kapitálu. Blízkost obou autorů stvrzuje fakt, že oba pocházejí z Trevíru.

Nicméně tady podobnost obou autorů končí, neboť oba pro své závěry využívají jiný filozofický kontext, Reinhard Marx i historicky bohatší. Knihu uvádí dopisem svému jmenovci, v němž ukazuje, proč křesťanství a marxismus nemohly nikdy najít společnou řeč. Zatímco křesťanská sociální nauka se už před vydáním Komunistického manifestu snažila o postupnou sociální emancipaci dělnictva, marxisté usilovali o co nejvyhrocenější střet mezi „vykořisťovanými“ a „vykořisťovateli“, aby mohla propuknout závěrečná násilná revoluce.

Třetí cesta
Po úvodním dopise ale mnichovský arcibiskup připouští, že opět nastává situace, kdy se nůžky mezi bohatými a chudými nebezpečně rychle rozevírají. Současným hlavním činitelem však není průmyslová revoluce, ale globalizace všech sfér našeho života. Než formuluje jakýkoli závěr, Reinhard Marx pečlivě rozebírá, proč je pro křesťana taková situace nepřípustná, a tak se dostává k tématu svobody. Znázorňuje rozdíl mezi formální a skutečnou svobodou, která často bývá podmíněna materiální situací. Toto srovnání dokládá konkrétními příběhy z křesťanské charitativní činnosti, do které je též osobně zapojen. Ilustruje, jak i v tak bohaté zemi, jako je Německo, je chudoba zejména rodin a rodičů samoživitelů na denním pořádku.

Přesto kardinál soudí, že k tržnímu hospodářství, které je zárukou svobody a blahobytu, neexistuje lepší alternativa. Proto obhajuje duchovní zakladatele neoliberalismu (například Alexandra Rüstowa) prosazující takzvanou třetí cestu, tedy tržní hospodářství opírající se o právní stát a doplněné o sociální systém umožňující opětovné zapojení do společnosti. Autor se jasně vymezuje proti zaopatřovacímu státu, jenž umožňuje existenci založenou na pouhém pobírání sociálních dávek, neboť věří (a dokládá to studií z Marienthalu), že pro osobní naplnění jednotlivce je třeba, aby měl pocit, že je pro společnost určitým způsobem přínosný.

Kdo je produktivní
Na druhou stranu se arcibiskup jasně vymezuje proti vlkům z Wall Street, pro které je jediným měřítkem úspěchu výnosnost kapitálu. Horuje tak pro návrat etiky a morálky do našeho světa, neboť ekonomický růst není, na rozdíl od vzdělávání se, samoúčelný. Své tvrzení doplňuje nehezkým mottem, které již před sto padesáti lety vyslovil ekonom Friedrich List, když vyčítal svým současníkům – „kdo vychovává vepře, je produktivní, a kdo vychovává lidi, je neproduktivní člen společnosti“.

Závěrem Reinhard Marx dokládá, že Fukuyamovo tvrzení o konci dějin bylo až příliš naivní, a volá po reformě současného společenského systému, neboť vnímá sociální stát jako ochranu proti marxismu a jiným antisystémovým ideologiím.

Autor po celou dobu udivuje čtenáře svým rozsahem znalostí z rozličných oblastí, jako je filozofie, ekonomie, politika, literatura atd. Neodkazuje jenom na ty nejznámější autority typu Hayeka, Hobbese, Augustina, Smitha…, ale díky své profesi upozorňuje na dávno zapomenuté křesťanské myslitele, jejichž názory jsou i dnes relevantní. Tím čtenáři umožňuje vnímat současný svět z neběžného, křesťanského hlediska, které reflektuje i nekatolické poznatky, a tak zmenšuje pomyslnou propast mezi sociální vědou a vírou. Kniha je o to hodnotnější, že je napsaná natolik přístupně, že nevyžaduje od čtenáře prakticky žádné předchozí znalosti.