Marcin Szczygielski (1972) patří v Polsku mezi literární kritikou oceňované a zároveň dětmi spontánně vyhledávané autory. Jeho prózy pro děti staršího školního věku jsou často založené na nápaditém začlenění fantastického prvku do reality. Obvykle mají podobné východisko, v němž je znuděný dětský hrdina vytržen ze všední skutečnosti a následně musí osvědčit své síly, rozum a odvahu v neobvyklém dobrodružství.

V případě románu Arka czasu czyli wielka ucieczka Rafała od kiedys przez wtedy do teraz i wstecz (ve volném překladu Archa času aneb velký Rafałův útěk z kdysi přes potom do nyní a zpět) je však výchozí situace devítiletého Rafała poněkud jiná. První kapitola začíná Rafałovým líčením jeho pravidelné cesty do knihovny. Před dětským čtenářem vyrůstá plastický obraz varšavského ghetta Dzielnica, v němž se i banální cesta za vypůjčením knížek může rychle změnit ve smrtelné nebezpečí. Rafał žije sám s dědečkem a doba před válkou, na niž se téměř nepamatuje, je pro něj již jakýmsi mytickým „kdysi“. Když se situace v ghettu přiostřuje a k dědečkovi prosákne informace o chystaných transportech, podaří se mu Rafała propašovat za zdi ghetta. Síť ilegálních pomocníků je však zpřetrhána, hoch se nedostává na určené místo do pěstounské rodiny, ale skončí odkázán sám na sebe v prostorách opuštěné varšavské zoologické zahrady.

Nemocného a vyčerpaného chlapce objeví vrstevnice Lidka a o něco starší Emek, kteří se zde rovněž ukrývají. Postupně ho zasvětí do plánu uniknout říční cestou na vlastnoručně postaveném plavidle, které vzletně nazývají Archou. Ve válečných časech je však každé dobrodružství ještě riskantnější, a tak se nakonec Rafałovi nepodaří odplout společně s přáteli.

Strhující vyprávění je zasazeno do skutečného prostředí, což podtrhují i podrobné plánky Varšavy s vyznačenými místy vztahujícími se k ději knížky a dobové fotografie na předsádce. Doslov, stylizovaný jako rozhovor s dětskou čtenářkou, poskytuje fakta, na něž v samotném příběhu nezbyl prostor, a poodhaluje reálný předobraz některých postav a událostí. Zpustošená zoologická zahrada, odkud byla za války vzácnější zvířata přemístěna do Německa, skutečně sloužila jako dočasný úkryt Židům utíkajícím z ghetta. Její ředitel Jan Żabinski s manželkou Antoninou uprchlíkům pomáhali a zachránili i samotnou zahradu tím, že bývalé výběhy zvířat proměnili v nájemní zahrádky. Domu, v němž manželé žili, se přezdívalo Noemova archa.

V románu silně rezonují motivy robinsonád a verneovek. Zoologická zahrada, v níž si Rafał zařídí příbytek, je svým způsobem jakýmsi ostrovem. Děti jsou zde relativně v bezpečí, ale nemohou tu zůstat navždy a touží odtud uniknout. Učí se, jak v nových podmínkách přežít. Samotu jim pomáhají překonat divoká zvířata, která uprchla ze zničených klecí a nechala se dětmi ochočit. Dospělí, přicházející do zahrady obdělávat záhony, jsou vetřelci a potenciální nepřátelé, neboť by mohli skrývající se židovské děti vyzradit Němcům.

Szczygielski do Rafałova příběhu vplétá i fantaskní prvky. Rafała na útěku provází knížka Stroj času od H. G. Wellse. Hoch okamžitě nalézá paralelu mezi krutými Morloky a německými vojáky. Sám se pak v obraně proti strachu stylizuje do role Poutníka časem, který jen navštívil válečnou současnost, a tento zcizující pohled mu ulehčuje nutnost vyrovnat se s absurditami a krutostmi války.

První Rafałovo setkání se strojem času a Poutníkem působí poněkud násilně, byť je vzápětí interpretováno jako chlapcův horečnatý sen. Rafał se v něm přemístí do 21. století a je udiven tím, v jakém bezstarostném blahobytu a ignoranci, pokud jde o minulost vlastní země, současné děti žijí. Tato pasáž je poznamenána příliš přímočarým didaktizováním a její zařazení vezme čtenář na milost až v závěru knížky, kde autorovi poslouží k završení pointy s cestováním v čase. „Nemůžeme změnit minulost, pouze budoucnost spočívá v našich rukou,“ svěřuje Poutník Rafałovi. Odkrývá mu tak tajemství, jak lze ovlivnit budoucnost i bez pomoci stroje času. Stačí historická paměť, která lidem zabrání, aby opakovali chyby svých předchůdců.

Rafał má mnoho společného s protagonistou románu Ostrov v Ptačí ulici izraelského autora polského původu Uriho Orleva. Orlevův hrdina musí poté, co byl jeho otec zatčen, přežít sám ve vylidněném varšavském ghettu, kde si vybuduje důmyslný úkryt na střeše rozbořeného domu. Vedle ochočené bílé myšky ho povzbuzuje vzpomínka na otce a vzorem je mu Robinson. S Rafałem jej spojuje nutnost předčasně dospět, převzít zodpovědnost sám za sebe, překonat strach a zároveň projevit solidaritu s těmi, kteří potřebují pomoc.

Szczygielski získal za román Grand Prix v soutěži Celé Polsko čte dětem, dále ocenění Polské sekce IBBY jako knížka roku 2013 a rakouskou cenu Kinderbuchpreis 2015 v kategorii knížka roku pro děti mezi 10 a 13 lety. Kritika vyzdvihovala především poselství o holokaustu a propojení dokumentárnosti s fantastičnem, které spolu s vypravěčskou perspektivou dětského hrdiny činí knížku čtenářsky atraktivní.