Rodák z Bonnu Thomas Melle (*1975) na sebe zpočátku upozorňoval především jako radikální dramatik, postupem času si však získává renomé také coby prozaik. Už debutový román Sickster (2011), vydaný jen několik let po pozitivně přijaté sbírce povídek Raumforderung (Požadavek prostoru, 2007), pronikl do širší nominace na Německou knižní cenu, a následující titul 3000 Euro (2014) se dokonce ocitl na shortlistu téhož ocenění. Chválou literární kritikové a čtenáři autora zahrnuli i letos. A zcela právem. Jeho autobiografická zpověď Die Welt im Rücken (Svět v zádech) představuje sebezpytnou sondu do života muže trpícího maniodepresivní psychózou.

Utrpení v letu i v pádu
Pro nemoc, kterou Thomas Melle trpí, se dnes ve snaze o jazykovou korektnost používá termín „bipolární porucha“, jak ale vypravěč bez rozpaků informuje čtenáře, pojem „maniodepresivní“ v jeho případě sedí mnohem víc:

„Nejdřív jsem manický, pak depresivní, tak jednoduché to je. Nejdřív přijde nápor mánie, který u většiny trvá několik dní až týdnů, u některých až rok, pak následuje minusová symptomatika, deprese, naprosté zoufalství trvající do chvíle, než jej nahradí pocitová prázdnota a nezformuje se v tupou beztvarost. I tato fáze může v závislosti na nemocném trvat několik málo dní až dva roky, možná i déle. Já jsem jeden z těch, kteří si vytáhli roční kartu. Když uklouznu nebo vyletím, pak na dlouhou dobu. Pak už nejsem k zastavení, ať už v letu, či v pádu.“ (str. 14–15)

Po podobných slovech je snadné si domyslet, co na čtenáře v knize Die Welt im Rücken čeká. Její jádro tvoří tři zhruba stostránkové oddíly, označené letopočty autorových tří dosavadních maniodepresivních vln – 1999, 2006 a 2010. Jako člověk probouzející se ze špatného snu se vypravěč, v jehož konturách lze bez potíží rozeznat rysy skutečného Thomase Melleho, postupně snaží zrekonstruovat vlastní pocity a činy během rozpuku, průběhu a odeznívání nemoci. Otevřeně například popisuje rostoucí paranoiu, jež se zrcadlí nejen v manické komunikaci se světem, ale též v nedůvěře k psanému slovu. To na mluvčího útočí odevšud, z obrazovky počítače i cedulí pouličního značení.

Vypravěč Thomas neváhá hovořit o společenských přešlapech či pocitech nadřazenosti a mesiášského velikášství, které v navazujících depresivních fázích střídají stavy naprostého zmaru a existenční zbytečnosti. Sebevražda není v kontextu podobně sžírajících úvah krajním východiskem, nýbrž logickou dedukcí. O vlastní cestě na okraj společnosti vypráví Melle bez patosu či ublíženosti, ale současně s patřičným jazykovým nadáním. Líčí (ne)dobrovolné internace na klinice, mlžný opar silné medikace, útěk do hlubin alkoholismu, finanční těžkosti, rozepře s přáteli a jejich postupnou ztrátu… ale objevuje a ochraňuje též plamínky naděje plápolající někde na konci tunelu. A dokonce si místy dokáže sám ze sebe udělat legraci, což tíživou atmosféru psychického onemocnění, která během četby pohlcuje i čtenáře, příjemně odlehčuje: „Můj život byl taková fraška.“

Střízlivé zachycení nemoci
Celý text je vědomě koncipován jako snaha přispět k porozumění nemoci, která stále ještě není zcela probádána. Autor, který má pocit, že se v okruhu svých přátel a známých proměnil v „postavu z drbů a historek“, se snaží dodat přesný a současně střízlivý, pokud možno emocionálně nezabarvený popis své situace: „Tady nejde o abstrakci a literaturu, o efekt a drastičnost. Jde o formu opravdovosti, o zkonkrétnění, v každém případě alespoň o pokus o něj. Jde o můj život, o mou nemoc v čiré podobě. […] Nic by nemělo být zastíráno, přestylizováno, zcizováno. Vše by mělo být tak přímo a zřetelně zobrazeno, jak jen to bude možné.“ (str. 56)

A tohoto kréda se Melle drží. Text nezcizuje a nepřezdobuje, nedělá v něm zbytečné uzlíky a kličky, ale v krátkých, často epizodických podkapitolách zachycuje situaci tak, jak ji s odstupem let vnímá. Třebaže na jazykové rovině pro vylíčení některých pocitů a stavů přirozeně hledá odpovídající metafory a z hlediska volby lexika prokazuje širokou slovní zásobu, neodbíhá od tématu, neopájí se bolestí a veškeré životní štace zmiňuje primárně v přímé souvislosti s nemocí a jejími projevy. Respektive tím, co Thomas Melle za její projevy považuje. Jak totiž sám upozorňuje, rozlišit mezi příčinou nemoci, jejím následkem a okolností, která s nemocí vůbec nesouvisí, se dlouhodobě nedaří ani lékařským specialistům.

Knihy v zádech
Celý text, který překvapivě nenese žádné konkrétní žánrové vymezení, jak je tomu na německém trhu obvyklé, otevírá obraz rozsáhlé knihovny. Knihovny, která už neexistuje, neboť ji Thomas Melle během jednoho z vrcholů své maniodepresivní sinusoidy rozprodal. Ztráta tohoto „světa v zádech“, který byl jednou z konstant jeho vrtkavého života, dodnes nepřebolela, v epilogickém závěru textu však Melle buduje knihovnu novou, jako symbol nových začátků. A s odhodláním, které však naznačuje i jeho zranitelnost, prohlašuje: „Už po druhé mánii jsem si myslel, že třetí už nepřežiju. Ale přežil jsem. A přežiju i další. Možná se zase pokusím zabít. Ale pak budu přesto žít dál.“

Název knihy lze nicméně chápat i v metaforické rovině. Může označovat paranoiu a rozpolcenost autora, odkazovat ke „světu“, který se autorovi dívá přes rameno, či dokonce světu, který se mu za zády směje. Tato druhá interpretace poodhaluje, proč je Die Welt im Rücken nejen s ohledem na vysokou literární kvalitu skutečně výjimečná kniha. Nezdráhá se totiž vykreslit vnitřní i vnější démony života s bipolární poruchou, současně ale zůstává nad věcí. Dovoluje čtenáři se nad jednotlivými příhodami nejen zamyslet, ale i pousmát.