Píše se rok 1922 a režisér Neil chce svůj film Písečný válečník natočit v autentickém prostředí, proto se s filmovým štábem vydává do severoafrického města Nahbès. Už beztak napjatá atmosféra mezi místními hodnostáři a francouzskými kolonisty se s příjezdem Američanů přiostřuje. Místní se s nově příchozími sbližují a rozdílné kultury se navzájem ovlivňují. Syn místního káida Raúf je pověřen starat se o pohodlí Neila a jeho manželky, herečky Kathryn. Zprvu se mu úkol příčí, ale zanedlouho najde zalíbení v nevázané společnosti, doplněné o kolonistu Ganthiera a novinářku Gabrielle. Raúf a Kathryn si padnou do oka a společnými rozpravami tráví většinu volného času. Všemu tomu pozdvižení přihlíží vdova Rania, Raúfova sestřenice, která je však podle místních příliš svobodomyslná. Žena by přece neměla žít sama, natož pak řídit hospodářství. Ani Belchodžu, prodavače koberců, nenechává příjezd Američanů a zejména Raúfova nová role chladným. Má potřebu se káidovu synovi vyrovnat, a tak se pouští do nebezpečné hry s penězi...

Protější břehy je třetí román francouzského spisovatele Hédiho Kaddoura, který se roku 1945 narodil v Tunisku, několik let strávil v Maroku a v současnosti je vysokoškolským profesorem v Paříži. Za román Protější břehy získal Cenu Jeana Freustiého a Velkou cenu za román od Francouzské akademie. Jeho vydání předcházelo několik básnických sbírek a romány Waltenberg a Savoir-vivre.

Hédi Kaddour napsal svůj první román poměrně pozdě, v 52 letech. Prý se jednou vrátil z procházky a rozhodl se napsat velký dobrodružný román, kterým by upoutal pozornost kritiků a čtenářů. To se mu očividně povedlo – získal za něj Goncourtovu cenu v kategorii debutů. Záhy nato vydal Savoir-vivre, poté Protější břehy.

Kaddour se ovšem nespokojuje pouze se zajímavou zápletkou. Jeho dílo musí být nejen čtivé, ale také pečlivě napsané, každé slovo má své místo, svou roli – v tom autor nezapře svou zkušenost básníka. Propracovanost se netýká jen stylu a slov, kdy se vyprávění odvíjí ve větách dlouhých klidně i na půl stránky, ale také historických a kulturních reálií. Ať už v Nahbèsu, či při okružní cestě po Evropě, kam se hrdinové po skončení natáčení vydávají, jsou postavy konfrontovány s probíhajícími historickými událostmi a diskutují o politice i kultuře. Není divu, že Kaddour na svém třetím románu pracoval pět let.

Autorův pečlivý přístup k výběru slov však v žádném případě nebrání tomu, aby román působil živě, rozbouřeně, občas hekticky, někdy dokonce úplně mate. Vypravěčův part se mísí s vnitřními monology postav, čtenář tak nemá jasné vodítko pro rozlišení, kdo právě mluví nebo čí myšlenky sledujeme. Jako by román chtěl podsouvat otázku, zda je podstatné, co se reálně odehrává, anebo to, jak události vnitřně prožívají jednotlivé postavy. Děj je dokreslen četnými vhledy do minulosti, ať z pohledu hrdinů, kteří se dělí o své vzpomínky, anebo vypravěče, když vysvětluje danou situaci. Text je velmi různorodý, děj má potřebný spád: osudy hrdinů jsou rozkrývány v jednotlivých kapitolách střídavě, máme dojem, že se před námi odehrává velkofilm – scéna, střih, dialog, střih, dialog, střih, záběr na velbloudy, střih… Důležitým prvkem je v románu také literatura jako taková, Kaddour na ni odkazuje nejrůznějšími způsoby. Obě hlavní postavy, Raúf a Rania, jsou velmi vzdělaní a inteligentní lidé, neustále citují básně a úryvky z románů či filozofických pojednání, dělají narážky na známé francouzské románové postavy a bezděčně porovnávají to, co znají z knih, se skutečným světem kolem sebe. Zda se jim daří nepropadat snění a iluzi a z fiktivních světů se i poučit, je otázka jiná.

Leitmotivem románu jsou absurdita, fatálnost, ale také lži a přetvářky. Rania se usilovně snaží získat právo rozhodovat sama o svém životě, zároveň tajně touží žít po boku muže ze svého okolí. Raúf vytváří dojem poslušného inteligentního chlapce, ve skutečnosti ho však přitahují revolucionářské myšlenky. Až postupně si uvědomujeme, jak mezi sebou souvisí jednotlivé události a jaké vzájemné vazby spojují jednotlivé postavy, které se zpočátku zdály naprosto vzdálené. Hédi Kaddour obratně vykresluje různé podoby mocenského boje, podlost a mazanost těch, kdo se honí za penězi a postavením, či namyšlenost a povrchnost těch, kdo touží změnit společnost. Počínání svých hrdinů s elegancí a francouzským šarmem nepřímo kritizuje a ironizuje. Jako by se jim vysmíval.

Pohrává si ale i se samotným čtenářem. V toku textu, mezi dialogy a popisnými pasážemi, jen tak mimoděk několika málo slovy naservíruje naprosto zásadní informaci. Nebo trousí různé narážky, které vysvětlí až o několik řádek či stránek dál. A přímo mistrovsky dokáže překvapit, když děj zvrátí jinak, než přemýšlivý čtenář očekával. Nakonec, snad aby čtenáře utěšil, pokud to ovšem nemá být jízlivost, ho utvrdí v tom, že danou věc předpokládal správně, jenže se ukáže, že je v důsledku naprosto nepodstatná.

Román se přes ambiciózní styl a (záměrnou) formální neuspořádanost čte dobře. Jakmile knihu otevřeme, napínavě podaný příběh přímo hltáme. Ale je to tak trochu jako s orientálními cukrovinkami. Jsou tak výborné, až se jich přejíme. Čteme, hltáme stránku po stránce, kapitolu po kapitole, a i když jsme lační dozvědět se, jak to všechno dopadne (stane se to, co si myslím...?), brzy začneme mít dost těch rozjařených Američanů, ziskuchtivých Arabů, namyšlených kolonistů, všech jejich projevů a konfliktů. V takové chvíli autor umně nabídne jednu z mnoha vtipných historek, které nám navrátí chuť a sílu pokračovat ve čtení. Román Hédiho Kaddoura nás zavádí do exotických míst a můžeme s ním nahlédnout do poměrně neznámé a nám vzdálené historie.