Moderní bosňáckou literaturu (tj. literární tvorbu bosenských Muslimů) již několik desetiletí zdobí celá řada významných uměleckých jmen přesahujících svými kvalitami hranice Bosny a Hercegoviny – od Skendera Kulenoviće, avantgardisty Aliji Isakoviće či famózního Meši Selimoviće až po postmodernisty Irfana Horozoviće, Tvrtka Kulenoviće či nejvýraznějšího myslitele a spisovatele současné Bosny Dževada Karahasana. Do této společnosti, tedy mezi vrcholy novodobé bosňácké literatury, lze jednoznačně zařadit i dílo Nedžada Ibrišimoviće (1940–2011), autora, jenž na sebe upozornil již na konci 60. let románem Ugursuz (česky vyšel v roce 1976 pod názvem Zlá krev), který se dočkal obrovského úspěchu. V roce 2005 Ibrišimović doslova oslnil bosenskou čtenářskou obec svojí knihou Vječnik, na níž pracoval několik let. Ne náhodou se tento (slovy Muhidina Džanka) „fantastický a filozoficko-poetický postmoderní román“ stal nejprodávanější prozaickou knihou v Bosně za posledních pětadvacet let. Podmanivé vyprávění dlouhověkého Egypťana, vyrovnaného myslitele procházejícího staletími a civilizacemi, je nejen strhující svědectví o dávno již zaniklých kulturách a vlastně i historii lidstva, ale přiměje čtenáře k tomu, aby se spolu s vypravěčem nechal unášet na vlnách filozoficko-teologických rozjímání nad řadou základních životních otázek.

Své tajemství a unikum, tedy že žije již tisíce let a smrt se mu stále vyhýbá, hlavní hrdina vyjeví hned na samotném začátku svého vyprávění, kdy nás zavádí do prostředí vzkvétajícího Egypta, do časů faraona Hora-Aha, za jehož vlády přišel na svět. Pod jménem Neferti tehdy působil jako první písař u velekněze chrámu netera Ptaha v Men-nefer-Mire. Eufonicky plynoucí a vzdělanou řečí člověka, který přečetl několikanásobně více knih než kdokoliv jiný na světě, hovoří Věčník o běžném životě Egypťanů, o hojnosti překypující sladkým ovocem a radostí, za niž šťastný národ Nilu děkoval svým početným božstvům. Právě tehdy však dojde k události, jež nadobro změní jeho život. Jednoho dne totiž Neferti zemře. Všichni jej již opláčou a čeká se jen na balzamovače, když tu opět procitne. Rozproudí se veřejná diskuse o tom, vstal-li skutečně z mrtvých, či nikoliv, na podstatu té prazvláštní příhody ovšem nepřijde nikdo, ani samotný Neferti. Za několik let poté, co vypravěč tak nebývale překoná smrt, přijde doba, kdy by i on měl vzhledem ke svému věku zemřít, jenže brány Království Mrtvých jsou pro něj stále zavřené. Nefertiho nejbližší začnou jeden po druhém odcházet na druhý břeh, jemu se však smrt, z jejíchž spárů už jednou vyvázl, z nějakých důvodů vyhýbá. Generace a generace míjejí, lidé odcházejí, on – nadále zůstává. Začíná si uvědomovat, že pro něj vyměřený čas na zemi bude zcela jiného rozsahu, než jaký je dán většině lidí, a smíří se s tím, že svůj pobyt nebude měřit v letech, tak jako běžní smrtelníci, ale ve staletích.

Egypt náš hrdina po několika stech letech opouští a vydává se na pouť dějinami lidstva. „Poté, co jsem odešel ze Sau, prožiji jeden život jako rolník, jeden život jako harpunář, jeden život jako sluha, jeden život jako holič, jeden život jako lisovač, jeden život jako lovec ptáků, jeden život jako truhlář a jeden život jako sběrač medu divokých včel…“ Prochází věky pod různými jmény, pod různými identitami – jednou brázdí Středozemní moře na palubě Odysseovy lodi, jindy jej nalézáme v Getsemanské zahradě ve chvíli, kdy si římské stráže přišly pro Ježíše. Je svědkem, již jako muslim, perzekucí své víry ve Španělsku Isabely Kastilské. Spolu se španělskými conquistadory se dokonce dostane až do Nového světa, kde zase musí sledovat ohavnosti páchané křesťany na domorodých obyvatelích, v jejichž společenství nějakou dobu žije. Jeho kroky následně Alláh zavede až do osmanské říše, odkud vypravěč přijde až na Balkán, do oblasti Bosny, kde zakotví až do „našich“ časů (svůj život vkládá na papír v zimě 1933).

Věčník tak představuje geniální průřez kulturou lidstva, jakési zosobnění civilizační zkušenosti. Ibrišimović zde nechává zaznít řadu legend, mýtů a příběhů ze zásadních kulturních epoch světových dějin, od egyptské, mezopotamské a antické přes hebrejskou a muslimskou až po středověké vnímání religiozity a novověk. Nenásilně reflektuje celkový obraz daných civilizací, nicméně spíše než na projevy běžného života všedního dne – jež jako myslitel poněkud odsouvá stranou – se zaměřuje především na kulturologické a filozofické aspekty dané doby.

Často probíraným problémem v řadách literárněvědecké obce je otázka sebeidentifikace vypravěče. Ten totiž, jak zde již bylo řečeno, pozměňuje vlastní identitu v závislosti na době, v níž se právě nachází. Jednou jej zastihneme jako Nefertiho, jindy jako Šaddáda ibn ‘Áda či Juana Sáncheze a nakonec coby ‘Abdulláha al-Misrího al-Bosnawího, zbožného muslima žijícího v Sarajevu. Těmito proměnami Ibrišimović v podstatě naznačuje, že je nemožné zůstat totožnou osobností napříč kulturními epochami a plně si zachovat vlastní individualitu, čímž pokládá lehce provokující otázku (jednu z mnoha provokujících otázek díla), do jaké míry ovlivňujeme svoji vlastní identitu my sami a nakolik jsme determinováni aspekty doby, v níž žijeme.

Mýtus o dlouhověkosti (nesmrtelnost není úplně tím správným označením) prochází knihou od začátku do konce, ostatně stejně tak, jako provází snad všechny významné kultury lidských dějin. Náš hrdina se tak na své pouti staletími soustavně střetává s postavami, které v daných mytologiích tento mýtus symbolizují. Není to tedy výlučně věčný egyptský písař, kdo v díle tento motiv nese. Každá z postav má ovšem k věčnému bytí na tomto svět jiný vztah. Oproti vyrovnanému Utnapištimovi, který v mezopotamské mytologii (např. ve známém Eposu o Gilgamešovi) představuje člověka, jenž přežil velkou potopu, staví vypravěč Aidena, závratně bohatého Řeka, který se před smrtí opevnil ve svém podzemním paláci, kam se, jak věří, Smrt nedostane. Zatímco však vypravěč po nesmrtelnosti netouží, a přeci dál žije, Aidenés po nekonečném pobytu na zemi přímo prahne, ale zaživa se pohřbil ve svém paláci: „Nesmrtelnost, po které toužíš, není tady ve tvém paláci, nýbrž tam venku mezi lidmi, kde tepe smrtelný život,“ klade mu na srdce Věčník.

Hlavní hrdina vstoupí do cesty i Ahasverovi, věčnému Židovi, jenž dle křesťanské mytologie nedovolil Kristu nesoucímu kříž spočinout u zdi Ahasverova domu, načež ho Ježíš odsoudil k věčnému bloudění po zemi („Já teď půjdu, ale ty tu na mě počkáš, dokud se nevrátím“). Podobný osud stihl i holandského kapitána Jana van der Dekkena, známého spíše pod přízviskem bludný Holanďan, na jehož hříšné lodi prožije vypravěč sedm let, které skončí jejich společným, dechberoucím rozhovorem před tím, než je vypravěč vysazen v Istanbulu. Právě rozhovory s věčnými, respektive monology těchto několika zdánlivě nesmrtelných poutníků světem jsou jednoznačnými vrcholy celé knihy – ať už hovoří truchlivý a kající se Ahasver, či trpkým osudem ošlehaný bludný Holanďan, čtenáře jejich výpovědi rozhodně nenechají chladnými (kupř. Ahasverův žaluplný monolog „Když mě potrestal takto krutě, jakýpak trest připravil těm, kteří ho odsoudili na smrt? Nakonec však nikomu nic zlého neudělal, dokonce pravil, že jim všem odpouští, neboť nevědí, co činí. Všem kromě mě…“ vyvolává celou řadu palčivých otázek polemizujících třeba i s Kristovou příslovečnou dobrotou). Na rozdíl od Ahasvera či bludného Holanďana však náš hrdina život miluje a Smrt nevyčkává, třebaže si je vědom toho, že pro něj může přijít každým okamžikem. A hlavně: moc dobře ví, že bez vědomí příchodu konce nemá život pražádný smysl, že bez vědomí konečnosti se ztrácí smysl všeho bytí…

Vedle silného filozofického nádechu je ovšem vypravěč v prvé řadě člověkem víry. Bytostí žijící vírou, pro víru a snad také díky víře samotné – svoji dlouhověkost totiž přičítá své konzistentní bezhříšnosti, jen ta dle něj může vést k věčnosti. Nad celým Věčníkem se tak soustavně vznáší hluboký mravní apel. V jedné části al-Bosnawí zaznamenává svůj morální kodex pravidel („Nehřešil jsem. Neloupil jsem. Nebyl jsem hrabivý. […] Nezabíjel jsem lidi“ atd.), jenž ale zároveň představuje soubor základních etických norem všech významných světových náboženství, monoteistických i polyteistických. Jak trefně poznamenal významný bosenský literární vědec Enver Kazaz, hlavní hrdina „putuje skrze prostor a čas, aby potvrdil systém esencialisticky poznaných teocentristických konstruktů člověka“. Co je tedy podstatné, přes veškeré kulturní rozdíly, jež mezi jednotlivými kulturami vládnou, Ibrišimović naznačuje absolutní univerzálnost některých myšlenek a platnost dobra jako nadčasového imperativu neomezujícího se na dobu či místo, nezávislého na přikázáních té či oné víry.

Jak ostatně přiznává sám vypravěč: „Já jsem muslim […], a přece jak ti mám vysvětlit, abys mě špatně nepochopil, že chovám jisté sympatie ke svatému Jiří, jenž zabíjel draka, protože vzpomínám na Hora, který zabíjel Zásvětního hada, aby zachránil východ slunce. Nebo jinak, přemluvil jsem klasika Guacanagarího z Haiti, aby medailonek s podobiznou Marie a Ježíše, jenž mu věnoval Kolumbus, strhl ze svého krku…“ Věčník, jenž absorboval nejhlubší mystická učení Egypťanů, Indiánů či islámských mudrců, tak vnáší do současné doby to nejlepší a nejkrásnější z truhlice světové religiozity.

Vedle všech uvedených kladů je zapotřebí uvést ještě tu skutečnost, že Věčník se, zcela prozaicky řečeno, nádherně čte. Nebudeme-li se bránit metaforičtějším vyjádřením, pak lze říci, že Ibrišimovićovo monologicky koncipované a jazykově zcela kultivované vyprávění plyne podobně, jako když po mírně nakloněném povrchu stéká horký med: jemně, nikam nespěchá, vyzařuje podmanivě zlatavý jas a na všechny strany šíří omamnou vůni, které není těžké podlehnout. I přes toto harmonické zabarvení je čtenář nicméně neustále nucen maximálně soustředit svoji pozornost, neboť text překypuje místními názvy či osobními jmény (nejčastěji z prostředí Orientu), která často pro svoji exotičnost evropskému čtenáři splývají a pletou se. Překlad díla, jež tak často svým stylem odkazuje na složité duchovní spisy starých východních náboženství, chce opravdu notnou dávku trpělivosti a talentu. V této souvislosti je proto zapotřebí ocenit bravurní překladatelský výkon mladého překladatele Mihada Mujanoviće, jenž se tohoto nelehkého překladatelského úkolu zhostil na výbornou a podařilo se mu plně zachovat čarovnou orientální atmosféru originálu.

Ibrišimovićův Věčník si jednoznačně zasluhuje, aby si jej čtenář nejen povšiml, ale posléze se k němu i vracel, pročítal jej a z té překypující zásobárny světové moudrosti čerpal myšlenkové impulzy pro svůj vlastní život. Ale pozor, tímto nádherným kulturologickým průřezem napříč osudy našeho světa je lépe probírat se pomalu, klidně, tedy podobně, jak ke studnici poznání přistupovali kněží staré Mezopotámie, perští imámové či řečtí filozofové procházející se olivovými sady – ti všichni totiž dobře věděli, že „spěch je ďáblův vynález…“